Petr Gazdík: Zvýšit prestiž učitelské profese je práce na roky, na to jedno volební období nestačí

„Skončila totiž doba, kdy jste se vyučil jednomu řemeslu nebo vystudoval jeden obor, a to vám vydrželo celý život. O celoživotním vzdělávání se mluvilo už mnohem dříve, ale nikdy to nebylo – při překotných změnách dneška – víc pravdou, než teď.“
„Ze všech oslovení – pane starosto, pane poslanče, pane ministře – si vůbec nejvíc vážím oslovení „pane učiteli“,“ říká Petr Gazdík.
Rozhovor s PETREM GAZDÍKEM, ministrem školství, mládeže a tělovýchovy.
Původní profesí jste učitel. Vnímáte to jako výhodu pro svoji současnou pozici ministra školství?
Určitě ano. Znám prostředí školy, dovedu se vcítit do pocitů a potřeb učitelů a snad i dětí a mladých lidí obecně. Ostatně manželka je učitelka, takže to i dnes mám z první ruky. A určitě mi pomohlo, že jsem byl krajský radní pro školství, a tím pádem i zástupce zřizovatele, což mi umožnilo poznat školství i z této stránky. Pro ministra školství je to jistě výhoda.
Jste jedním ze zakladatelů Hnutí STAN. Jak byste porovnal politiku tehdy a dnes?       
Začínali jsme v krajské politice, s chutí něco měnit. Do vysoké politiky, do Poslanecké sněmovny se dostal STAN v roce 2010, což bych označil za „učednická léta“. Ale od té doby se mnohé změnilo. Některé politické strany, které postupem času vznikly, vlastně ani politickými stranami nebyly, byly to spíš byznys projekty. A postupně jsme se tak stali svědky toho, že bílá není bílá a černá není černá. A to mi na dnešní politice vadí.
Na současnou integraci ukrajinských migrantů vyčleníte 5,2 miliardy korun. Bude to stačit? Kde na tyto výdaje vezmete finance? 
Budeme je muset vzít, jsou to zákonem dané výdaje na žáky do škol. Přijmeme-li ukrajinské děti, musíme na ně ze zákona ty peníze dát. Nerad poukazuji na to, co dělala vláda před námi, ale tentokrát musím. Ptáte se na 5 miliard na žáky a studenty v době válečné krize a Babišova vláda přitom měla loňský schodek přes 400 miliard korun. NKÚ teď konstatoval, že skoro 90 % meziročního nárůstu celkových výdajů loňského státního rozpočtu ve skutečnosti nesouviselo s bojem proti covidu. Tak o čem vlastně mluvíme?
Co podle vás školství nejvíce chybí?
Větší vedení žáků a studentů k získávání kompetencí, k třídění informací, ke kritickému myšlení. To je důležité zvláště dnes, kdy si nemůžeme stěžovat na nedostatek informací, ale naopak, kdy nás atakují spousty často zbytečných nebo manipulativních zpráv. Ale pozor, to neznamená, že se na mnoha školách žáci a studenti ke kritickému myšlení nevedou. Vždy záleží na kvalitách konkrétního učitele. A my máme spoustu kreativních a zapálených učitelů, které ale musíme také umět zaplatit.
Učitelé se potýkají i s agresivitou žáků. Kde je podle vás klíč k řešení tohoto problému?
Za mne vždy v rodině. Výchova začíná od útlého věku, nejvíce informací nabere dítě do 6. roku života, tedy zpravidla před začátkem školní docházky.
Jak vnímáte současnou spolupráci rodiny a školy?
To je zase případ od případu. Záleží na empatii ředitele a jeho učitelského sboru. Ale my musíme hlavně zvýšit prestiž učitelského povolání. A to nejen penězi, ale tím, že si třeba uvědomíme, že budeme potřebovat vzdělané generace. Zvýšit prestiž učitelské profese je ale práce na roky, na to jedno volební období nestačí. Budu dělat maximum pro to, abych pro zvýšení prestiže po dobu svého ministerského angažmá udělal co nejvíc.
Jaká je podle vás dnešní mládež?
Doma mám dva žáky základní školy a dvě studentky ze střední. Každá generace je trochu jiná, ovlivňují ji jiné věci. Ale jsem dalek říkat, že „to za našich mladých let nebývalo“. Nebývalo, protože bylo zase něco jiného, co iritovalo naše rodiče a prarodiče. A ať už si na otázku „jaká ta dnešní mládež je?“ odpovíme jakkoliv, jinou budoucnost, než dnešní mládež tato země nemá.
Jste také velmi úspěšný komunální politik. Co vám dala funkce starosty?         
Určitě možnost zkusit něco budovat a zlepšovat a také poměrně rychle vidět výsledky. To mi třeba ve vysoké politice chybí. Funkce starosty mi dala také zkušenost jednat s lidmi a řešit jejich problémy, vidět věci z hlediska celé obce. Když se ohlédnu, nemáme se, myslím, já jako starosta ani celé naše zastupitelstvo, zač stydět.
Čtyři roky jste byl předsedou České komise pro UNESCO. Co vám tato doba dala?
Přičichnout k tomu, jak je těžké, ale zároveň důležité chránit naše kulturní dědictví. A také, jak je těžké rozlišit, co opravdu tím dědictvím, které je třeba chránit, je a co si na něj třeba jen hraje.
Od roku 2020 působíte jako člen think-tanku „Vzdělávání21“ Univerzity Karlovy. Jak vidíte systém českého školství v 21.století?
Tak, že se musí víc přiblížit potřebám 21. století. Skončila totiž doba, kdy jste se vyučil jednomu řemeslu nebo vystudoval jeden obor, a to vám vydrželo celý život. O celoživotním vzdělávání se mluvilo už mnohem dříve, ale nikdy to nebylo – při překotných změnách dneška – víc pravdou, než teď. Hledáme také vyváženou polohu mezi tím, abychom mladé lidi zbytečně nepřetěžovali memorováním, ale aby na druhé straně dostali solidní vědomostní základ a nebyli z nich jen sebevědomí ignoranti.
Co by dle vás dnešnímu školství a vzdělávacímu systému nejvíce pomohlo?
Ještě více kreativních zapálených učitelů, kteří se budou těšit náležité prestiži. Jde to ruku v ruce.
Vrátíte se také někdy za katedru? Jaký je to pocit?
Doufám, že ano, protože ze všech oslovení – pane starosto, pane poslanče, pane ministře – si vůbec nejvíc vážím oslovení „pane učiteli“.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Petrem Gazdíkem
Zdroj: Renáta Lucková