Zrušte vyhlášku o povinném očkování, žádají senátoři ÚS

Úvodem navrhovatelé považují za nutné zdůraznit, že Parlament České republiky přijal v roce 2020 zákon o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19 s tím, že byl přitom založen na dvou zásadních postulátech – očkování mělo být vždy dobrovolné a pro příjemce bezplatné. I z procesu přijímání tohoto předpisu (coby jedné ze základních podmínek pro realizaci očkovací kampaně, bez níž by tato kampaň byla nemyslitelná) je zřejmá vůle Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR podpořit jej pouze za podmínky zachování dobrovolnosti očkování.
Neexistence dlouhodobé ochrany
Senátoři rovněž zmiňují, že Ministerstvo zdravotnictví se v odůvodnění vůbec nevěnuje otázce aktuálně existující varianty koronaviru SARS-CoV-2, tzv. varianty „omikron“. Nepředkládá jediný důkaz o tom, že dnes používané očkovací látky budou spolehlivě a dlouhodobě zajišťovat ochranu osob před infekcí novými variantami viru SARS-CoV-2. „Přeočkování dalšími dávkami, které se uvádí jako řešení, má pravděpodobně jen krátkodobý efekt a nepřináší dlouhodobé řešení. Povinné očkování (tedy nedobrovolné vpravení očkovací látky do těla dané osoby, které vyvolává, resp. má vyvolat, odezvu imunitního systému s dlouhodobými účinky) tuto koncepci dobrovolnosti (a ostatně i informovanosti) popírá. Každé omezení práva na nedotknutelnost osoby je proto nutné hodnotit nejpřísnějším prizmatem.“
Odmítnutí
V konkrétní rovině by pak musela být zvažována důvodnost odmítnutí podrobit se očkování, věrohodnost a závažnost důvodů pro odmítnutí očkování, zdravotní stav, osobní a rodinná anamnéza, příslušnost k rizikovým skupinám, případně i otázka uplatnění jiných základních práv, například svobody svědomí či práva projevovat svou víru a bezprostřednost či naopak vzdálenost a míra rizika, jež z toho plyne pro jiné osoby (relevantní by bylo i posouzení, jaké riziko onemocnění hrozí osobám, jež proti němu preventivně naočkovány byly). „Platí tedy, že se zásada dobrovolného a informovaného souhlasu musí projevit v této věci alespoň jako princip, tedy že k povinnému očkování lze přistoupit výhradně jako k prostředku ultima ratio. Tam, kde není nezbytnost zásahu – povinného očkování, prokázána, tam není možné veřejný zájem upřednostňovat před základními právy a svobodami jednotlivce.“
Nezabránění šíření infekce
Základní podmínkou pro povinné očkování podle autorů je, že takové očkování se provádí k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření v kolektivech a život ohrožujících infekčních onemocnění. Navrhovatelé zejména odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015, v němž soud zdůraznil, že jednou z podmínek zákonnosti povinného očkování je prokazatelné splnění zákonem stanoveného cíle takové povinnosti: „Pokud tedy očkovací látka, používaná pro povinné očkování, nemá způsobilost zabránit výskytu ani šíření infekčních chorob mezi lidmi, a dokonce neposkytuje zaručenou ochranu před těžším průběhem nemoci včetně nutné hospitalizace a pobytu na JIP, je patrné, že není schopna naplnit legitimní cíl, který ve své judikatuře hledá i Ústavní soud. Z toho důvodu nelze ani oprávněně stanovit povinné očkování.“
Podstatné totiž je, že očkovací látky se zaměřují na ochranu jejich příjemce před závažným průběhem nemoci. Vakcíny proti onemocnění covid-19 nemají ani ambici omezit šíření viru ve společnosti, tím spíše ani nemohou být prostředkem, který zabrání šíření viru SARS-CoV-2 ve společnosti, jak požaduje zmocňovací ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví. Novela tak přikazuje jednotlivci chránit jen sebe sama, a ani v tomto směru neposkytují očkovací látky dostatečné záruky, o čemž svědčí vysoký podíl hospitalizovaných plně očkovaných pacientů, argumentují senátoři.
Nezjišťování zdravotního stavu a kontraindikace
Dle ustanovení § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví nelze pravidelné ani zvláštní očkování provést „při zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (kontraindikace)“, konstatují dále. Jak však vyplývá z emailové zprávy Ústavu zdravotnických informací a statistiky ze dne 22. 12. 2021, kontraindikace dosud nebyly řádně stanoveny ani zavedeny do tzv. systému ISIN. Poskytovatelé zdravotních služeb tak nemohou vydat fyzické osobě, která povinnosti očkování proti onemocnění covid-19 podléhá, příslušné potvrzení ani nemohou kontraindikaci zapsat do zdravotnické dokumentace takové osoby, což je v přímém rozporu s ustanovením zákona o ochraně veřejného zdraví.
Navrhovatelé citují z úředních dokumentů Evropské agentury pro léčivé přípravky v anglickém jazyce, neboť tyto oficiální dokumenty nejsou v českém jazyce publikovány, a na tyto dokumenty v anglickém jazyce ostatně odkazuje i Státní ústav pro kontrolu léčiv. Z výše uvedených skutečností je nepochybné, že u všech vakcín proti covid-19 dostupných v České republice chybí mimo jiné i zásadní údaje o jejich dlouhodobé bezpečnosti, jakož i řada dalších významných údajů. „Jinými slovy, očkování proti onemocnění covid-19 má být prováděno očkovacími látkami, které nejsou řádně a plně registrované, přičemž důvodem, proč tomu tak je, je zcela zásadní skutečnost – absence velmi důležitých informací o těchto látkách, včetně údajů o jejich dlouhodobé bezpečnosti. Lze proto dovodit závěr, že absence údajů o dlouhodobé bezpečnosti, jakož i nedostatek některých dalších významných údajů o bezpečnosti a účinnosti vakcín proti covid-19, vyplývá přímo z úředních dokumentů Evropské unie. Například se jedná o riziko anafylaktického šoku, propuknutí onemocnění srdce (myokarditida) a řadu dalších známých nežádoucích účinků.“
Jak dále senátoři namítají, očkování by mělo být seniorům doporučeno jejich lékařem na základě lékařských zdravotních záznamů o náchylnosti k respiračním infekčním chorobám a s přihlédnutím k jejich celkovému zdravotnímu stavu. Seniory, kteří mají vrozenou odolnost k respiračním infekčním chorobám dle svých zdravotních záznamů, není přeci nutné vystavovat riziku případných nežádoucích účinků očkovacích látek.
Profesní skupiny
Stejně absurdně vyznívá i povinnost podrobit se očkování ze strany profesních skupin. „U těchto skupin nemůže povinné očkování dle výše uvedených dostupných vědeckých informací přinést jakoukoliv výhodu jednotlivci ani společnosti. Ostatně i samotné složení této skupiny je zvláštní a zcela subjektivně zvolené bez jakéhokoliv přijatelného odůvodnění. Namátkou lze vybrat povinnost člena jednotky dobrovolných hasičů či zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb (údržbáře, sekretářky) podrobit se očkování, oproti tomu, že takovou povinnost nemá údržbář zaměstnaný poskytovatelem sociálních služeb apod. Výběr daných skupin tedy postrádá nejen medicínské odůvodnění, nejen právní odůvodnění, ale absentuje zde i elementární logika. Svědčí to o tom, že dané skupiny byly vybrány v jistém smyslu nahodile, bez jakéhokoli relevantního zamyšlení nad podstatou samotnou.“
Co se týče vybraných profesních skupin, Ministerstvo zdravotnictví uvádí, že povinné očkování je v zájmu zachování kontinuity výkonu jimi vykonávaných činností, že riziko šíření nákazy covid-19 v kolektivech navrhovaných profesních skupin je významně vyšší, že určitá část navrhovaných profesních skupin nemůže být chráněna stacionárními zábranami šíření nákazy, a proto se může snadněji nakazit a následně nakazit i jiné pracovníky. Povinnost očkování je pak stanovena mimo jiné příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří procházejí pravidelnými zdravotními prohlídkami, jsou v naprosté většině fyzicky zdatní a zdraví. Tyto skupiny osob nepatří do žádné z ohrožených skupin, povinnost očkování nemůže přispět ke kontinualitě výkonu jejich povolání, když nemůže zabránit šíření onemocnění a tomu, aby někteří členové onemocněli.
Přednemocniční péče
Samostatnou kapitolou vhodnosti je podle senátorů otázka použitelnosti vakcín. „Zde je nutné zopakovat, že ohroženou skupinou nejsou osoby charakterizované vyhláškou, a tak navrhovatelům není zřejmé, proč se činnost Ministerstva zdravotnictví nezaměřuje na osoby skutečně ohrožené, na které může mít onemocnění covid-19 fatální dopad. Tato činnost by měla dle názoru navrhovatelů spočívat například ve formě efektivního a funkčního systému přednemocniční péče na úrovni praktických lékařů a lékařů pro děti a dorost, včetně očkování skutečně ohrožených osob, čímž by se zabránilo opakujícímu se tlaku na nemocniční systém. Je však notorietou, že právě primární péče ze strany praktických lékařů je po dobu posledních dvou let paralyzována, lékaři jsou motivováni k tomu, aby „léčbu“ prováděli telefonicky bez kontroly skutečného zdravotního stavu pacientů a stát na ně přenesl řadu administrativních povinností, pro jejichž plnění se nemohou plně věnovat léčení pacientů, ať už je to vyplňování žádanek na testy, nebo vypisování neschopenek z důvodu nařízených karantén.“
To podle signatářů vedlo i k tomu, že řada pacientů s příznaky onemocnění covid-19 nebyla včas léčena, což mělo za následek významné zatížení zdravotnických zařízení potom, co se jejich stav podstatně zhoršil. Je proto podle nich nesporné, že podpora primární (přednemocniční) péče ze strany státu by významným způsobem napomohla snížit zatížení zdravotnických zařízení, aniž by se přitom dotkla individuálních práv a svobod občanů, chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními úmluvami, včetně Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené v ČR. Navrhovatelé v tomto směru apelují na princip dobrovolnosti očkování založený na skutečně informovaném a svobodném souhlasu pacientů. „Informace o výhodách a rizicích každého zdravotního úkonu má podávat ošetřující lékař, nikoli brigádník na nádraží nebo v nákupním centru. Současný stav zdravotního systému je důsledkem bezradnosti a diletantismu představitelů výkonné moci, nikoli výskytem dnes již poměrně běžného respiračního onemocnění. Namísto racionálního přístupu státu, který by měl obyvatelstvu dodávat klid a důvěru, jeho představitelé předvádí panické a překotné přijímání jednoho opatření za druhým, která následně sami porušují. O to více lze tušit, že zavedení povinnosti očkování je pro tyto nekompetentní osoby unikem z bezvýchodné situace, do které se sami dostali svojí neschopností. Tu ale není možné přenášet na občany, o to více, pokud by to mělo znamenat tak zásadní zásah do tělesné integrity,“ uzavírá ústavní stížnost.
Foto: Pixabay
Zdroj: Dušan Šrámek