Autor: Vláda
Datum předložení: 29. 3. 2023
Hodnocení EM: 70%
Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu skoro nic. A na toho malého se nedostalo. Tentokrát není řeč o myšičce, co vařila kašičku, ale o státních investičních pobídkách, jejichž přidělování známou říkanku v mnoha ohledech připomíná. O získání pobídky totiž nerozhoduje správní orgán na základě hodnocení zákonem daných kritérií, nýbrž vláda, která udělení každé investiční pobídky stvrzuje svým usnesením. Rozhodování formou politického konsensu v závěrečné fázi schvalování žádosti má za následek nejen prodloužení celého procesu, ale také značnou nejistotu potenciálních investorů, zda po roce čekání nezůstanou myšičkou, na kterou se nedostalo.
Investiční pobídky jsou v České republice poskytovány od roku 1998, zákonem jsou upraveny od roku 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách, který tvoří základní právní normu celého systému investičních pobídek. Systém dotváří řada dalších právních předpisů, ale to nechme stranou. Investiční pobídky jsou veřejnou podporou poskytovanou v mezích Evropskou komisí stanovené blokové výjimky za účelem podpory hospodářského rozvoje ČR a vytváření pracovních míst. Po celou dobu poskytování pobídek si však stát nedokázal ujasnit, jaké činnosti a investice mají být vlastně státem podporovány.
Takže jasně, nechceme být montovna, ale vlastně tak trochu chceme být aspoň ta montovna, hlavně když lidé mají nějakou práci. Vypadá to jako chaos, ale logika v tom je. V dobách krize a vysoké nezaměstnanosti stát podporuje prakticky jakoukoli nabídku nových pracovních míst, při nízké nezaměstnanosti a souvisejícím nedostatku pracovních sil si může vybírat projekty s vysokou přidanou hodnotou. A pak je tu pomalý legislativní proces, který ponechá podporu montoven ještě v době, kdy na pracovním trhu už není kde brát. Díky tomu pak z veřejných peněz fakticky podporujeme pracovní místa pro gastarbeitery.
Právě jsme ve fázi podpory výzkumáků, ale investice se nehrnou. Podle předkladatele je za tím novelizace zákona o investičních pobídkách z roku 2019. Ta kromě zvýšených požadavků na kvalitu investice zavedla do schvalování investičních pobídek nový prvek. Zatímco dříve vznikl na pobídku nárok při splnění zákonem stanovených podmínek, nyní platí, že každou jednotlivou pobídku musí ve finále odsouhlasit vláda. Tak trochu to zavání korupcí a poněkud oslabuje principy právního státu, ale podstatné je, že tato praxe do celého procesu vnesla prvky, které potenciální investory odrazují.
Na schválení pobídky se čeká téměř rok a do té doby je investor v nejistotě. Předem neví, jak se ministři k návrhu postaví a z rozhodování vlády to rozhodně neodvodí. Z předložených návrhů totiž kabinet běžně polovinu zamázne. Nelze se pak divit, že spolu s notorickým nedostatkem pracovních sil přestává být Česká republika pro zahraniční investory zajímavá. Nic na tom nemění ani fakt, že pro stavbu továrny na výrobu baterií do elektroaut na letišti v Líních u Plzně se vláda může přetrhnout. Zaměstnala by prý 4 tisíce lidí, a světe div se, vůbec to prý nebude montovna. Kde jinde přece vyrábět baterie než v inovačním centru.
Předložený návrh novely zákona je reakcí na současné vady zákona. Rozhodnutí o investiční pobídce bude vydáváno na základě posouzení podmínek a povinností stanovených zákonem o investičních pobídkách a příslušným nařízením vlády. Posuzování žádostí se tak vrátí na úroveň rezortního projednávání podle zásad správního řízení, čímž se zvýší i předvídatelnost schvalovacího procesu. Vládě však budou i nadále předkládány žádosti strategických investičních akcí o získání finančního příspěvku na pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku. Jinými slovy, pokud bude vedle daňových úlev i státní dotace, rozhodování zůstane na úrovni vlády.
Politické rozhodování o pobídce tedy v tomto případě zůstává stejně jako prodloužení procesu rozhodování ze tří až pěti měsíců až na jeden rok. Ministerstvo financí si pro sebe a tři další ministerstva navíc vyhradilo jakési právo veta. Podle expertů na zahraniční investice tak vládní novela zůstala v půli cesty. Než ale expertům přikývneme, je třeba vzít rovněž v úvahu, že o nemalých výdajích státního rozpočtu jen těžko může rozhodovat správní řízení bez přihlédnutí k reálným možnostem rozpočtu. Výsledný návrh zákona je tedy určitým kompromisem, který je možná trochu upachtěný, ale celkem vzato rozumný.
Foto: Pixabay
Zdroj: Redakce EM
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
