Švehla: Jak se učíme žít s dluhem

Vojenská a ekonomická pomoc Ukrajině a Ukrajincům zvedá v některých kruzích nepříjemnou, leč legitimní otázku, zda na to západní země – a konkrétně i Česká republika – vůbec mají. Všechny země EU jsou zadlužené, to je dobře známá věc. USA jsou dokonce velmi zadlužené, takže na pomoc Ukrajině si vlastně všechny solidární země někde půjčují.  

Je to únosné? Je pravda, že naše dnešní státní dluhy budou jednou muset naše děti zaplatit a že zvyšováním státního dluhu jen odkládáme svoje problémy na bedra příštích generací?

Dovolím si tvrdit, že to pravda není. Vyspělé ekonomiky jsou zadlužené, některé dokonce velmi zadlužené, ale naše děti rozhodně nic platit nebudou. A když se nám podaří dnešní půjčené peníze dobře využít, budou naše děti spíš rády, než že by nám něco vyčítaly. Postavíme-.li dnes silnice a železnice, vybudujeme kanalizace, čističky odpadních vod, domy, byty a chodníky, zvedneme-li úroveň školství, zdravotnictví, zachráníme-li historické památky, rozhodně nám příští generace nebudou vyčítat zadlužení. Budou tyto investice užívat a budou pokračovat v našich dluzích ve prospěch svých dětí.

Ale popořádku: Dluhy Západních zemí jsou skutečně obrovské. Celá EU před sebou valí dluh, který dosahuje 90 % HDP celého společenství a za tímto celkovým údajem jsou alarmující výstřelky, jako je Řecko se 190 % HDP, Belgie se 100 %, Francie se 113 % a v USA překročil letos vládní dluh 30 biliónů, což je 30 tisíc miliard USD (v médiích je to někdy popletené, protože miliarda se anglicky řekne billion a náš bilión je v angličtině trillion).  Dluhy stoupají rychleji, než se očekává, ale vlády ve všech těchto zadlužených zemích si s tím žádné velké starosti nedělají a v posledních letech se ještě dále zadlužují. Mají dobrý důvod – lockdowny během covidové pandemie a nyní pomoc Ukrajině a energetická válka s Ruskem. Kam to ale povede?  

Každý zadlužený stát má ve svém rozpočtu částku výdajů na obsluhu státního dluhu. Ta spočívá v úhradách splatných dluhů a úrokových sazeb. Za tím účelem státy vydávají nové dluhopisy, tedy půjčují si nové peníze, a to podle potřeby na deset a více let, nebo třeba jen na rok či na pár měsíců. Státní dluhy jsou tak v neustálém pohybu, věřitelé dostávají své peníze zpátky, dostávají úroky, riziko je malé a tak se státním obligacím nevyhýbají ani ti nejobezřetnější investoři, jako jsou banky, penzijní fondy, pojišťovny a další, které mnohdy ani do jiných investic vstupovat nesmějí. 

Stát jako dlužník má totiž oproti všem ostatním dlužníkům jednu velkou výhodu – má stálý příjem z daní a ty daně může v případě potřeby i zvýšit. Může také provést radikální reformy (privatizovat státní majetek, vyhlásit měnovou reformu atp.) a může se (zejména v poslední době) opřít i o pomoc jiných vlád a nadnárodních systémů, jako je Mezinárodní měnový fond. Státní bankrot by byl aktuální až v případě, kdy by jen samotné splatné úroky byly vyšší než nominální přírůstek HDP, protože pak by opravdu stát neměl z čeho platit své závazky a musel by vyhlásit úpadek (bankrot). Vývoj zadlužených ekonomik proto sledují nezávislé ratingové agentury (Moody’s, Standard & Poor’s, Fitcha další), které udělují jednotlivým zemím své „známky“, od nichž se odvíjejí úrokové sazby, ze které si ta která země může na finančních trzích půjčovat.  Pokud se vyskytnou v některé zemi signály problémů, ratingy klesají, úrokové sazby rostou a ochota investorů poskytovat další peníze se vytrácí. Pak přicházejí ke slovu drakonické škrty státních výdajů, zvyšování daní a většinou i politické krize a střídání v nejvyšších patrech exekutivy. 

Odkud si vlády mohou půjčovat? V zásadě buď od svých obyvatel, firem a institucí, nebo ze zahraničí. Vždy se jedná o peníze, které jejich vlastník momentálně nepotřebuje. Jen u nás mají domácností naspořeno přes 5 bilionů (přes 5 tisíc miliard) korun, přičemž náš státní dluh je zhruba polovičkou této sumy a celý státní rozpočet otáčí ročně něco kolem 2 bilionů korun. České domácnosti by tedy zatím mohly financovat český státní dluh s velkým přehledem.

Se státním dluhem jsme se za posledních 50 let prostě naučili žít a není moc pravděpodobné, že by se to v dohledných desetiletích změnilo. Stávající dluhy budou i nadále součástí ekonomik vyspělých zemí, nebudeme je splácet ani my, ani naše děti. Dluh je užitečná věc: umožňuje penězům, aby se angažovaly v odvětvích, která to nejvíc potřebují a kde se tedy mohou nejlépe zhodnotit. Zároveň umožňují věřitelům, aby se na tomto zhodnocení podíleli, neboť získávají úrok. Proč by se toho měly ekonomiky zbavovat a proč by se toho zbavovaly státní rozpočty? 

Ve veřejných financích jsou nejméně dvě důležité oblasti, které mohou s půjčenými penězi účelně naložit: ta první jsou investice. Půjčené peníze umožňují stavět nyní a finanční prostředky uvolňovat postupně řadu let. Byl by snad obrácený postup lepší? Tedy dlouhá léta šetřit a teprve potom stavět? Silnice, dálnice, kanalizace, sportoviště, školy a školky odvedou veřejnosti velkou službu jakmile budou dokončeny a v konečném důsledku zvýší příjmy státu. To lze celkem snadno domyslet. Stejně důležitá je role půjčených peněz v situacích, kdy ekonomika země prochází kritickou situací. Nemusí to být jen pandemie covidu-19 nebo energetický útok Ruska. Může to být i slabá úroda, potíže bank nebo velkých průmyslových firem, finanční krize někde ve světě, která na nás dolehne atp. Pak je účelné poskytnout státní pomoc, zachovat firmy a pracovní místa a nastartovat k dalšímu rozvoji. Ten se opět vyplatí a opět posílí státní kasu. Kdyby splácení dluhů mělo před tímto využitím půjčených peněz přednost, řešili bychom daleko horší problémy – stačí to domyslet. 

Konec konců – s dluhy žije i většina prosperujících firem, domácích i zahraničních a zadlužené jsou i české domácnosti, které v tomto směru ztratily dřívější ostych. Celkem mají české domácnosti půjčky za více než 2 biliony (2 tisíce miliard) korun!  Tyto peníze pomáhají lidem ke kvalitnímu bydlení, ke koupi aut, zakládání rodin, vybavení domácností a to všechno jsou dobré, užitečné investice pro tuto i pro příští generace. Hrozby dluhových pastí, předlužení a exekucí nejsou důsledkem půjček jako takových, ale špatného rozhodování dlužníků i věřitelů. 

Co platí o soukromých penězích, platí o těch veřejných samozřejmě také – není otázkou, zda si máme půjčovat, ale na co si půjčujeme a jaký to má smysl. Dva základní směry potřebných půjček jsou zmíněny výše – jsou to investice do ekonomické stability a do rozvoje. Začínají školstvím, zdravotnictvím, pokračují infrastrukturou, kulturou a samozřejmě je nutné se také postarat o vnitřní a vnější bezpečnost. Když toto vše funguje, daří se ekonomice, roste její výkonnost a rostou i příjmy státu z daní, aniž by se musely zvedat daňové sazby – ty pak mohou dokonce klesat a stát bude pořád vybírat dost peněz, aby plnil svou funkci, splácel své půjčky a bral si nové. Na tom fakt není třeba nic měnit! Stát bez dluhů by byl státem slabým, méně výkonným … 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla