Pavel Farkač: Green Deal je celistvý koncept transformace evropského hospodářství

„Považoval bych za vhodné, aby v celkové debatě trochu opadla váha co nejambicióznějších cílů ve vztahu k útlumu využívání uhlí ve prospěch posílení energetické bezpečnosti a soběstačnosti. To totiž znamená, že uhlí budeme vypínat teprve v momentě, kdy za něj budeme mít stabilní náhradu,“ říká Pavel Farkač.

Rozhovor s PAVLEM FARKAČEM, manažerem rozvojových a transformačních projektů energetické skupiny Sev.en Energy. 

Geopolitické turbulence zvyšují riziko, že by mohly nastat výpadky dodávek energií a tepla. Jak se na takovou situaci mohou připravit domácnosti, především lidé v panelácích a bytovkách? 

Bez ohledu na aktuální geopolitickou situaci má ČR velkou výhodu v dostatečné kapacitě tuzemských výroben elektřiny, tedy elektráren, a to včetně související elektrizační soustavy, která je robustní a odolná i vůči případným šokům ze zahraničí. Minimálně v nadcházející zimě by tedy nemělo dojít k výpadkům v dodávkách elektřiny. Složitější je to s dodávkami tepla ve velkých aglomeracích či na sídlištích s plynovými kotelnami. Tam, kde je výrobní základna multipalivová (tedy existují kromě plynových třeba ještě kotle na uhlí a na štěpku), by se domácnosti rovněž neměly obávat. Ovšem velká sídliště nebo „činžáky“ s tzv. domovními kotelnami mohou v případě, že mají k dispozici pro výrobu tepla pouze plyn, čelit skutečně riziku krácení dodávek, což by znamenalo nedostatek teplé vody či tepla. Domácnosti mají výhodu, že by byly až posledním subjektem, na něž by se krácení dodávek vztahovalo (spolu např. s nemocnicemi a kritickou infrastrukturou státu), ovšem pokud by jednotlivé bytové jednotky chtěly mít jistotu vlastního tepla, pak reálně nezbývá než pořídit elektrické přímotopy. Jejich provoz bude za stávajících podmínek ovšem značně finančně náročný.

A jak firmy, malí a střední podnikatelé mohou investovat do diverzifikace zdrojů energie?

Diverzifikace je správná strategie v každé době, ne jen té válečné. V dřívějších dobách existoval i poměrně logický požadavek, aby každá větší teplárna byla tzv. multipalivová. Firmám nelze jakkoliv vyčítat, že si v minulosti pořídily např. plynové kotle. Ovšem za současné situace rozhodně dává smysl vyhodnotit si i investici do alespoň částečné náhrady, která by umožnila energeticky obsloužit ty skutečně nezbytné provozy – takovou náhradou mohou být tepelná čerpadla, ale např. také kotle na štěpku, biomasu či v některých případech i napojení na centrální zdroje tepla.

Co se dle vás může stát po možném zastavení ruského plynu? Nebudeme naopak zase příliš závislí na Německu? 

Do ČR dnes ze zahraničí proudí výhradně ruský plyn, a to z německého území. Německo má ovšem tu výhodu, že odebírá plyn z více zemí (mj. z Norska a Nizozemí) a buduje nové LNG terminály. Při úplném zastavení ruských dodávek tedy skutečně budeme z velké části závislí na solidaritě našich západních sousedů, a na tom, zda omezí dodávky některým subjektům na svém území ve prospěch toho, aby ČR nezůstala zcela bez plynu. Pak samozřejmě budeme těžit plyn ze zásobníků plynu na českém území, což je ovšem při jejich stávajícím naplnění řešení maximálně na 4 měsíce. Plynovodní propojení máme i se Slovenskem, ovšem východ EU je podobně závislý na dodávkách ruského plynu jako my, tudíž tam bychom žádné přebytky asi nenašli.

Na jedné straně Evropa snižuje svou závislost na dodávkách energie z Ruska a zároveň se tlačí, aby EU v zájmu uchování energetické bezpečnosti přehodnotila Green Deal čili tzv. Zelenou dohodu pro Evropu. Je něco takového z pohledu energetického byznysu reálné?

Green Deal je celistvý koncept transformace evropského hospodářství a jeho energetická část měla těžiště ve snižování spotřeby a dekarbonizaci – tlak na tyto dva atributy zřejmě nebude nijak oslaben. Rozhodně ale dojde k jakési racionalizaci Green Dealu a možnému protažení časových horizontů pro konkrétní energeticko-environmentální cíle. Možná bude dočasně upozaděno to, o kolik musíme snížit emise do r. 2030, ve prospěch posílení odolnosti a soběstačnosti v dodávkách elektřiny a tepla ze zdrojů na území EU. Tento vyvážený postup by ze strany evropských politiků byl žádoucí.

Je možné ten rozjetý zelený byznys pozastavit nebo přesměrovat?

Pozastavení investic do zelených technologií si nepřeje téměř nikdo a asi by to nebylo ku prospěchu. Investice do udržitelných technologií jsou v principu správné, ovšem nemohou to být ty jediné investice, které budeme v Evropě dělat. Stejně tak musíme nadále rozvíjet zdroje, které budou schopny vyrábět v době, kdy produkce vodních, solárních a větrných elektráren nebude dostatečná. I pro tyto zdroje musí být v EU vytvořeno vhodné a stabilní investiční prostředí.

Evropská unie nepřímo tlačí členské státy k tomu, aby uhlí odstavovaly co nejrychleji, a aby si stanovovaly data odklonu od uhlí. Je to i jednou z podmínek čerpání peněz z evropských zelených fondů. Můžeme očekávat, že EU z těchto svých požadavků kvůli válce na Ukrajině poleví?

