Věra Jourová v Bruselu končí. V orgánech Evropské unie oblíbená komisařka, u nás doma a v celé střední Evropě spíše naopak. Důvod je zřejmý. Za deset let působení v centrále EU se naše zástupkyně zcela ztotožnila s postoji zelených progresivistických euroelit, které jsou v ostrém rozporu s českými národními zájmy.
Jaký bude její nástupce? Bude pro něj rovněž důležitější být zadobře se současným bruselským mainstreamem, nebo neztratí kontakt s Českem?
Zastánci čím dál tužší unijní integrace často zdůrazňují, že členové Evropské komise (EK) nesmějí v žádném případě pracovat ve prospěch vysílající země. A že tedy nezáleží na tom, zda náš vyslanec ctí, nebo nectí národní zájmy, protože pro ně stejně nebude moci nic udělat. To první je pravda, to druhé nikoliv. Ostatně kdyby tomu tak bylo, proč by se jednotlivé země tak moc bily o to, aby „jejich“ komisař dostal na starost co nejvýznamnější portfolio a navíc takové, aby co nejvíce souzněli s jejich potřebami a cíli?
Formálně vzato je logické, že je zakázáno, aby eurokomisaři „nadržovali“ vlastnímu státu. Stejně jako ministr z Ostravska nemůže směřovat vládní zdroje do vlastního regionu. Nicméně oba dva mohou legitimně prosazovat takové celkové politiky, jež v důsledku přinesou prospěch „jejich lidem“. Samozřejmě nikoli jen jim. Je však jasné, že každému záleží na něčem jiném. Takže když se prioritou kabinetu stane třeba pomoc průmyslovým firmám, aby přežily velké zdražování energií, bude to dobré právě pro sever Moravy.
Úplně stejný jako vztah centrum-region je mezi Bruselem a Prahou. Jen je to na vyšší úrovni a je těžší prosadit právě takový program, který vyhovuje zájmům Česka. Z toho, co měla na starosti Věra Jourová, nám nepomohlo nic. Navíc byla radikální a naštvala hodně lidí a politiků doma, ale i v Polsku, na Slovensku, či v Maďarsku. Tam všude tvrdě trestala národní kabinety za to, jak uplatňovaly suverénní kompetence svěřené přitom členským zemím, nikoli Bruselu. S licoměrným odůvodněním, že „porušují vládu práva“.
Portfolio naší zástupkyně by se dalo nazvat „členka Evropské komise pro trestání neposlušných vlád“. Nedělala a v zásadně ani nemohla dělat nic pozitivního, jen udílet sankce. Za maďarský zákon proti pornografii, který chrání děti před sexualizací, za polskou právní reformu, která měla vyhnat z justice komunistické soudce, za Ficovu reorganizaci prokuratury a policie, která reaguje na nezákonnosti, jež se v těchto orgánech děly v letech 2020-2023. K tomu pak přidala zákony pro evropskou cenzuru internetu.
Poněkud paradoxní je, že Věra Jourová vzešla z hnutí ANO a do Bruselu ji prosadil Andrej Babiš, který se přitom ohání národními zájmy. Jeho nominantka se však v Bruselu chovala v příkrém rozporu s tím, co on deset let říkal a říká doma. Není divu, že současná vláda by pro českého komisaře chtěla nějakou užitečnější a smysluplnější náplň práce. Pak ale také musí vybrat jiný typ člověka. Už z toho je jasné, že to nemůže být ani Danuše Nerudová, ani Marcel Kolaja.
Oba zmínění politici jsou typickými „zelenými eurohujery“. Dobře by zapadli mezi byrokratickou elitu, které ovládá bruselská generální ředitelství Komise. Ale Česku by byli spíše ke zlosti, než k užitku. Jozef Síkela, který doplňuje trojici jmen, z nichž bude vybírat vláda, sice také není nějaký konzervativní euroskeptik, přeci jen si však i jako stávající ministr průmyslu a obchodu spíše uvědomuje, co je momentálně naším hlavním zájmem: udržet si dostatek dostupné energie a výrobu domácích firem.
Dalším klíčovým bodem je konečná podoba migračního paktu. Lze však čekat, že o ten se povede hlavní bitva v Evropské radě, kterou tvoří šéfové států a vlád členských zemí. O Green Deal se jistě státníci budou rovněž přít, ale u něj daleko více záleží na detailech, jež obsáhnou materiály Evropské komise. Zde více rozhodne zákulisí a to, která lobbistická skupina získá větší vliv v bruselské exekutivě. Stručně řečeno, před patnácti lety výrobci větrníků porazili výrobce aut. To potřebujeme otočit.
Pokud vláda pošle do Bruselu Jozefa Síkelu (o čemž málokdo pochybuje) a zároveň se pro něj podaří vyjednat silné ekonomické portfolio (čímž si tak jisti být nemůžeme), měli bychom své polínko v ohni. Jako ministr, který během našeho předsednictví přispěl k hledání řešení energetické krize a někdejší bankéř má v EU jisté jméno, takže šance tu je. A i když logicky nebude přímo lobbovat za Česko, tak výsledná podoba klimatických, průmyslových, či rozvojových politik, bude-li mít na některou z nich vliv, nám může prospět.
My samozřejmě máme za to, že větší důraz na konkurenceschopnost a uměřenější přístup k válce s uhlíkem prospěje nejen nám, leč celé Unii. Zatímco však zřetelný posun směrem k většímu realismu se projevil ve volbách do Evropského parlamentu, byrokrati v Bruselu jsou zatím neoblomní. Kdyby se nám povedlo dostat do centra onoho obřího kolotoče zájmů, lobbování a progresivistické ideologie někoho rozumného, bylo by to jen dobře.
Nutně potřebujeme, aby se evropská politika odvrátila od nesmyslných , hloupých a škodlivých klima hysterických plánů. Protože my už nedokážeme moc dlouho jejich působení ustát, průmysl a energetika se hroutí již teď. Jistěže nikdy nevíte, jak se daný člověk, kterého jste někam vyslali, zachová ve funkci. Nicméně z oné nabízené trojice vyhrává Jozef Síkela o parník. A pokud bude za pět let stát o nominaci na další období, bude muset přesvědčit novou českou vládu. Nevíme přesně, jaká bude, ale určitě nebude zelená…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
