V souvislosti s vysokou inflací, energetickou drahotou a navazujícími ekonomickými potížemi domácností, firem i státu, se do popředí zájmu dostávají očekávání (expektace) veřejnosti. Obecně platí, že očekávání mají schopnost se sama naplňovat i v situacích, které k tomu objektivně nevedou – expektace jsou tedy považovány za mocnějšího hybatele vývoje než realita „an sich“, což lze dobře pozorovat zejména v ekonomice.
Pokud firmy a domácnosti očekávají nepříznivý vývoj, tento se dostaví, i když jsou okolnosti ve své podstatě příznivější, a naopak – s převládajícím optimismem se prosazují pozitivní tendence, byť by podmínky byly třeba i velmi špatné.
V měnové politice hrají expektace významnou roli a bylo již sepsáno mnoho odborných textů o tom, jak tyto expektace ovlivňovat, jak bojovat s negativními očekáváními a jak naopak stimulovat ve veřejném mínění optimismus.
Všechny přístupy se shodují v tom, že rétorika centrálních bank je velmi účinným nástrojem měnové politiky, přitom relativně levným a rychle působícím. Jednoduché srovnání: aby centrální banka snížila inflaci, obecně usiluje o snížení množství peněz v ekonomice, protože se tím snižuje schopnost akceptovat rostoucí ceny. Technicky toho centrální banky dosahují zvyšováním svých úrokových sazeb. Mají-li banky možnost uložit za vyšší úroky u centrální banky, začnou poskytovat méně úvěrů, zároveň zvýší úroky z vkladů, a tak se nedostává peněz firmám a domácnosti preferují úročení svých vkladů před nakupováním zboží. Jenomže – jak z popsaného vyplývá – centrální banka musí tu vyšší úrokovou sazbu bankám zaplatit, vydává tedy do ekonomiky další peníze, čímž efekt svého boje s inflací poněkud snižuje. Banky tvoří vyšší zisky, vyplácejí vyšší prémie a – jak jsme v těchto dnech viděli – dostávají se i do hledáčku fiskálních autorit, které jim předepíší mimořádnou daň. Jinými slovy – tento boj s inflací není levný, protáčejí se v něm miliardy korun a žádoucí efekty se dostavují se značným zpožděním a jsou vynucené.
Pokud by se centrální bance podařilo čistě hypoteticky veřejnost přesvědčit slovy, že inflace klesne, vyvolá stejnou reakci. Firmy i domácnosti odloží investice a nákupy na dobu, kdy budou ceny klesat a ony pak skutečně klesnou a centrální banku to nestojí skoro nic. Zapůsobí to rychle a lidé i firmy jednají v souladu se svou vůlí, rozhodují se podle svého.
Samozřejmě – v praxi by se jednalo o kombinaci obou nástrojů – centrální banka dá zvýšením sazeb jasně najevo, že inflaci hodlá zbrzdit a když jí to veřejnost uvěří, změní svá očekávání. Pak inflace skutečně poleví a ceny nejen neporostou, ale mohou v některých případech klesat.
Přidržme se aktuální situace u nás – roční inflace míří ke 20 procentům, nikdo neví, co se bude dít s cenami energií a zda vůbec bude dost zemního plynu a jaký bude další vývoj. Není to tedy otázka pozitivních či negativních očekávání, je to rozhraní mezi jistotou a nejistotou, přičemž nejistota začíná mít navrch. Dalo by se říci, že expektace zkracují horizont a rozplývají se. Převládá pocit, že do konce týdne či měsíce se asi nic podstatného nestane, ale co bude koncem roku můžeme jen hádat.
Taková situace je samozřejmě nebezpečná. Nabízí se otázka, jak zapojit ovlivňování expektací do instrumentária měnové politiky a jestli vlastně celý dnešní systém obstojí v těžkých dobách – nejtěžších za uplynulých 30 let.
Nejprve fakta, která vzbuzují pochybnosti: nezávislá centrální banka nám říká, že s inflací bojuje, že ji zkrotí, ale že to bude trvat asi dva roky. Za svůj hlavní nástroj považuje úrokové sazby, které začala zvyšovat už v polovině minulého roku. Zároveň nám ale říká, že výsledky jejích zásahů pocítíme až za 12 – 18 měsíců. Diskutuje o tom, zda jsou příčiny inflace uvnitř či vně naší ekonomiky, do jaké míry ji dovážíme v cenách energií (a dalších komodit) a do jaké míry je způsobena (umožněna) měnovou expanzí (růstem množství peněz v ekonomice) v minulém období. Expanze to byla věru značná, od kurzového závazku (výkupu EUR za vyšší než tržní cenu) a zrušení superhrubé mzdy přes covidové dotace až po růst mezd, platů a důchodů. Na druhou stranu je ovšem pravda, že úspory vzrostly a tedy ne všechny peníze vpuštěné do ekonomiky byly vrženy na trh.
Klíčová věta, obhajující nastalou stabilitu úrokových sazeb, zazněla takto: vyššími úroky nesnížíme ceny energií. To je jistě pravda. Na druhou stranu ale vidíme, že ceny energií rostou všude kolem nás, v celé Evropské unii zvyšují inflaci, a centrální banky těchto zemí úrokové sazby zvedají. S čím bojují, když ne s inflací, jejíž hlavní hnací silou jsou ceny energií? S čím bojují, když vlády těchto zemí většinou nastavily nepřekročitelné limity (zastropovaly) ceny energií pro obyvatelstvo? A proč ani naše centrální banka další růst sazeb nevylučuje? I to je jistě jeden z momentů, které mají na expektace svůj vliv.
I když jsem v úvodu naznačil, že by situaci prospělo víc optimismu, a že v současné době se šíří spíš pesimistické pochybnosti, úkolem rétoriky centrální banky rozhodně nemůže být šíření optimizmu. Hlas nezávislé měnové autority musí být především realistický. Veřejnost musí vycítit, že názor centrální banky je poctivý, že její veškerá činnost směřuje k prospěšnému cíli snížení inflace a že si s tím tato instituce ví rady.
Dlouhá léta platilo, že centrální banka prezentovala jednotný názor, byť byl výsledkem diskuze a kompromisu. To už neplatí, myšlenkové pochody centrální banky jsou transparentně prezentované a hojně přetřásané odbornými i méně odbornými kruhy. Komentátoři se většinou snaží být chytřejší než centrální banka, přispívají různými radami a varováními, což je všechno velmi demokratické, otevřené a korektní. Informací je k dispozici mnoho, jsou kvalitní, aktuální a snadno dosažitelné. Každý si tedy může udělat na věc svůj názor.
Jenomže – paradoxně – ani v tak důležité otázce, jako jsou vlastní peníze, tato logika u nás lidí nefunguje. Veřejnost hledá jasný názor na situaci, který by se kryl s jejími pocity a takovému hlasu pak dá svou důvěru. Ne proto, že je odborně správný, přesvědčivý a podložený pádnými argumenty, ale prostě proto, že je důvěryhodný. Celý ten pocit se pak dá shrnout do jedné věty, kterou jsme slyšeli v různých situacích mnohokrát: „Sice tomu moc nerozumím, ale ten člověk evidentně ví, o čem mluví, ví co chce a proto mu věřím“. Jak probudit tuto myšlenku v hlavách veřejnosti, to je asi to, oč tu běží.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla