Vláda údajně seškrtala pro příští rok z dotací přes 80 miliard korun. Jaké budou dopady není úplně jasné, křičet budou samozřejmě ti, kteří přijdou o peníze, a budou dokazovat, že ty jejich dotace byly nesmírně užitečné a prospěšné. Připomeňme si v této souvislosti, jak vlastně ty dotace fungují.
Naprostou převahu mají dotace, které se poskytují jako přímá podpora něčeho – na opravu domu po babičce, na inovaci ve výrobě, na rekvalifikaci atp. Jsou to peníze, které žadatel dostane, když správně požádá. Když potom prokáže, že udělal to, co bylo dotováno, peníze mu zůstanou.
To je z hlediska tržní ekonomiky nejhorší způsob podpory. Věci, které nějak fungují, jsou dotací zlevněny, zpřístupněny a zvýhodněny. Zedník bere za svou práci určitou mzdu, pracuje s materiálem, který má určitou cenu … ale když zrovna pracuje na zateplení fasády, jsou materiály i jeho práce mnohem levnější a tedy dostupnější. Roste poptávka a s ní samozřejmě i cena. Najednou se některé výroby a některé obory jeví mnohem výnosnější a lákavější. Když dotační pramen vyschne, nastává velké rozčarování. Bohužel – tento nešťastný systém je nejrozšířenější a je na všech stranách velmi oblíbený. Funguje to následovně: na počátku je dobrý úmysl, dejme tomu, snížit energetickou náročnost. Stát nabídne peníze všem, kteří o to projeví zájem a mají chuť něco takového udělat. Chuť se najde, protože jsou tu ty peníze. Aby to všechno bylo čisté a pod kontrolou, jsou na poskytnutí dotací stanoveny různé náležitosti, které musí žadatel splnit. Někdy je to tak složité a administrativně náročně, že je potřeba si najmout odborníka. Lidí a firem, které se zabývají poskytováním této služby je mnoho. Ti jsou motorem dotačních programů – vyhledávají potenciální žadatele a nabízejí jim své služby. Vypracují žádost, projekt, obstarají příslušné souhlasy a povolení a dostanou z poskytnuté dotace kolem 30 %. Úředníci, kteří žádosti schvalují a dotace poskytují jsou spokojeni, protože dotační programy fungují, peníze se čerpají a žádosti jsou profesionálně dobře zpracované, není s nimi žádná velká práce. Nu a žadatel je také rád, protože dostane sice jen 70 % té dotace, ale jsou to peníze, které mu víceméně spadnou do klína.
Pak jsou tu ale principiálně jiné dotace, které se také osvědčily a ani nevyžadují tak moc peněz ze státního rozpočtu. Jsou to návratné dotace – v podstatě půjčky, zvýhodněné buď nižším úročením nebo odkladem splátek a rozložením do delšího období.
Žadatel o takovou podporu přichází se svým vlastním projektem, kterému věří, a do kterého je připraven investovat vlastní peníze. Jen je nemůže dát hned všechny, potřebuje si půjčit a splácet z budoucích výnosů. Pořád jsou to ale jeho peníze, včetně těch budoucích a žadatel to má dobře promyšlené. Úvěr mu poskytují banky, které se s jeho projektem seznámí a také u nich musí získat důvěru. Pak přichází podpora ve formě státní záruky nebo pojištění. Tím se pro banky stane úvěr levnější, méně náročný na vlastní kapitál a mohou klesnout úroky. Stát může na úroky přispět, ale tím to končí. Projekt se realizuje a výnosy z něj putují zpátky do banky. Opět jsou všichni spokojeni, neboť banky vydělaly na úrocích, podnikatel vydělává na novém projektu a stát z jeho podnikání dostává další daně. Tato spokojenost je systémově podstatně zdravější. Nikde v tomto případě nevidíme volně dostupné, levné peníze za nic, žádný morální hazard a žádné provize za víceméně zbytečnou administrativu.
Nutno dodat, že oba dotační systémy u nás fungují. Ten první operuje každoročně se stovkami miliard korun, ten druhý pouze s desítkami, a to spíš nižšími. Jak už to bývá, ten zdravější způsob je náročnější a ne každý v něm najde uplatnění. Ten nezdravý je chutnější a dostane se do něj prakticky každý. Takže hádejme – co má větší budoucnost? A je politika schopná to nějak ovlivnit?
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla