Green Deal dostal ve volbách do Evropského parlamentu pořádně na frak. V Česku se k němu hlásí čtyři poslanci z jednadvaceti. Ale i v řadě dalších zemí Unie proběhlo něco jako referendum o klimatické (a rovněž migrační) politice EU. A nedopadlo pro bojovníky s uhlíkem právě dobře, ztratili ze všech nejvíc.
Bohužel ne tolik, aby definitivně přišli o moc. Tu uplatnila končící Evropská komise hned po hlasování, když zavedla drastická cla na elektromobily z Číny ve výši až 38 procent. Další důkaz neúspěchu zeleného plánování.
Frakce Renew (liberálové) a Zelených, jež jsou hlavními tahouny nesmyslných plánů snižování emisí, se v součtu zmenšily více než o pětinu, přičemž ta druhá o čtvrtinu. Tyto hlasy se přesunuly ke stranám, jež jsou v opozici vůči převládajícímu unijnímu progresivismu. Tedy ke konzervativcům, ať už klasickým či národním. Klimatická levice dává naplno průchod svému zklamání, až frustraci. Nicméně radost zastánců rozumu by byla předčasná. Budovatelé zelené utopie jsou oslabeni, nikoli poraženi.
Další vývoj záleží na tom, zda lidovci, kteří si udrželi postavení nejsilnějšího klubu v Evropském parlamentu (EP) a ještě mírně posílili, dodrží předvolební sliby a začnou Green Deal přetvářet v Real Deal, tedy cosi, co by neničilo prosperitu a budoucnost Unie. Na místě je spíše skepse. Zprávy o chystaném rozdělení nejvyšších postů dávají tušit, že se křesťanští demokraté opět spojí s těmi sociálními a liberálními. Takže přes onu výchovnou facku se dost možná pojede dál „močálem černým kolem holých skal“.
Na postu předsedkyně Evropské komise s největší pravděpodobností zůstane Ursula von der Leyenová, členka německé CDU a tedy i Evropské lidové strany. Právě za jejího šéfování pád do „zelené propasti“ značně zrychlil. V Unii začala chybět elektrická energie, přijaly se tvrdší emisní cíle, zavedly emisní povolenky úplně na všechno a definitivně se našláplo k likvidaci aut se spalovacími motory. To poslední ovšem nemělo za následek drtivý nástup evropských elektromobilů, leč těch čínských.
Po všem tom úsilí a vynaložení ohromného množství politického a finančního kapitálu, dosáhli zelení fundamentalisté jediného: pomohli k triumfu Číňanům. Takže nakonec ta samá Komise, která pořádně roztočila soukolí klimatické diktatury, zatáhla za záchrannou brzdu. Vysoká cla na elektrická auta od čínských komunistů jsou přiznáním prohry. Evropské automobilky mají tu nejlepší technologii spalovacích motorů i dílenského zpracování. Ale když musejí přejít na elektrický pohon, nemohou konkurovat levným bateriím.
Evropská komise svůj krok zdůvodnila tím, že čínští výrobci jsou neférově dotováni. To určitě ano. Nicméně nucené zavádění elektromobility v EU je rovněž doprovázeno dotacemi a pokřivováním trhu. Místo abychom si udrželi konkurenceschopnost díky kapitalismu, soupeříme s pekingskými bolševiky, kdo nabídne větší balík subvencí a vymyslí tvrdší ochranářská opatření. Navíc je otázka, co vlastně chceme chránit, když evropské automobilky revidují přehnaně optimistické elektrické výhledy a vracejí se ke spalovákům.
Tohle je opravdu zoufalé. Mohli jsme nechat výrobce aut, aby si sami rozhodli, kdy se jim vyplatí přejít z fosilních paliv na elektřinu. Zásadní je přitom právě pokrok ve vývoji nových typů baterií, které budou lehčí, levnější a více vydrží. Při současné úrovni technologií přidávají akumulátory zajišťující slušný dojezd k hmotnosti vozu nejméně půl tuny, zvyšují cenu o stovky tisíc oproti benzínové verzi a po pěti letech ježdění je musíte vyměnit. Za normální situace by v této fázi neměly šanci konkurovat spalovacím motorům.
Vzhledem ke špatným vlastnostem lithium iontových baterek je rozhodujícím faktorem cena. A v tom mají Číňané výhodu. Což se dalo čekat. Jenže zelení plánovači si nedali říct. Místo aby nechali vše na inovacích, tak je doslova zastavili. Třeba Škodovka prostě musela „teď hned“ nabídnout na trh auta se starými bateriemi, aby plnila tvrdé „flotilové limity“ a snížila si pokuty za to, že produkuje i vozy na benzín a naftu. Nemohla vše odložit na dobu, až se vyvine něco lepšího. A nyní musí již zavedené technologie amortizovat.
Takže jsme se připravili o náskok ve vývoji spalovacích motorů a nejsme schopni soutěžit s čínskými bateriemi. Tento smutný příběh je výmluvným dokladem zabedněnosti zelených sociálních inženýrů. Není zdaleka jediný. Katastrofální dopady má Zelený úděl i na ceny energií, skrze něž devastuje veškerý evropský průmysl, nikoli „jen“ ten automobilový. Avšak právě hrozba předčasného ukončení života vozů na benzin a naftu je pro mnoho lidí citlivá a vzbuzuje v nich velký hněv. Který se promítl i do voleb.
Zastánci pokračování hysterické války s uhlíkem souboj o EP prohráli. Luděk Niedermayer, který je oním čtvrtým „zeleným“ europoslancem, byť nekandidoval za Starosty ani Piráty, ale za konzervativní SPOLU, byl zjevně z výsledků hlasování natolik rozčarován, že prohlásil toto: „Je škoda, že se z eurovoleb stalo referendum o spalovacích motorech“. Není to úplně přesné, lidé odmítli celý Green Deal. I když, pravda, starost o budoucnost aut na benzín se stala určitým symbolem odporu k unijní klimatické politice.
Změní se nyní něco? To není jisté. Klima fanatici dostali políček a ostatní mainstreamové strany výstrahu. Pokud tento vzkaz správně nepochopí, může být mnohem hůř, voliči se ještě více radikalizují a posílí extrémisté. Oslabení „zelených“ stran a rozhodnutí o vysokých clech na čínské elektromobily jsou nakonec dvěma stranami téže mince, dokladem neúspěchu klimatické politiky Evropské unie. Stejně jako socialistické plánování vede k úpadku a umělému omezování dovozů. Ta uhlíková měna je zkrátka pořádně znehodnocená.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz