Podle socialistů je zisk ve zdravotnictví sprosté slovo

Hodnocení Ekonomického magazínu: 40 %
Autor: Vláda
Datum předložení: Březen 2017
První, kdo prosadil neziskové nemocnice, byl David Rath. Ještě jako ministr zdravotnictví po velkých debatách a střetech v roce 2006 zásadně přispěl k přijetí poslaneckého návrhu zákona, který počítal s vytvořením páteřní sítě nemocnic (cca 140 nemocnic), které budou mít nárok na smlouvu se zdravotní pojišťovnou a řadu dalších výhod. V ostatních nemocnicích, shodou okolností těch soukromých, by si lidé museli péči hradit v plné výši sami, což by nepochybně většinu z nich zlikvidovalo.
Část zákona zrušil Ústavní soud, podle kterého šlo o nepřijatelný zásah do působnosti územně správních celků, když nedobrovolně měnil právní formu jejich zdravotnických zařízení a podroboval je řídící pravomoci Ministerstva zdravotnictví. Nová vláda o přeměnu nemocnic zájem nejevila a zákon byl po pěti letech neslavné existence zrušen jako nepoužitelný paskvil. Socialisté to však nevzdali. Už David Rath věděl, že neziskové nemocnice jsou jedinou pojistkou proti tunelování, a to je odborník na slovo vzatý.
Na přípravě nového zákona začal pracovat ministr Němeček, a to prakticky v původním rozsahu. I on požadoval, aby veřejná nezisková nemocnice byla osvobozena od všech daní a stát ručil za její závazky. Zachována měla být povinnost pojišťoven uzavřít smlouvu o poskytování a úhradě hrazených zdravotních služeb za podmínek, které budou stanoveny právními předpisy o veřejném zdravotním pojištění. Oproti původnímu zákonu už ale vynechal krajské a obecní nemocnice a neziskový status měly získat pouze nemocnice státní.
Ke svému překvapení narazil u Legislativní rady vlády, kterou tehdy vedl jeho stranický kolega Dienstbier. Nelíbil se plánovaný přerod příspěvkových organizací, kterými jsou státní nemocnice dnes, do speciálně vytvořené právnické osoby – veřejné neziskové zdravotnické organizace, jejíž zřízení není podle právních expertů nezbytné. Požadovaných výsledků lze podle nich dosáhnout i za využití stávajících právnických osob při provedení dílčích změn právní úpravy. Určitá právní forma organizace totiž není v rozporu s tím, aby jí zřizovatel stanovil konkrétní podmínky činnosti.
Vedle právnických fines je ovšem zdravotnictví i velkým politickým tématem, a to zvláště pro Andreje Babiše. Ministra Němečka často napadal za to, že je zdravotnictví černou dírou, a proti návrhu zákona se začal okamžitě vymezovat. Kromě toho, jak sám řekl, ve zdravotnictví sice nepodniká, ale dal peníze do fondu, který skupuje nemocnice soukromých lékařů. Jestli Babiš podniká, nebo nepodniká, ať si udělá úsudek každý sám, koncept neziskových nemocnic by ale soukromý zdravotnický byznys samozřejmě poškodil, což je dlouhodobý cíl socialistů, podle kterých je zisk ve zdravotnictví sprosté slovo.
Vládní návrh zákona o univerzitních nemocnicích, který nakonec vláda schválila, je kompromisem, na němž se nakonec koalice byla schopna dohodnout. U nové formy právnické osoby návrh setrval, ale univerzitní nemocnice, kterých má být patnáct, nebudou mít automatický nárok na smlouvu s pojišťovnou a budou platit daně. Vedle toho Babiš prosadil i to, aby nemohly rozprodávat majetek, který na ně stát převede, a jejich hospodaření podléhalo finanční kontrole. Zcela nesystémově v návrhu zůstalo určení univerzitních nemocnic přílohou zákona, což znamená při změně sídla změnit i zákon.
Zákon se sice podařilo vybrabčit natolik, aby nevzbuzoval tak zásadní obavy jako dřív, není ale bez rizik. Neziskovost údajně spočívá v tom, že se zisk převede zpět do hlavní činnosti. To ale nejdřív musíte nějaký vyprodukovat a univerzitní nemocnice zjevně budou mít jiné priority. Větší autonomie, než je tomu u příspěvkových organizací, kde vám za zády věčně stojí nervózní zřizovatel, by tak mohla oslabit rozpočtovou odpovědnost vedení univerzitních nemocnic. A jejich dluhy, byť to ze zákona vypadlo, stejně nakonec zalepí stát.