Ministr kultury chce zvýšit koncesionářské poplatky. Ale nemá peníze pro umělce. Česká televize argumentuje ve prospěch své existence tím, že komerční stanice nejsou ochotny platit drahé zpravodajství. Ale celonoční speciál ze slovenských voleb nevysílala, zato soukromá Prima ano. Co nám tyto informace říkají?
Přinejmenším to, že nemůžeme platby pro ČT a ČRo brát jako samozřejmost. Natož jejich zvyšování. Zvažme, zda si ty peníze nezaslouží i někdo jiný. A ptejme se, zda veřejnoprávní službu nezařídí trh.
Proč vlastně máme Českou televizi a Český rozhlas? Protože jsme přejali starou evropskou myšlenku, že pouze veřejnoprávní audiovizuální média dokáží zajistit pluralitu, nezávislost a kvalitu zpravodajství. Kdysi totiž panovalo přesvědčení, že v důsledku technických a finančních omezení nelze v této oblasti – narozdíl od novin a časopisů – spoléhat na trh. Počet vysílacích licencí byl jasně dán a nebyl vysoký. Navíc zajišťování provozu bylo drahé, zejména co se týká televize.
Řekněme rovnou, že u rádia se dnes již opravdu těžko chápe, proč bychom si měli platit veřejnou službu. Trh je doslova přecpaný, a to včetně zpravodajství, navíc lze lacino a ve vysoké kvalitě vysílat po internetu. Je poměrně absurdní, že za této situace Český rozhlas získává za koncesionářské poplatky o mnoho set milionů korun více, než všechna komerční rádia dohromady inkasují za reklamu. Kterou přitom ČRo stále smí vysílat. Samozřejmě, že tohle brutálně křiví férovost podmínek.
Nicméně nechme rozhlas být, jeho existence je věcí tradice a souvisí s tím, že tu máme Českou televizi. U té se na první pohled může zdát, že zmíněné pochybnosti o důvodnosti placení koncesionářských poplatků jsou irelevantní. Ale tak jednoduché to není. Jednak vidíme, že i “zadarmo” dokáží privátní vysílačky nabízet stejnou, či někdy i lepší službu, než veřejnoprávní stanice. Jednak je otázka, nakolik je sama ČT za těch šest miliard pluralitní, nezávislá a kvalitní. Zatímco jiní, kteří jistě nabízejí vysokou kulturu, doslova živoří.
Vezmeme to popořadě. “Slovenská volební noc”, kterou odvysílala CNN Prima News, musela být pro mnohé šok. Nejen počtem diváků (alespoň část sledovalo 433 tisíc lidí, což je u politického a navíc nočního pořadu opravdu hodně). Ale už tím, že se do tohoto drahého a technicky náročného projektu soukromá televize vůbec pustila. Vysílat zpravodajské štáby do regionů je drahé – tím také ČT obhajuje poplatky – a zde šlo navíc o jinou zemi a přímé přenosy ze čtyř míst paralelně, což je ještě mnohonásobně nákladnější.
Kdo jiný by měl zajistit perfektní informovanost o pozorně sledovaných klíčových volbách u sousedů, než veřejnoprávní televize? Jenže ta je vypustila. Privátní televize ji tak doslova převálcovala. A zadarmo. Mnozí fanoušci ČT to neunesli a začali prohlašovat, že v desetihodinovém bloku byly reklamy, takže to “nebylo ono”. Dobře, pokud je tohle tím, co je trápí, ať si platí za veřejnoprávní televizi zbavenou reklam dobrovolně, ale nenutí k tomu ostatní. Tak jako je tomu u streamovacích služeb a placených kanálů.
Tohle je jedno z možných řešení. Ministr kultury přišel s nápadem, aby koncesionářské poplatky platil každý, kdo má chytrý telefon. Jenomže na něm (a i na moderních televizích) není přece problém zpřístupnit vysílání jen tomu, kdo si zaplatí. Což jistě neudělají ti, co o něj nestojí. V případě ČT ale musí. Nastává paradoxní situace, dokonce dvojnásobná. “Televizní daň” odvádějí i ti, kteří nesledují veřejnoprávní televizi a ta navíc ještě vysílá, i když v omezené míře reklamy, od kterých jsou zákazníci u předplacených stanic osvobození.
Lze tohle obhájit? Principiálně ano. Tím, co už bylo řečeno, tedy pokud veřejnoprávní vysílačka nabídne službu tak pluralitní, nezávislou, kvalitní a unikátní, že ji ty soukromé nemohou nahradit. O tom bychom mohli vést dlouhou debatu.
Má Česká televize vyrábět drahé estrády typu Star dance a další „zábavné“ a soutěžní pořady, kterými za peníze koncesionářů konkuruje soukromým společnostem? Nebo se má soustředit na pořady jako je například publicistický magazín o armádě Perimetr, seriál Česká mise, reportáže o úspěšných českých firmách a podnikatelích, dokumenty o české účasti na Expu v Dubaji, nebo vzdělávací pořady pro děti? Za mne je B správně.
Česká televize už není tím, čím byla ještě na přelomu tisíciletí. Nyní je alespoň ve zpravodajství ovládána “jediným správným” světonázorem, do nějž tlačí i své hosty, místo nezávislosti dává najevo politické fandovství a sice je profesionální, ale ne kvalitní, protože nenabízí divákům dost reprezentativní okruh témat a postojů.
Zkrátka ČT je “zapouzdřená”. Připomíná sektu, která nepřipouští relevanci jiných názorů, což dávají moderátoři (někdy dost nerudně) najevo účastníkům diskusí a tato slepota jí brání i v tom, aby popisovala společnost v její komplexitě a ne jen skrze vlastní, “tunelové” vidění. Jiní se jí dokáží i bez koncesionářských poplatků vyrovnat, možná ji i překonat. Buď povedeme veřejnou debatu tak, že vyústí v zásadní zlepšení – nebo ony miliardy můžeme lépe využít na podporu živého umění, které doslova skomírá.
Proč by vlastně na tom měla být Česká televize lépe, než činohry, opery, orchestry či balety? Zde také jde o veřejnou službu, určenou výběrovému publiku. A rovněž lze tak jako u veřejnoprávních médií říci, že platí i ti, co jejich představeni nenavštěvují – zkrátka za to, že mají tu možnost. Kde je rozdíl? V obrovském nepoměru podpory. Zatímco ČT získává od koncesionářů ročně šest miliard, dotace ministerstva kultury pro profesionální divadla, symfonické orchestry a pěvecké sbory činí jen 400 milionů.
Nakonec by možná opravdu bylo nejlepší vést diskusi o veřejnoprávních médiích společně s tou o kultuře. Obojí je určitá služba pro společnost, pro šíření a udržení civilizačních hodnot, tradic, vzdělanosti. Ptejme se, kolik jsme ochotni na ně vydat a co za to očekáváme. Po třech dekádách, kdy jsme se netázali na nic, je už konečně třeba přestat dávat České televizi a rozhlasu bianco šeky. Možná v otevřené férové debatě bez předsudků a iluzí svou existenci obhájí tak dobře, že dostanou ještě přidáno. Nebo také ne.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
