Fassmann: Mzdový vývoj v roce 2022 a tři poučení pro hospodářskou politiku České republiky

Na začátku minulého týdne publikoval ČSÚ předběžná data o vývoji mezd za IV. čtvrtletí minulého roku – průměrná mzda dosáhla hodnoty 43 412 Kč a oproti stejnému období minulého roku narostla o 7,9 %. Vcelku nic co by se nějak zvlášť vymykalo dosavadnímu vývoji. Těmito hodnotami se ovšem  zároveň uzavřel minulý rok, a to už je mnohem  zajímavější. 

Jak tedy v minulém roce dopadli čeští zaměstnanci? V celoročním vyjádření dosáhla průměrná nominální mzda hodnoty 40 353 Kč a meziročně tak narostla o 6,5 % – podobně jako v roce 2021 (6,1 %).   Slušný růst?  Ani ne. Inflace totiž rostla dvaapůlkrát rychleji!  Poskočila z předloňských 3,2 % na 15,1 %. Tím pádem mohl průměrný růst mezd kompenzovat inflační dopad pouze z 43 %. Reálná mzda meziročně poklesla o 7,5 % a absolutní hodnota jejího poklesu překonala růst nominální mzdy! To se v naší zemi už hodně dlouho nestalo. Poprvé na počátku ekonomické transformace v roce 1991 a pak až teď. Samozřejmě, že i v mezidobí občas reálné mzdy poklesly, ale takto hluboce nikdy. 

Inflační situace v ČR byla loni a je i letos naprosto tragická. 

Tragičtější o to, že i v letošním roce, den za dnem, měsíc za měsícem rostou dál výrazně ceny a s nimi i inflační odhady MF a ČNB. Jednociferná inflace slibovaná ještě na konci minulého roku je již zapomenuta. Poslední odhady těchto institucí se aktuálně pohybují okolo 11 % (MF 10.4 %, ČNB 10.8 %) a ani to nemusí být  (a zřejmě ani nebude) konečná.    Hluboké propady reálných mezd a platů nelze v krátkém časovém období vykrýt růstem nominálních mezd. To je úkol minimálně pro střednědobý horizont.  S bojem proti poklesu reálných mezd a platů (ale i  důchodů a dalších sociálních dávek) se musí začít hned a  jinde.  Musí se zastavit další inflační růst,   a to za použití všech prostředků! 

Ani vláda, ani další regulátoři nejsou tak bezbranní jak se už přes rok tváří. Proč ale chtít, když se zjevně nechce. Debata o inflaci a jejím odstranění nebyla nikdy vážně otevřena. Místo toho se českým občanům v přímém přenosu předhazují už rok trapné disputace o tom, kdo za to může a nemůže a kdo by s tím měl vůbec něco dělat (bohužel podmiňovací způsob je na místě).   Spoléhat se na to, že „ono se to tak nějak samo“ je velmi ošidné a hlavně drahé. Drahé pro ekonomiku a pro naši budoucnost. Máme jedny z nejvyšších úrokových měr v naší historii, máme jeden nejsilnější kursů české koruny v historii a přitom také máme také jednu z nejvyšších inflací v Evropské unii. Jak je to možné?  K tomu jsem se už v předchozích příspěvcích několikrát vyjádřil a nebudu se opakovat. Problémem je, proč se k tomu nevyjadřuje vláda České republiky. Vláda, která „řeší“ kde co, a radí kde komu, ale okolo inflace se chodí po špičkách. Že by to bylo proto, že ta „inflační hůl“ má dva konce? Když někdo na jednom konci na inflaci prodělává a to setsakra – tak někdo na druhém konci na ní musí vydělávat (a to taky setsakra). Jde jen o to, kam se díváme.  Abych to uzavřel nějak optimisticky, zdá se, že se s touto vládní politikou  růstu reálných mezd hned tak nedočkáme. 

Mzdy inflaci nevyvolávají, ale naopak tlumí.

Celý minulý rok jsme prakticky ve všech médiích mohli číst, slyšet, či vidět u někoho obavy, u někoho dokonce hluboké přesvědčení, (to podle míry inteligence a především znalostí), že růst mezd a platů by mohl způsobit, či dokonce že už způsobuje inflaci.  Podívejme se tedy na to, jak to tedy bylo s „inflačním působením mezd“ loni (a jak to velmi pravděpodobně bude při odhadované inflaci přes deset procent i letos). Loni bylo při meziročním růstu nominální mzdy o 6,5 % dosaženo nominálního růstu produktivity práce o 8,7 %! Takže zatímco mzdy zachytili inflaci pouze ze 43 %, tak produktivitou práce byly pokryty ze 130 %. To znamená, že mzdy inflaci v ČR nejenže nevyvolaly a nepodněcovaly, ale naopak to znamená, že mzdy loni inflační tlaky brzdily. Důsledkem této tragické politiky pak bylo, že zatímco došlo k hlubokému poklesu reálných mezd a potažmo k poklesu podílu mezd na hrubém domácím produktu, tak u zisku tomu bylo (jistojistě náhodou) přesně naopak. 

Bez růstu reálných mezd nelze napravit veřejné finance.  

Již delší dobu se zájmem pozoruji vystoupení nejrůznějších ministrů financí různých vlád, kteří prakticky vždy brojí nejen proti růstu platů (které samozřejmě přímo či nepřímo vyplácí), ale i proti růstu mezd. Dlužno dodat, že od správců (a správkyň) státních financí to zní poněkud zvláštně v situaci, kdy zhruba dvě třetiny příjmů veřejných rozpočtů jsou na vývoj mezd a platů závislé  přímo (inkasem daně z příjmu fyzických osob a platbami sociálního a zdravotního pojištění) a dalších 20 % nepřímo růstem DPH a spotřebních daní (zde v „kooperaci“ s důchody).  To by si měl ministr financí uvědomit, až mu budou zase různí experti radit jak napravovat veřejné finance klackem – snižováním důchodů a zvyšováním zdanění zaměstnanců (při okázalém přehlížení daňových zvýhodnění u jiných daňových poplatníků daní ze zisků a majetků). Prostě bez ekonomického růstu a především růstu reálných mezd a celkových příjmů obyvatelstva to prostě nepůjde. A to nemluvím o tom, že prohlubovat pokles reálných příjmů obyvatelstva způsobený extrémní inflací ještě nárůstem zdanění závislé práce a spotřeby není jen trestuhodné, ale především hodně hloupé. Takový postup nenapraví nic, ale rozvrátí vše. Soukromou spotřebu, veřejnou spotřebu a nakonec i ty veřejné finance…… 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Fassmann