Švehla: Strašák měnové reformy opět na scéně

Jen málokterá historická událost se uložila v paměti novodobých dějin tak pevně jako měnová reforma z roku 1953. Ne, že by se o tom nějak soustavně mluvilo, ale vzpomínka se vynoří vždy, když se ekonomická situace v zemi významně zkomplikuje.

Lidé – a to i ti, kteří tuto reformu ani nezažili – si pořád připomínají, jak jeden den vystoupil prezident Zápotocký a řekl, že žádná měnová reforma nebude. Druhý den odpoledne ji vyhlásil předseda vlády Široký. I když se záznam té ostudné prezidentské lži zřejmě nedochoval, vyprávěla mi to nejen babička a rodiče, ale tvrdí to i všichni pamětníci té doby. 

První poválečná reforma byla u nás provedena v roce 1945, neboť zde bylo v oběhu několik různých měn a tento „Babylon“ bylo třeba nahradit jednou, československou měnou. Peníze se tehdy měnily 1:1. Po převzetí moci komunistickou stranou měl stát stále vážnější ekonomické problémy, a tak se začalo o měnové reformě opět šuškat s tím, že už by to mohlo být v horším poměru. Přídělový systém nefungoval, černý trh se naopak čile rozvíjel, někdo závratně bohatnul, ale dělnická třída a rolníci to zrovna nebyli. Šuškalo se například, že znehodnoceny budou jen bankovky, a tak lidé střádali mince – někdo jich měl i plnou vanu.  

Podstatou měnové reformy je vždy změna hodnoty peněz. Pokud se všechny peníze mění jedním poměrem, vede to k redukci oběživa a změny mezd, cen, vkladů a dalších hodnot jsou pouze nominální. Ze stokoruny máte dvacetikorunu, ale koupíte za ni to samé, co za tu dřívější stovku. V roce 1953 se mzdy a ceny přepočetly v poměru 5:1, stejně jako hotovost a drobné vklady do 5 tisíc korun. Vše ostatní se znehodnocovalo v horším poměru nebo to zcela propadlo státu. Byla to tedy ve své podstatě krádež, při níž se stát zbavil dluhů a pravděpodobně předešel bankrotu, okradl ale lidi o jejich úspory, mnohdy celoživotní. Vklady obyvatel klesly na desetinu, oběživo na 3 % původního objemu. Totalitní režim potlačil otevřené protesty a snadno se smířil i s vyloučením země z Mezinárodního měnového fondu. Naservíroval veřejnosti ideologickou omáčku, podle které byla reforma vítězstvím dělnické třídy. Československá ekonomika se pak začala z hluboké krize sice zotavovat, ale již nikdy neobnovila své postavení na zahraničních trzích a – mimo jiné – nikdy nedosáhla uspokojivé saturace domácího trhu poptávaným zbožím a službami. 

Při měnové odluce v roce 1993 se strašák měnové reformy opět vynořil. I když ekonomická situace byla diametrálně jiná, veřejnost si tuto obrovskou krádež dobře pamatovala. Po zkušenostech z roku 1953 a s možnostmi v roce 1993 se podobné spekulace jevily jako velmi nebezpečné. Klíčovou otázkou tehdy bylo, zda se podaří snížit množství bankovek v oběhu, protože fyzicky spočívala měnová odluka především v rozdělení oběživa – a jak známo, z federálních bankovek se staly české peníze nalepením kolků. Úspěch celé této operace závisel na tom, zda se kolkování zvládne v rozumném čase, a tedy, zda lidé co nejvíc hotovosti uloží do bank nebo alespoň pošlou na svou adresu poštovní poukázkou. Takto stažené peníze se totiž mohly kolkovat v předstihu, a to pak celý průběh výměny peněz usnadnilo. Od lidí se tedy chtělo, aby své peníze svěřili bankám a poště. Lidé ale naopak měli tendenci držet peníze pěkně doma, zvlášť, když se začalo říkat, že „bude měna“, protože samostatné státy společnou měnu dlouho provozovat nemohly. Fáma se těžko dala vyvracet tvrzením, že „žádná měnová reforma nebude“. Konec konců – výměna oběživa reformou svého druhu je a před tou poslední reformou se říkalo to samé. Navíc nějaký mudrc prohlásil, že stát může lhát jen ve dvou případech – když se chystá do války nebo na měnovou reformu. Lidé, kteří byli v roce 1953 v produktivním věku, pobírali po 40 letech už většinou starobní důchody a celý problém je moc nezajímal. Pocity a pachuti měnové reformy však plynule přešly na mladší generace, které měly vážné obavy. Jediným rozumným postojem v takové situaci je otevřenost a upřímnost. Proto se tehdy centrální banka rozhodla vymezit datum měnové odluky tak, aby všichni pochopili, kdy to bude a proč je daný termín zvolen. To se stalo, bylo to správně pochopeno a veřejnost skutečně odnesla veškeré své nadbytečné oběživo do bank a na pošty. Výměna proběhla bez problémů jako ukázková, téměř vojensky přesná operace.

Píše se rok 2022 a strašák měnové reformy je opět ve vzduchu. Už to bude bezmála sedmdesát let a ta neblahá vzpomínka pořád nevyvanula. Snad ji probouzí studie japonské finanční skupiny Nomura, která si namodelovala měnovou krizi v Maďarsku, Rumunsku a u nás, snad ji k životu povzbuzuje rychlý růst státního dluhu, vysoká inflace a neutuchající diskuse o podstatě a smyslu měnové politiky, nové bankovní radě ČNB a změnách v boji s inflací. Těžko soudit, ale určitě by nebylo dobré, kdyby se těmto spekulacím nějak výrazně dařilo.

Česká měna byla vážněji ohrožena v roce 1997, kdy se sešlo několik negativních jevů, zejména rostoucí deficit platební bilance a deficit státního rozpočtu. Jednoduše viděno: devizové rezervy ubývaly, výkonnost ekonomiky je nestačila doplňovat (vývoz byl slabší než dovoz a příliv zahraničních investic ustával), a proti koruně nastoupili spekulanti, kteří očekávali brzký propad kurzu, drženého intervencemi v poměrně úzkém fluktuačním pásmu. Odborníci dodnes nejsou v názoru na příčiny a na řešení této krize jednotní a nemá cenu tuto setrvalou diskusi otevírat či komentovat. Jisté je jedno – česká měna se nezhroutila, přestože spekulace proti ní byly silné. Radikální zvýšení úrokových sazeb bylo jen krátkodobé, padla sice jinak konzistentní a dlouhodobě úspěšná vláda, ale v krátké době se situace zklidnila. 

Roky 1953, 1997 a 2022 nesnesou srovnání. Postavení naší ekonomiky je jiné, jiné jsou i parametry, jiná je příčina dnešních potíží a jiné bude tedy i jejich řešení. Vyšší je zřejmě i obecná finanční gramotnost veřejnosti, která se v dané situaci chová naprosto racionálně: snižuje spotřebu, šetří s energiemi, přesunuje peníze na spořicí účty. Investoři české ekonomice zjevně věří, o čemž svědčí i úspěch poslední emise vládních dluhopisů, která s nabídkou úroků nemusela šplhat nijak vysoko, a přesto zůstala poptávka vyšší než nabídka. Snad se to nezmění.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla