Proč je nutné zvýšit věk odchodu do důchodu? Aby nám při prodlužování lidského života vycházela alespoň základní trojčlenka. Výše penze krát doba, po kterou ji pobíráme, se musí rovnat výši odvodů krát roky, po které je platíme.
Populisté, kteří už dávno vynalezli ekonomické perpetuum mobile, se snaží dokázat, že neplatí ani tato jednoduchá aritmetika. Aniž bychom rozebírali konkrétní kroky přichystané vládní reformy, podívejme se obecně na to, v čem všem nám Andrej Babiš a spol. lžou.
Nejdůležitějším číslem, jímž se poměřují penze, je jejich poměr k průměrné hrubé mzdě. Protože to je asi nejspravedlivější kritérium, které nám jasně říká, zda životní úroveň seniorů drží krok s ostatními. Nyní průměrný důchod tvoří 50 % průměrné mzdy, za Babišovy vlády v roce 2019 šlo jen o 39 %. Na současnou úroveň se tyto dávky dostaly v důsledku řady mimořádných valorizaci, jimiž si bývalý premiér chtěl zajistit hlasy penzistů, ale i po přidávání loni a předloni. Jde o solidní příjem. Můžeme si to však dovolit?
Abychom mohli odpovědět, potřebujeme znát a rozumět právě oné trojčlence. Je třeba předeslat, že náš systém je hodně solidární, takže platíte procentem ze své mzdy, ale penzi dostáváte blízkou průměru příjmů, neboť se přerozdělí peníze v systému od bohatších plátců k chudším. To je na jiný samostatný komentář. Nyní zůstaňme u toho, že ve svém celku musí platit, že stanovené procento odvodů ze mzdy krát doba pojištění rovná se stanovené procento hrubé mzdy (v čase pobírání penze) krát doba, kterou v ní strávíte.
K tomu je ještě nutné dodat, že nikdo si neplatí vlastní důchod, ale odvádí na penzi pro své rodiče a jeho děti poté platí jemu. Výhodou tohoto průběžného systému je jeho odolnost vůči inflaci. Dnešní senioři platili pojištění v době, kdy byly patnáctkrát nižší platy, takže podle toho by dnes měli penzi pod dva tisíce. Ona trojčlenka vychází právě díky tomu, že když se zvednou mzdy, zvednou se i odvody a ve stejném poměru pak lze zvýšit důchody, aniž by se tímto vytvářel deficit.
Ona díra v systému (za loňský rok šlo o osmdesát miliard) vzniká ze tří důvodů: Za prvé se prodlužuje věk dožití, takže lidé stráví na odpočinku až polovinu doby, po kterou platili pojistné (zatímco za komunistů se sice odcházelo do důchodu dříve, ale mnozí se ho ani nedožili). Za druhé se zvýšil onen náhradový poměr ze čtyřiceti na padesát procent průměrné mzdy. Za třetí se rodí méně dětí, takže na jednoho penzistu připadá stále méně pracujících. Mladá generace se ztenčuje, zatímco starých v populaci přibývá.
Abychom neutralizovali alespoň dopad prodlužování života, musíme zachovat zvyšování věku odchod do důchodu. To probíhá po tři dekády, ale mělo se zastavit na 65 letech. Což by však prohloubilo deficit – trojčlenka by nevyšla, protože násobek doby pobírání penze a její výše by čím dál výrazněji převyšoval celkovou výši odvodů. Zároveň bychom si měli stanovit poměr výše důchodu k průměrné hrubé mzdě a ten dlouhodobě dodržovat (aby to bylo spravedlivé). Dejme tomu 45 %, protože 50 % je opravdu hodně.
Co se týká počtu dětí, tak zde se populisté dopouštějí nejčastějšího hrubého faulu. Tvrdí, že místo reformy stačí podpořit porodnost. Jenomže to systém nezachrání, jen zpomalí zadlužování – a to ještě v dlouhém horizontu. Ona trojčlenka platí, jen když je dětí stále stejně. Když vymíráme, tak se situace dál zhoršuje, neboť se vybírá stále méně na pojistném. Čili potřebujeme ve skutečnosti obojí: jak pozdější odchod do penze, tak početnější rodiny. Ale i kdyby se zítra narodil milion dětí, příjmy od nich přijdou až za dvacet pět let.
Systém ovšem zkolabuje dřív. Nemluvě o tom, že porodnost prudce klesá ve všech rozvinutých zemích a nikdo neví, co s tím. V roce 2050 připadnou na jednoho důchodce jen dva pracující místo dnešních zhruba tří. Zde populisté lžou podruhé. Vláda prý nemůže vědět, co bude za dvacet či třicet let. Jenže kabinet nic neodhaduje ani neprorokuje budoucnost. O ní je již rozhodnuto. A to tím, kolik dětí se narodilo doposud, což exaktně určuje proces stárnutí populace na příští dekády. Zákony demografie jsou neúprosné.
Třetí lež spočívá v tvrzení, že vláda se má postarat o vyšší ekonomický růst, čímž se opět „všechno vyřeší“ bez nutnosti reformy. Zapomínají, nebo schválně zamlčují, že zvyšování životní úrovně je sice fajn, ale zároveň s růstem mezd porostou i penze. Takže nula od nuly pojde. Pokud zůstane zachován poměr důchodu a mezd, vyšší příjmy systému se rozpustí ve stejně velkém přilepšení seniorům. Jedině že by je z podílu na vyšším blahobytu chtělo ANO vynechat… Takhle to myslí?
Žádný ze tří hlavních argumentů populistů proti reformě není pravdivý. Zbývá jim jediný nástroj, jak se obejít bez ní: zvýšit daně a dodat tak další stovky miliard navíc, aby udrželi systém i trochu slušné penze. Pak to ale musejí říct na rovinu. Jistěže to je teoreticky možné, ale ne každý s tím bude souhlasit. Taková je politika a těžká rozhodnutí k ní patří. Co do ní nepatří, jsou spektakulární lži. Trojčlenka platí a perpetuum mobile nefunguje. Nemůžete pracovat stále stejnou dobu, žít v penzi déle a pobírat ji v nesnížené výši.
Možná nejlepší by bylo realizovat nápad Václava Klause a zcela zrušit pevnou hranici, kdy se jde do penze. Každý by dostal tabulku, z níž by bylo jasné, jak vysoký bude mít důchod, když odejde třeba v padesáti, nebo naopak až v sedmdesáti. V druhém případě by bral balík, ovšem v tom prvním by šlo spíše o chudinskou dávku ve výši maximálně čtvrtiny průměrné mzdy. Zodpovědnost by pak byla plně na každým z nás. Přinejmenším by lidé pochopili penzijní trojčlenku a neskákali na špek ulhaným populistům.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
