Stávající pandemický zákon sice v § 9 odst. 1 zakotvuje právo právnických i fyzických osob na náhradu škody, která byla způsobena mimořádnými opatřeními ke zvládání epidemie COVID-19, ale současně obsahuje v následujících odstavcích limitující podmínky, a to: hradí se jen skutečná škoda, nikoli ušlý zisk, poškozený musí prokázat, že škodě nebylo možné předejít nebo zabránit a náhrada se snižuje o vyplacenou výši dotace, návratných finančních výpomocí a jiných podpor poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie.
„Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 20/21 řešil ústavnost těchto limitů a dospěl k závěru, že protiústavní je toliko omezení nároku na náhradu škody o vyplacenou návratnou finanční výpomoc. Důvodem je skutečnost, že se tato „návratná“ finanční výpomoc nezvyšuje trvale majetek svého příjemce, protože ten ji musí vrátit, a proto neplní kompenzační funkci, jako např. dotace (nevratná). Návratnou finanční výpomoc mohou svým subjektům poskytovat z územních rozpočtů prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy,“ vysvětluje místopředsedkyně ČAK Monika Novotná.
Jak dále uvádí, Ústavní soud dospěl k obecnému závěru, že snížení náhrady škody o veřejné podpory poskytnuté státem nelze považovat za svévoli či dokonce libovůli zákonodárce, neboť celek dosud existujících programů veřejné podpory má zjevně za účel i paušalizovanou náhradu škody způsobené mimořádnými opatřeními. Snížení náhrady škod o tyto poskytnuté podpory tak sleduje racionální cíl spočívající v zamezení zdvojení náhrady za stejnou škodu, pro které neexistuje legitimní důvod, a naopak jeho připuštění by poškozené bezdůvodně majetkově zvýhodňovalo. Přitom poškozenému zůstává zachováno právo na náhradu škody, která není pokryta kompenzací z veřejné podpory. U návratné finanční výpomoci z hlediska svého účelu neplní funkci reparační ani kompenzační, ale toliko funkci překlenovací. Účel náhrady škody tak ani in abstracto, natož in concreto nemůže naplnit. Škoda způsobená dle § 9 odst. 1 písm. a) či b) pandemického zákona tak v částce, v níž se její náhrada snižuje o poskytnutou návratnou finanční výpomoc, zůstává nenahrazena. „Takový závěr je však v rozporu s ochranou vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zajímavé jsou i stanoviska soudců v disentu, a to Kateřiny Šimáčkové (ta ustanovení § 9 odst. 4 pandemického zákona ve stávajícím znění nepovažuje za protiústavní) a Josefa Fialy, pro něhož by bylo postačující přidat příponu „ne“, tedy tak, že by se náhrada škody snižovala ex lege o vyplacené nenávratné finanční výpomoci,“ doplňuje Novotná.
Podnikatelské odbory kritizovaly znění Pandemického zákon, a to především tu jeho část, kterou politici zbavili podnikatele možnosti náhrady škody, říká jejich šéf, Radomil Bábek s tím, že proticovidová opatření vlády byla totiž vyhlašována ze dne na den, a téměř vždy bez ohledu na potíže a ztráty, které přivodí malým podnikatelům a živnostníkům. „Bylo pro Babišovu vládu typické, že se předem, pomocí znění Pandemického zákona, zbavovala odpovědnosti za ztráty, které podnikatelům a živnostníkům způsobila a nehodlala jakékoli ztráty nahrazovat.
Ústavní soud nyní zrušil část paragrafu o způsobu náhrady škod způsobených pandemickými opatřeními. Náhradu podnikatelům stát po zásahu Ústavního soudu nemůže snížit o výši „návratných finančních výpomocí“, může je ale nadále snížit o výši dotací a jiných podpor.“
Podnikatelské odbory dlouhodobě vyzývají podnikatele a živnostníky, konstatuje dále Bábek, aby evidovali škodu, ztráty způsobené vládním opatřeními. Škoda musí být prokazatelná a podnikatel musí prokázat, že jí nebylo možné zabránit. Následně pak musí podnikatelé a živnostníci podávat žádosti o kompenzace ztrát a případně i žaloby na stát, pokud nebude ochoten plnit své povinnosti. Podnikatelské odbory vytvořily pro malé podnikatele a živnostníky manuál, kuchařku, která je celou problematikou provede.
„Dle mně dostupných informaci zrušil ÚS tu část PZ, která umožnovala snížit náhradu podnikatelům o výši „návratných finančních výpomocí“. Domnívám se, že i toto dílčí uznání je pro podnikatele příznivou zprávou. Nicméně PZ má platnost do konce února a záleží na nové vládě, jak s ním naloží, což ovlivní samozřejmě i další případné projednání v Senátu,“ domýšlí možné legislativní důsledky nálezu místopředseda hospodářského výboru Senátu Lumír Aschenbrenner.
Z plenárního nálezu vyplývá, že co do omezení dle pandemického zákona se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ani důsledek nezákonnosti na straně orgánu veřejné moci,“ vysvětluje předseda Rady Unie daňových poplatníků Ondřej Lichnovský.
Jedná se toliko o snesitelné omezení vlastnického práva (újma způsobená zákonným postupem), které se odčiňuje pouze v rozsahu, v jakém stanoví zákon.
Dle názoru Ústavního soudu všeobecná odpovědnost státu za mimořádnou událost nemůže nikdy existovat. Proto je třeba distribuovat ekonomická břemena, která z této mimořádné situace vznikla, a to směrem k jednotlivcům.
Co se náhrad týče, tak je zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem a zejména jak velkoryse takové právo na kompenzaci upraví. Zavedení režimu náhrady skutečné škody dle § 9 pandemického zákona je nutno v obecné rovině považovat za dostačující. Z ničeho nelze dovodit právo jednotlivce na ušlý zisk. „Jediná výtka Ústavního soudu směřovala směrem k návratné finanční pomoci. Tato z hlediska svého účelu neplní funkci reparační ani kompenzační, ale toliko funkci překlenovací. Jeví se jako neústavní proto o tuto snižovat případnou náhradu škody. Ačkoliv jsem sám byl na počátku zastánce plného odškodňování, tak odůvodnění Ústavního soudu mě zcela přesvědčilo o ústavnosti postupu, který odškodňuje toliko skutečnou škodu. V tomto ohledu proto hodnotím nález Ústavního soudu jako velmi přesvědčivý.“
Foto: Pixabay
Zdroj: Dušan Šrámek