Jak jsem uvedl, považoval bych za vhodné, aby v celkové debatě trochu opadla váha co nejambicióznějších cílů ve vztahu k útlumu využívání uhlí ve prospěch posílení energetické bezpečnosti a soběstačnosti. To totiž znamená, že uhlí budeme vypínat teprve v momentě, kdy za něj budeme mít stabilní náhradu. Takový postup je totiž jediný správný, a takto byly koneckonců i formulovány závěry české Uhelné komise.

Předchozí vláda se přikláněla k ukončení těžby a spalování uhlí do roku 2038, nová vláda stanovila v programovém prohlášení rok 2033. Je to reálné? 

Při současném stupni investování do technologií, které skutečně mohou uhelné zdroje nahradit, to možné není. Musela by v následujících pěti letech nastat masová vlna investic do velkých paroplynových zdrojů či třeba tepláren na biomasu. Alternativou by pak bylo, kdyby se ČR vědomě odevzdala všanc okolním zemím a spoléhala na to, že chybějící elektřinu v každém momentu, kdy bude potřeba, doveze – tuto možnost bych si ovšem nerad připouštěl.

Sev.en Energy koupila uhelnou elektrárnu Počerady. Myslíte si, že má stále smysl investovat do uhelných elektráren? 

Z našeho pohledu mají i nadále smysl investice do těch zdrojů, jejichž výrobu můžete řídit. Můžete jejich prostřednictvím totiž reagovat na aktuální tržní vývoj a např. také uspokojovat poptávku provozovatele přenosové soustavy po tzv. regulační energii a tím vyrovnávat okamžitý nesoulad mezi výrobou a spotřebou. Takové zdroje budou potřeba vždy a těm my věříme. V českém prostředí jsou tyto zdroje dominantně na uhlí.

V EU platí princip, který říká, že znečišťovatel životního prostředí musí za svou činnost platit. Platí také za své uhelné aktivity vaše společnost?

Naše společnost platí v současnosti více než deset miliard ročně pouze za emisní povolenky, které jsou pak pro jiné subjekty zdrojem na investice do udržitelných technologií atp. Dále odvádíme např. platby z vydobytého nerostu, plníme své rekultivační povinnosti a jsme zejména investorem do technologií, které emisní zátěž našich vlastních zdrojů významně snižují – do ekologizací a oprav zdrojů ročně investujeme více než miliardu.

Uhelné firmy jsou velkým terčem kritiky neziskových a zelených organizací. Jak řešíte jejich kritiku?

My se snažíme se všemi subjekty, které skutečně věrohodně chtějí řešit energetickou tranzici ČR, vést strukturovanou debatu. Zrovna ze strany mé osoby si např. vůdčí představitelé organizací jako Hnutí Duha, Greenpeace nebo také Extinction Rebellion rozhodně nemohou stěžovat na ochotu vést dialog a hledat řešení. „Internetová“ kritika je pak ale něco, vůči čemu se složitě brání a ani nemůžeme mít ambici reagovat na všechny dezinformace, které se ohledně uhelných firem v naší skupině šíří. Seriózní debatě vedené na základě objektivních skutečností jsme ovšem otevřeni za všech okolností.

Na investice do modernizace a do ekologických opatření jste dostali také podporu z evropských fondů nebo je to investice z vlastního rozpočtu? Konkrétně na jaké? 

Investice do ekologizace našich elektráren přesáhly v uplynulých pěti letech 7 mld. Kč – na toto jsme žádnou podporu z národních ani evropských programů nečerpali. Celkově je naše skupina velmi marginálním příjemcem jakýchkoliv druhů veřejné podpory v objemech řádově jednotek milionů za rok.

Připravujete projekt Green Mine. Co si můžeme pod tímto názvem představit? Vnímáte to jako investici, která se časem vrátí, nebo jen chce splatit svůj dluh vůči místní krajině?

Green Mine je komplexní transformační projekt lokality ČSA. Hnědouhelný lom ČSA na Mostecku zaujímá území přes 40 km2, kde na přelomu let 2024/25 definitivně ustane těžba. Po splnění našich zákonných povinností, které jsou definovány souhrnným plánem sanací a rekultivací, a tedy zahlazení následků těžby, zůstane ohromná lokalita vhodná pro další rozvoj jak moderních průmyslových odvětví, která mohou čerpat z výborného napojení na inženýrské sítě a silniční i železniční infrastrukturu, tak např. také rozvoj vědy a výzkumu či rezidenční výstavbu. V lokalitě plánujeme rozvoj FVE a také vodíkového hospodářství. Naším zájmem je, abychom v území udrželi přidanou ekonomickou hodnotu a zejména nová pracovní místa a lokalita tak i nadále významně přispívala k tvorbě regionálního HDP.

Fond spravedlivé transformace je jeden z nových evropských zdrojů. Česká republika bude mít ale přístup i k dalším fondům, třeba k Modernizačnímu fondu nebo Fondu obnovy. Chystáte se čerpat i z těchto zdrojů?

Co se týče Modernizačního fondu, rádi bychom s jeho podporou investovali do rozvoje na výrobu a skladování energie, primárně pomocí výroben FVE a vodíkového hospodářství. Čerpání z Fondu obnovy aktuálně neplánujeme.

Byli byste schopní realizovat projekt Green Mine i bez podpory EU?

V námi zamýšleném rozsahu bychom Green Mine bez podpory evropských prostředků nebyli schopni realizovat, neboť některé činnosti si na sebe zatím samy nevydělají – typickým příkladem je právě výroba zeleného vodíku.

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Pavlem Farkačem

Zdroj: Renáta Lucková