Dvousložkové zdravotní pojištění je zajímavá myšlenka, která by mohla do financování českého zdravotnictví vnést nový řád. Návrh, který se jako další balónek vznáší v prostoru české politiky, signalizuje možnost, že bychom platili zdravotní pojištění složené ze dvou částek.
První by byla pro všechny stejná jako dosud a byla by dána určitým procentem z příjmů. Druhá by byla určená konkrétní pojišťovnou, přičemž každá by si mohla částku určit sama a každá by pak pro své pojištěnce zajišťovala kromě základní zdravotní péče ještě cosi navíc.
Ve své podstatě by to fungovalo zhruba jako povinné ručení u motorových vozidel. Každé vozidlo musí toto pojištění mít a každá pojišťovna, které je poskytne, musí proplatit škodu, kterou její klient způsobí svým vozidlem v silničním provozu. Stačí pár kliknutí na internetu a snadno najdete srovnávač, který vám ukáže, že povinné ručení můžete sjednat za 2.500 Kč i za čtyřnásobek této částky. Pořád je to jeden typ služby, ale věřte nevěřte, každá pojišťovna najde na povinné ručení své klienty, žádná se nezlobí na srovnávací reklamy, na nekalou soutěž nebo dokonce na provozovatele těch srovnávačů. Všem to zřejmě vyhovuje, protože je to kontakt se zákazníky a první krok k jejich získání.
Pojišťovny nabízejí majitelům motorových vozidel pestrou paletu různých pojištění. Není nehoda na našich silnicích, která by se mohla obejít bez finanční účasti některé pojišťovny, ale na druhou stranu – na pojistném z motorových vozidel se celkově vybere víc peněz, než kolik stojí všechny pojistné události na silnicích dohromady. To je základní zákon pojistné matematiky, kterou používají pojišťovny. Ne pojištěnci.
A funguje i pojistný trh. Možná máme pocit, že jsme si vybrali tu nejlevnější nebo nejvýhodnější pojišťovnu, ale z pohledu pojišťoven je realita jiná. Ty si předem vybraly určité cílové skupiny a na ně se soustředí. Nabídku pojistných produktů jim šijí na míru. Pojišťují rizika, kterých se vybraní klienti nejvíc bojí, stanovují jim ceny, které dobře snášejí a zajišťují jim služby, které nejvíc oceňují. Tak najdete připojištění čelního skla, různé typy asistenčních služeb, jištění úrazů, krádeží, vandalizmu atd. Najdete bonusy a malusy. Občas se vyskytnou klienti, kteří jsou téměř nepojistitelní. Pokud například měli v minulosti hodně škodních událostí, cena dalšího pojištění je pro ně extrémně vysoká a odpuzující. Naopak méně rizikoví klienti platí ceny nízké a pojišťovna pečuje o jejich loajalitu nejrůznějšími benefity.
U zdravotního pojištění by to mohlo fungovat podobně. Zdravotní pojišťovny si rozeberou trh se zdravím, určí si své cílové skupiny, stanoví jim ceny zdravotního pojištění a pak jim budou potřebnou zdravotní péči nabízet tak, aby byli právě oni nejvíc spokojení. Zároveň budou dbát, aby jim fungovala potřebná zdravotnická zařízení (nemocnice, polikliniky a další) a aby na tom ještě vydělávaly.
Není pochyb o tom, že to bude v konečném důsledku znamenat přísun většího množství peněz do českého zdravotnictví a pokud na tom stát chce ušetřit, budou přibývat zejména peníze ze soukromých zdrojů. Prostě si na zdravotní péči připlatíme, což bylo dlouhá léta tabu a teď je to tady zpátky – šikovně zabalené pod pojem „dvousložkové zdravotní pojištění“.
Nemusí to být špatné a dokonce ani asociální. Ani povinné ručení není asociální, neboť i za tu minimální cenu máte jistotu, že když někoho nabouráte, bude mu škoda uhrazena a vy to platit nebudete, a když vás někdo nabourá, že vám to také nějaká pojišťovna uhradí. Vznikají sice kolem toho různé spory a soudní dohry, ale princip je dobrý a fungující. Povinné ručení a zdravotní pojištění mají ještě jeden společný rys: málokdo bourá úmyslně a málokdo úmyslně onemocní (i když příklady potvrzující toto pravidlo existují).
Zdravotní péče je ale citlivější téma než silniční provoz a můžeme se dočkat neobvyklých situací. Možná se některá pojišťovna zaměří na lidi, kteří o své zdraví pečují a bude je zvýhodňovat. Přejídání a lenošení bude naopak postihovat vyšší cenou pojištění. Je to asociální? Nebo je naopak dost nespravedlivé, že všichni platí stejně a ti zdravější (vlastním přičiněním) doplácejí na ty méně zdravé (kteří své zdraví zanedbávají – a také vlastním přičiněním)?
Na druhé straně může také zapracovat trh – práce lékařů a zdravotníků bude zdrojem, o který budou pojišťovny pozorně pečovat. Přestane-li ubývat lékařů, přestanou-li oprávněné nářky nemocnic a dalších zařízení na nedostatek peněz, pozvedne to úroveň zdravotní péče jako celku.
Automobilové opravny a servisy mají stále plné ruce práce. Opraví všechno a vesměs dobře. Nekrachují, lidé tam nestávkují, „neděkují a neodcházejí“ a celkem snadno se adaptují na všechny novinky včetně elektromobilů. Velkou část jejich práce platí pojišťovny a hlídají si své zájmy. Mnohdy lépe než majitelé aut. S náhradními díly nevznikají krizové a kalamitní situace. Není na to třeba ministr autoopravárenství ani eurokomisař, nefiguruje to v žádném volebním programu, a nejsou na to žádné zvláštní zákony či vyhlášky. V určitém věku se člověk dostane do opravny častěji než do nemocnice, ale na specialistu nečeká měsíce. To všechno z jednoduchého důvodu: protože to funguje.
Stáří aut na našich silnicích se prodlužuje, což je v podstatě špatně. Kéž by ale ke stejnému jevu došlo i v oboru zdravotní péče.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla