Schmarcz: Deficit, daně a kulaté čtverce… Ministr financí navrhuje “plíživé” zvýšení daní. Má jinou možnost?

Souvislost je vcelku zřejmá. Státní kasa je prázdná, její strážce hledá nové zdroje a protože “oficiálně” ODS odmítá zvyšování daní, činí tak tímto “plíživým” způsobem. Může to být k něčemu dobré? Jaká je vlastně úloha daní? A nepřipomíná snaha zachránit veřejné finance “bezbolestně” kulatý čtverec?

Začněme tím, co by mohla změna sazeb přinést rozpočtu. Misterstvo to nemá ještě propočítáno. Záleží na tom, zda místo 10 a 15 % budeme mít snížené DPH jednotně na 13, nebo 14 % a rovněž zda a jaké položky, které jsou nyní zatíženy méně, se přesunou do základní sazby 21 %. V každém případě ze slov Zbyňka Stanjury vyplývá, že motivací k této úpravě určitě není, aby lidem zůstalo v kapsách více peněz. Když místo dvou snížených sazeb deset a patnáct procent budete mít jednu blízké té vyšší, vláda dostane více.

Na takové změně, která by byla v oblasti DPH největší za posledních osm let, není nic nelegitimního. Musí se ovšem s občany mluvit na rovinu. Jde o zvyšování daní, které zdraží položky jako léky či knihy, u nichž se nyní odvádí 10 %. Nepřímé daně se obvykle pokládají za lepší než přímé, protože tolik neomezují ekonomickou aktivitu. Na druhé straně platí, že narozdíl od daní z příjmů (kde je to obráceně) zatěžují relativně více ty chudší. Tím se dostáváme k tomu, na co slouží daně a jak souvisejí s politickými prioritami.

Klasická liberální ekonomická teorie říká, že vybírání daní má jediný účel: pokrýt legitimní výdaje státu. Proto by měly působit co nejvíce neutrálně, zatěžovat občany a firmy rovnoměrně a neměly by se do toho promítat politické či ideologické cíle. Jenomže takto doslova to platilo za monarchie, kdy král měl jen dvě povinnosti – postarat se o bezpečí a silnice – a ještě tak na počátku 20. století, kdy se složená daňová kvóta pohybovala kolem deseti procent HDP. V moderním pečovatelské státě je to o dost jinak.

Pokud má vláda jen málo jasně stanovených úkolů, pak je i daňový systém přehledný a každý chápe jeho účel. Dnes ovšem dávno neslouží jen k tomu, aby stát pokryl nutné potřeby. Ale k “modelování” společnosti, k preferování jedněch a sankcionování druhých, nemluvě o tom, že erární bumbrlíček si svévolně rozšiřuje své “pečovatelské portfolio”, čímž roste i jeho spotřeba a hlad po nových daních. Do toho občas přijde někdo s nějakými zbytky pravicového myšlení, který chce pro změnu odměnit pilné a daně jim sníží.

Když tyto obecné zákonitosti vztáhneme na naši konkrétní situaci, co nám vyjde? Nic hezkého. Babišova vláda razila politiku raketově rostoucích výdajů při nezvyšování daní. Proto máme ty šílené deficity a bez reformy je budeme mít i při vysokém růstu, neboť valorizační schémata u penzí, sociálních dávek  a platů státních zaměstnanců jsou nastavena tak, že povinné výdaje porostou vždy rychleji, než hrubý domácí produkt. K tomu se ANO ke konci vládnutí rozhodlo připravit rozpočet o více než sto miliard snížením daně z příjmu.

Tady vidíme, jak se do hospodaření státu promítají politické preference. Ex premiér to bral tak, že si za peníze všech daňových poplatníků nakoupí hlasy určitých voličských skupin, hlavně důchodců, učitelů, policistů, hasičů, státních úředníků. A pak si ještě usmyslel, že si získá i ty bohatší (mezi něž ovšem patří řada zaměstnanců eráru) tím, že zruší superhrubou mzdu, což znamená zvednutí čistých příjmů zhruba o sedm procent. Politika “strany jsou pro straníky, ANO pro všechny” ovšem měla devastující účinek na rozpočet.

Babiš spojil jak levicový tak pravicový populismus, tedy vysoké výdaje s nízkými daněmi. Můžeme si o politice ČSSD myslet, co chceme, ale ta byla alespoň konzistentní: když chceme hodně utrácet, musíme více vybírat, jinak se státní finance dostanou rychle do rozvalu. Ta však už nevládne a ani není ve Sněmovně. U moci je ODS a je třeba konstatovat, že od ní nebylo chytré, když místo sociálních demokratů pomohla ANO prosadit ono snížení daní z příjmů? Proč? Protože benefity slízl Babiš, zatímco Fiala sklízí problémy.

Zrušit superhrubou mzdu chtěla ODS už od té doby, kdy ji sama zavedla. Jenže to mělo svůj pádný důvod, a tím byla právě rovnováha veřejných financí. Prostě při rovné dani 15 %, což Topolánek slíbil a musel to splnit, by se ve státní kase vyrobila moc hluboká díra. Proto Kalousek vymyslel toto řešení. Daně z příjmů se i tak výrazně snížily, ale přeci jen o méně. Další kompenzací se stalo zvýšení sazeb DPH. Jež se zase penzistům vynahradilo mimořádným zvýšením důchodů. 

Tak vypadá racionální konsensus mezi politickými prioritami, odpovědností za veřejné finance a sociální ohleduplností. Co má místo toho ODS dnes? Výpadek příjmů přes sto miliard a nutnost kousnout do kyselého jablka a zvýšit alespoň nějaké daně. Kdyby si zrušení superhrubé mzdy nechala až na teď, kdy je u moci, získala by kladné body ona a ne ANO a zvýšení DPH by působilo jako vyvažování a korekce, ne “zdražování”. Nebo ještě lépe by teď neudělala ani jedno a daně z příjmů snížila před volbami, v lepší situaci.

Uvidíme, jak to celé dopadne. V každém případě jaksi nejde dohromady, když  při deficitu blížícímu se stále 400 miliardám připravujete škrty pouze ve výši 70 miliard a relativně malé zvýšení daní – kterým ovšem i tak vyvoláte hodně zlé krve. Tohle je prostě klasický kulatý čtverec. A Petr Fiala se nemůže vymlouvat pouze na Andreje Babiše, neboť zkrátka sám nemyslel dostatečně dopředu. Nyní je třeba, aby to napravil větší odvahou a rázností, protože pravicová vláda musí zachránit veřejné finance.

Jinak ztratí svůj étos.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz