Pavel Březina: Součástí úspěchu českých obchodů je i správná nabídka

Pavel Březina je předseda představenstva Asociace čs.tradičního obchodu (AČTO)  a Svazu českých a moravských spotřebních družstev (COOP). Dlouhodobě se věnuje problematice obchodní obslužnosti venkova a je velkým podporovatelem rozvoje a podpory venkovských oblastí naší republiky.

„Inovace mohou mít obrovské množství podob. Například vesnický obchod by se v rámci těchto inovací měl stále více stávat pomyslným centrem služeb, kde si toho zákazník obstará daleko více než jen nákup základních potravin. Nejde jen o technologie, ale třeba již zmiňovanou lepší schopnost menších obchodů nabídnout zákazníkovi zboží, které prostě ve velkých řetězcích není dostupné,“ říká Pavel Březina.

Jaký je tradiční český obchod?

V prvé řadě je třeba říci, že to slovíčko tradiční se dnes vztahuje především k tomu, že obchody členů naší asociace jsou typicky umístěny v místech, kde fungují často desítky let, a jsou navázány na tradiční české dodavatele. V dalších aspektech se však české obchodní sítě i nezávislé obchody dramaticky mění a modernizují. To myslím nejvýrazněji nyní ukazuje COOP se svým konceptem automatizovaných prodejen, který představuje  v rámci maloobchodu zcela zásadní inovaci a automatizovaných prodejen nyní budou přibývat desítky. Ani další čeští obchodníci však nezůstávají v modernizaci pozadu. 

Z jiného pohledu hraje český obchod nezastupitelnou roli v obchodní obslužnosti venkova, ale i center menších měst. To jsou totiž místa, která zahraniční řetězce neobsluhují. Obchody našich členů zajišťují, že si lidé mohou jednoduše nakoupit bez složitého dojíždění. Na vesnici navíc tyto obchody jsou po zániku hospod často jediným centrem společenského dění. Obchody našich členů jsou navázány na místní dodavatele a vytvářejí i samy pracovní místa a celkově tak přispívají k ekonomickému rozvoji regionů. 

Je pravdou, že maloobchod s potravinami je v České republice z velké míry ovládán nadnárodními řetězci, přesto je namístě nepodceňovat ani z tohoto pohledu tradiční český obchod, protože například obratově se některé sítě českých obchodů mohou se zahraničními řetězci srovnávat. 

Je tradiční český obchod udržitelný?

Rozhodně ano, musí se však modernizovat a přicházet s novými přístupy a službami. Součástí úspěchu českých obchodů je i správná nabídka. Zákazníci například stále více slyší na regionální potraviny. Velké řetězce se je také snaží zařazovat do své nabídky, v jejich případě však jde spíše o marketing, protože pracují se systémem centrálních skladů a jednoduše umí toto zboží nabízet jen velmi omezeně. U nás jde o přirozenou součást našeho přístupu. Proč bychom například měli vozit uzeniny přes celou republiku, když je umíme nakoupit v té nejvyšší kvalitě od místních řezníků. Samozřejmě nezbytnou podmínkou udržení českého obchodu je modernizace samotných prodejen a rozšiřování služeb. Vesnický obchod dnes může nabízet třeba poštovní služby, fungovat jako výdejní místo e-shopu, sloužit pro místní díky službě cashback jako bankomat a mnoho dalšího. Máme navíc za sebou dobu, kdy jsme byli fascinováni super či hypermarkety. Dnešní zákazník si ale stále více váží i svého času a má tendenci se chovat ekologicky. Pokud mu vytvoříme příjemné nákupní prostředí s dobrou nabídkou zboží, tak věřím, že se radši často projde pro běžný nákup na náves či náměstí, než aby někam složitě cestoval. 

Iniciativa pro zálohování, kterou založili velcí výrobci nápojů, odkazují na závazky České republiky směrem k Evropské unii, v případě PET láhve konkrétně na 90% míru zpětného sběru pro recyklaci do roku 2029. Jak to zahýbá s obchodem?

Obchod ten přechod na nový systém zvládne. Platí to i při malé obchody, jejichž zařazení do systému považuji v případě, že povinné zálohování skutečně přijde, za nezbytné. Důvodem je jak efektivita systému, tedy zajištění skutečně co největší míry sesbíraných PET lahví, tak i zajištění co nejvyšší míry komfortu pro zákazníky. Ti totiž mají dnes žluté kontejnery v průměru jen pár desítek metrů od svých domovů a při zavedení systému povinného zálohování by s prázdnými petkami měli cestovat co nejméně. Je však určitě naivní očekávat, že celý systém vznikne z pohledu zákazníků zadarmo, byť zastánci zálohování tvrdí stále opak. Se zálohováním bude spojena řada přímých i nepřímých nákladů a ty někdo bude muset zaplatit. Mám své pochybnosti o tom, jak rychle a zda vůbec budou všechny tyto náklady financovány ze samotného systému. 

Stále je ve vzduchu klíčová otázka, a sice zda vůbec tento systém zavádět v situaci, kdy dnes třídíme již zhruba 82% PET lahví. Stále jsem neznamenal nějaké jasné srovnání či analýzu podpořenou státními úřady zaměřenou na otázku, zda bychom se ke kýženým 90% nemohli dostat jednodušeji a levnější než zaváděním povinného zálohování. 

V Česku už máme automatické třídící linky na komunální odpad. Nestačí to?

To je odborná otázka a ta by měla být určitě také zodpovězena před zavedením samotného systému. Také v tomto případě nevím o tom, že by se touto otázkou někdo do hloubky zabýval a opět tady nepřímo odkazují hlavně na stát. Obce do těchto linek investovaly či mají v plánu investovat a není tedy jasné, zda nepůjde při zavedení povinného zálohování o částečně zbytečně vynaložené prostředky. Celkově považuji za chybu, že se stále řeší jen PET láhve a nikoliv problém odpadu jako celek. Nejsem odborník na odpady, ale považuji za nešťastné, že se z obrovské masy odpadu věnuje díky účinnému lobbingu taková pozornost právě PET lahvím, kde jsme už nyní v jejich sběru premianty v rámci EU. Právě moderní třídící linky jsou podle mne daleko lepším a komplexnějším řešením než zavádění systému, který bude stát miliardy a bude řešit jen malou výseč odpadu. Nemluvě o tom, že třídění ještě stále neznamená recyklaci. Nyní neumíme plně zrecyklovat ani vytříděné PET lahve a jejich část končí tam, kde nemá. Nebylo by logické tuto věc vyřešit jako první a teprve poté začít vytvářet pro zákazníky a obchodníky soubor nových povinností? 

Upřímně z probíhajících diskusí už dlouho nemám pocit, že v případě povinného zálohování PET lahví jde ještě někomu o ekologii. Hraje se nyní hlavně o přístup k levné surovině a zisky z logistiky či zpracovávání odpadu. Taková je prostě realita a také důvod, proč se třeba tak zuřivě diskutuje o tom, zda zálohované PET lahve budou sváženy z celé republiky do jednoho místa, nebo budou tříděny v regionálních třídících linkách. Nejsem si prostě celkově jist, zda s ohledem na míru třídění v ČR a možnosti moderních technologií nechceme za miliardy zavádět něco, co už je prostě dávno překonané. 

Vidíte v zálohování něco pozitivního?

Z mých odpovědí je zjevné, že spíše ne. Bohužel se touto diskusí odvádí pozornost a energie od větších problémů s falešným pocitem, že něco zásadního řešíme. Nechci být jenom úplně negativní. Ale to nejpozitivnější podle mne je, že zvýšíme u jedné položky za cenu nemalých nákladů, snížení komfortu zákazníků a řady nových povinností pro obchodníky sběr o několik procentních bodů. Za jednu z největších absurdit považuji celou filozofii systému povinného zálohování a využívání takto sebíraného PET plastu. Recyklovaný PET je totiž žádaná surovina v řadě odvětví. My zvažujeme zavedení systému, v rámci kterého se budou obaly na potraviny vyrábět z odpadu a tzv. „virgin“ PET, tedy zcela nová surovina, se bude využívat v takových odvětvích jako je automotive při výrobě koberečků do aut a podobně.

Říkáte, že pokud ze systému zálohování „vyhodíme“ v Česku malé prodejny, bude to pro ně další hřebíček do rakve. Jak to bude s prodejnami na vesnici dál?

Pro zákazníka i pro prodejny by byl velký problém, pokud by se malé obchody do systému nezapojily. Zákazníci by ztratili jeden z důvodů tyto prodejny navštěvovat a kvůli vracení PET lahví by byli nuceni složitě cestovat do velkých prodejen. Pokud bude systém zaváděn, budeme usilovat o maximální zapojení menších prodejen. Malé prodejny mají jednu zásadní výhodu ve své dostupnosti. Pokud tuto výhodu spojí s moderními službami, příjemným prostředím, kvalitní nabídkou a dobrou obsluhou, nevidím jejich budoucnost nijak černě.

Jak se žije v ČR malým prodejnám?

Je to individuální a velmi vše závisí na konkrétním provozovateli a lokalitě. Žádná generalizace zde prostě není možná. Je pravdou, že po určité stabilizaci jejich počtu nyní zase ubývají, nejde však o nějaká dramatická čísla a týká se to spíše samostatně provozovaných prodejen než prodejen zařazených v nějaké síti. Tady je třeba dodat, že českým sítím se nedaří špatně. 

Jsou v tradičním českém obchodě také možné inovace?

O tom není žádných pochyb a jsme jejich svědky dnes a denně. Je to nezbytná podmínka jeho přežití. Inovace mohou mít obrovské množství podob. Například vesnický obchod by se v rámci těchto inovací měl stále více stávat pomyslným centrem služeb, kde si toho zákazník obstará daleko více než jen nákup základních potravin. Nejde jen o technologie, ale třeba již zmiňovanou lepší schopnost menších obchodů nabídnout zákazníkovi zboží, které prostě ve velkých řetězcích není dostupné. 

Co podle vás čeká český obchod?

Tady je těžké být prorokem, protože vlivů, které mají na český obchod dopad, je mnoho. Nyní nežijeme v lehké době. Myslím si však, že všichni naši členové dobře vědí, že změny jsou nutné, a pokud se jim podaří je dotáhnout, bude český obchod i nadále hrát svoji důležitou roli a rozhodně nezanikne. 

Je řešením jezdit nakupovat za hranice?

Tato otázka by měla v prvé řadě směřovat na stát a v druhé řadě na zákazníky. Je třeba přijmout některá fakta. Například skutečnost, že Polsko má DPH na potraviny, je to zemědělská velmoc a jsou tam nižší platy. Logicky z toho plyne nižší úroveň ceny některých potravin a s tímto faktem se nedá nic dělat. Nemohu proto zazlívat lidem, pro které je nakupování v zahraniční jednoduše dostupné, že tuto možnost využívají.

Státu díky tomuto trendu mimo jiné unikají značné finanční prostředky, přesto jediné co dělá je, že v horším případě kritizuje obchodníky a v lepším jim „domlouvá“, aby snižovali ceny. Jaká je efektivita a výsledky tohoto přístupu nechávám na posouzení čtenářů. 

Prostředí českého maloobchodu je vysoce konkurenční, obchodníci bedlivě sledují své náklady a zároveň cenovou politiku konkurence. Jejich ziskovost se dlouhodobě nemění a například v sítích sdružených v naší asociaci se pohybuje kolem 1–1,5%. Vím, že je to nepopulární názor, ale problém cen potravin neleží na straně obchodníků, jak se bohužel snaží někdy poukazovat politická reprezentace. Konec konců tuto skutečnost jasně potvrdil svými nálezy i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Je šance, že budeme zase v nejbližší době soběstační v českých potravinách? 

To je širší otázka, na kterou mohu jen těžko odpovědět jako zástupce českého tradičního obchodu. My jako obchodníci se na jednu stranu  snažíme co nejvíce podporovat lokální dodavatele a na stranu druhou chceme vyhovět i spotřebitelům a nemůžeme si dovolit jim nenabízet kvalitní potraviny za dobré ceny, byť jde o potraviny zahraniční produkce. Pokud mluvím jen za sebe, tak si nejsem jist, zda v prostředí obrovského trhu EU je nutné usilovat o soběstačnost za každou cenu. Myslím si, že důležitější je jiný pohled, a to pohled zaměřený na jednotlivé regiony a odvětví. Považoval bych za chybu, pokud by například některé regiony či odvětví skomíraly ne proto, že by byly obecně nekonkurenceschopné, ale proto, že stát neumí reagovat na to, jak k řešení podobných problémů přistupují v zahraničí. 

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Pavlem Březinou

Autor: Renáta Lucková