Rozhovor s Martinem Slaným, hlavním ekonomem investiční skupiny DRFG.
Martin Slaný je hlavní ekonom investiční skupiny DRFG. Předchozí pracovní zkušenosti získal mj. jako ekonomický poradce bývalého prezidenta České republiky Václava Klause. Přednáší též makroekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze.
„Dlouhodobě ale vidím, že selhává hospodářská politika – měnová i fiskální. Chvíli více, chvíli méně. Trápí mě nedůvěra v trh, svobodu jednotlivce. To myslím determinuje dnes ekonomiku zásadně. A bohužel volání po větší úloze státu vidím i ze soukromého sektoru, od mnohých ekonomů, podnikatelských svazů,“ říká Martin Slaný.
Máte na starosti vyhodnocování ekonomických příležitostí a potenciálních rizik, zpracovávání dopadových studií, ekonomických a statistických analýz. Jaké největší potencionální riziko dnes hrozí české ekonomice?
Pokračuje riziko inflace. Nepodléhejme dojmu, že když se nám rychle snižují meziroční údaje, tak je vše zažehnáno. Není. Čím blíže budeme kýženému cíli 2 %, tím to bude těžší. Navíc inflace je v konečném důsledku peněžní jev a data o vývoji peněžní zásoby v ekonomice mnoho optimismu opět nepřinášejí. Množství peněz znovu rychle roste.
Pak je tu riziko dluhové, které ostatně s inflací úzce souvisí, o to více v našem systému přebytečné likvidity v bankovním systému, kde jsou dnešní vysoké deficity proinflační. Výdaje se během postcovidové doby utrhly z řetězu a není síla je zkrotit. Za třetí, je tu riziko dlouhodobé stagnace. Stejně jako tomu bylo po krizi 2009, kdy jsme se z ní vzpamatovali jako jedni z posledních, tak i dnes je postcovidové oživení velmi pomalé. A letošní „motání se“ kolem recese nás výše neposune. Hrozí, že se situace bude opakovat. Takové pomalé ekonomické přešlapování na místě – slabý růst, ale všechny uchlácholí, že nezaměstnanost je nízká a inflace nižší, než byla. A možná ještě jedno riziko: Že na to vše reaguje vláda chybnými opatřeními. Že ještě více znepřehlední systém, zavede další distorze, utlumí ekonomickou aktivitu a dá do ekonomiky spíše iniciativy, které ji udusí.
Vystudoval jste národní hospodářství a finance na pražské Vysoké škole ekonomické v Praze. Také zde přednášíte. Jací jsou dnešní studenti?
Na první dobrou se mi chce říci, že horší, než jací jsme byli kdysi my. Ale pak si vždy vzpomenu na černobílý film Škola základ života, který se natočil někdy koncem 30. let, a uvědomím si, že studenti jsou stále stejní. Mění se ale podmínky. A ty vytvářejí větší, nebo menší tlak na výkon, píli, nasazení, kontinuální přípravu atd. A bohužel mám pocit, že se tyto podmínky z nejrůznějších důvodů změkčují. Jak tím, že dnes jde de facto každý z maturitního ročníku na vysokou školu, tak se rozmnožil nějaký obecný společenský ústup od tlaku na výkon a spíše vítězí snaha a touha po nárokovosti, je zde odklon samotných firem od zisku jako hlavního motivu podnikání a spíše touha získat tu či onu dotaci, výhodu, a když zisk jako hlavní motiv mají, tak to skrývají, neboť je populárnější dávat do popředí jiné prvky (tu třídění odpadu, tu home office, tu podporu toho či onoho). K tomu de facto 12 let nemáme krizi na trhu práce a komu je pod 30, tak vlastně netuší, že existuje nějaká nezaměstnanost, že musí také on bojovat o místo svým výkonem. Má pocit, že vše jen krásně roste. Možná jsem moc pesimistický, ale vidím slábnoucí touhu prorazit, makat a něco dokázat. Čest výjimkám, které jsou vždy. Bavím se o průměru.
Předešlé pracovní zkušenosti jste získal mimo jiné jako ekonomický poradce bývalého prezidenta České republiky. Jaké jste zkušenosti jste získal ve spolupráci s ním?
Měl jsem to mimořádné štěstí, že mým prvním šéfem byl někdo jako Václav Klaus. Bez ohledu na to, že byl tehdy prezident a pracovat v úřadu prezidenta, je zážitek a zkušenost na celý život. Václav Klaus je totiž někdo, kdo vyžaduje vždy perfektní výkon a koncentraci, vyžaduje odvedenou práci, ne předstírání práce, kdo má také ohromné pracovní nároky sám na sebe a tím motivuje všechny okolo, někdo, kdo dokáže najít zrovna onu chvilku, kdy člověk poleví, najít ji a taky vás patřičně počastovat. Je to člověk, který má ve zvyku nic nepodceňovat a věnovat stejnou pečlivost i drobným věcem – stejnou pečlivostí a vážností odpovídá na dopis běžného občana, pana Vopršálka, jako na dopis prezidenta USA, nebo když podepisuje důležitý zákon. Ale je také někdo, kdo vnímá i lidskou stránku věci, byť tak navenek asi nepůsobí. Z toho všeho čerpám dodnes.
Nejen jako prezident uměl dát dohromady zkušené osobnosti, ale dát příležitost i mladým. V mladém věku jsem měl možnost být přímo u velkých rozhodnutí prezidenta, účastnit se třeba jednání vlády, což byla neopakovatelná zkušenost, ale i z role šéfa kabinetu jsem měl možnost účastnit se řady zahraničních setkání, na kterých vesměs moje protistrana byli o generaci starší kolegové.
Co na současnou ekonomickou situaci říká prezident Klaus?
Nemám ambici nepřesně parafrázovat slova pana prezidenta. Myslím, že situaci komentuje často a každý si z mnoha jeho vyjádření a vystoupení umí udělat závěr. Ale asi nejvíc ho podle mne trápí, že naše země ztrácí sebevědomí, snahu sama se sebou něco udělat. Ne proto, že třeba neplníme maastrichtská kritéria, ale proto, že obrovské deficity ekonomiku poškozují samy o sobě. A takových příkladů bych asi mohl říci plno.
Radíte mu stále nebo také přijímáte rady od něho?
Přímo ne. Vídáme se pravidelně, hovoříme spolu i o ekonomice a politice. A doufám, že tak, jak je setkání přínosné pro mne, je přínosné i pro pana prezidenta. Občas mu pošlu svůj názor, přednášku, prezentaci. Jinak ale jde o setkání, a troufám si říci, na přátelské bázi.
A co na současnou ekonomickou situaci říkáte vy?
To je strašně obšírná otázka a je možné ji uchopit z mnoha úhlů pohledu, v dlouhém, nebo krátké období atd. Dlouhodobě ale vidím, že selhává hospodářská politika – měnová i fiskální. Chvíli více, chvíli méně. Trápí mě nedůvěra v trh, svobodu jednotlivce. To myslím determinuje dnes ekonomiku zásadně. A bohužel volání po větší úloze státu vidím i ze soukromého sektoru, od mnohých ekonomů, podnikatelských svazů.
Nedávno jsem někde opět viděl debatu na téma druhá ekonomická transformace, hledání nového modelu ekonomiky pro 21.století, či jak se to vzletně jmenovalo. To, když slyším, tak mi vstávají vlasy hrůzou. Ta slova, resp. uvažování vzbuzují dojem, že někdo snad na začátku 90. let vymyslel a vytvořil model (ještě montovny samozřejmě) a „nasadil“ ho v ČR, na miliony spontánně jednajících subjektů, spotřebitelů, firem. Kdo toto říká, netuší nic o trhu, je to dokonce ukázkové nepochopení trhu, úlohy cen, alokace zdrojů, spontánnosti řádu. A je to jen eufemisticky řečená snaha více nařizovat, přikazovat, určovat.
Ekonomickým „hitem“ je letos ozdravný balíček? Jaký je váš názor na něj?
Balíček zatím jen zvyšuje daně. To se slovem „ozdravný“ nemůže spojovat snad nikdo. Problémem rozpočtu jsou výdaje. Stačí se podívat na data. Problémem nejsou nízké daně. Bohužel vlády ve společnosti vytvořily svou politikou pocit, že jde dotovat, subvencovat, udržet při životě všechno, všechny a za všech okolností. Navíc jako kdyby se zažil pocit, že to nic nestojí. Ale ono stojí. Udržet vše během covidu přineslo současné náklady v podobě vysoké inflace. Nejinak přijdou náklady za dnešní obrovské dluhy. V ekonomice je vždy – dříve nebo později – něco za něco, nic není zadarmo.
Pokud máme upravovat daně, tak musíme brát v potaz i to, že nejde jen o čistě fiskální fenomén. Daně motivují, demotivují, omezují, regulují, mají široké ekonomické implikace a jsem přesvědčený, že navržené úpravy nejdou směrem, že by motivovaly k většímu výkonu a podpořily budoucí růst ekonomiky. Ani avizované výdajové škrty nejsou dostatečné a jsou pomalé. A opět nenechejme si vnutit dojem, že to nejde. V roce 1997 existovaly tzv. Klausovy balíčky. De facto ze dne na den došlo ke škrtu v dnešním ekvivalentu 100 mld. korun. Vláda tím dala jasný signál do ekonomiky i finančním trhům.
Současný balíček je ukázkou, jak zoufale v hospodářské politice chybí koncepce, jasná vize. Nejen u této vlády, ale dlouhodobě. Hospodářsko-politická opatření nelze neustále dělat formou „adhoc-ismu“. To ale neznamená, že je to horší než nic. Tato vláda dělá asi víc, než by dělala jakákoliv jiná. Ale nestačí to.
Je dnes ještě možná důchodová reforma?
Možná teoreticky je, ale nevěřím, že někdy skutečná reforma bude. Problémy a řešení je tu už od Bezděkovy komise. Všechny ostatní komise nic nového nepřinesly, byly jen pro forma. Ale není politická vůle, jak se hezky říká. Ale i to není dobová věc, věc konkrétní vlády. Obecně chybí stranám odborné zázemí, jasná ekonomická vize, chybí lidé, ideje. Proto nic takového uceleného, co by mohlo dostat název reforma, nevznikne. Až vždy tlak okamžiku donutí vládu k té či oné parametrické změně a budeme jen doufat, že směsice parametrických změn nakonec systém nezhorší, ale vylepší a bude tvořit jakžtakž homogenní celek.
Co podle vás bude, když se nakonec nic nezmění?
Nebude-li reforma, ještě neznamená, že se nebude dít nic. „Nereforma“ znamená, že státní důchody budou nižší, nebo je budeme brát kratší dobu. O nic jiného nejde. Ale to samozřejmě neznamená, že všichni budou koukat a sedět se založenýma rukama. Někteří ano, ti budou vytvářet dále enormní tlak na sociální systém. Ti druzí budou spoléhat na sebe, na vlastní zajištění na stáří. A snad vlády alespoň dodají rovné podmínky a příležitost všem nástrojům, jak to udělat. Dnes je situace i finanční gramotnost jiná, než byla před 20 či 30 lety, kdy jediným nástrojem bylo důchodové připojištění, životní pojištění.
Co je podle vás příčinou současné inflace?
To bych nyní musel odpovídat celodenní přednáškou. Ale příčiny tkví v nízkých, resp. záporných sazbách v minulém období, v devizových intervencích, fiskální politice státu během covidu, ale i ve vnějším světě. Řada faktorů se slila v jeden okamžik a vzájemně se podpořily.
Otázkou teď spíše je, jak rychle a zda bude inflace zpět na 2 %, což není jen arbitrární cíl ČNB, ale i předcovidový dlouhodobý průměr. A obávám se, že je zde řada faktorů, která tomu budou bránit. Nenechejme se ukolébat rychle klesajícími čísly. Stále jsou enormně vysoká. Hrozí, že návrat ke dvěma procentům bude krátký a pak se inflace ustálí na novém normálu. Bez toho, aby vláda přišla se skutečnou fiskální konsolidací, aby se změnil napjatý trh práce a posílila koruna (vidíme spíše opak, a i ekonomické determinanty moc pro posilování v dohledném horizontu nehovoří), je udržitelná 2% inflace nemožná.
Jak byste současnou situaci řešil vy?
Já si plně uvědomuji, že hovořím jako ekonom bez politické odpovědnosti. Ale obecně není myslím jiné východisko než provést zásadní odstátnění ekonomiky všude tam, kde je to možné, a výrazně zeštíhlit stát. Provést plošné škrty ve výdajích všech položek. Bez výjimky. Nezabřednout do debaty, že zrovna ta či ona položka, skupina je nedotknutelná. Zejména vzít ekonomické a rozpočtové problémy vážně. Problémem je, že nikde není nějaká předem daná hranice, kam už zajít nejde. A taky víme, že efekt sněhové koule se časem násobí. Je třeba jednat teď, ne jindy.
Obecně tak vidím nutné opačné kroky, než činí vlády. Tedy zaměřit se na výdaje, nezvyšovat daně a nezavádět nové, ale zjednodušit je, více motivovat k výkonu, snížit přerozdělování státu, počty státních zaměstnanců, ale zejména státní agendu, která dnes zasahuje do téměř jakéhokoliv rozhodování. Je třeba ekonomiku deregulovat. Nezaobírat se vším, hloupostmi, ale určit si pár jasných priorit.
Je něco, z čeho může mít dnes občan radost? Z čeho ji máte vy?
Člověk při hodnocení ekonomiky a politiky společnosti má tendenci – možná u nás více než jinde – vidět problémy, negativa a upozorňovat na ně. To je v pořádku, bez toho se neposuneme dál. Ale přes všechno to žijeme v bohaté, krásné a úspěšné zemi. A měli bychom si to připomínat i s ohledem na to, co se děje okolo. Vždy říkám, že důkaz, že obecně se zemi daří, je to, že jednak roste migrace do země, ne ze země – lidé hledají štěstí u nás, ne my jinde. A roste střední délka života v delším horizontu. To je oboje velký úspěch naší polistopadové éry. Není to samozřejmost. Nejsme ani montovnou, jak se sami mnohdy nazýváme, resp. to nazývají lidé, kteří by zase chtěli něco přetvářet, nařizovat, plánovat, bez ohledu na spontaneitu procesů, historii, tradice, naše komparativní výhody, strukturu ekonomiky. Ostatně nepodporují to ani data třeba z trhů práce, kde kontinuálně roste rychleji poptávka po vysokoškolácích než méně vzdělanostních skupinách. Jsme úspěšná země, kde je ale co zlepšovat.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Martinem Slaným
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
