V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Osudy soudců po sametové revoluci (KAPITOLA 9)

Faktem je, že v letech 1989 a 1990 prošlo Československo tak radikální změnou politických, ekonomických a společenských vztahů, že by se to jinde asi neobešlo bez násilností.
Naše revoluce dostala přídomek sametová a v podstatě to znamenalo, že ke změnám došlo, ale lidé dál chodili do práce, milovali se, radovali se, měli své starosti a samozřejmě se také dál kradlo, zabíjelo a páchala se trestná činnost. Jako dříve nebo dokonce víc než dříve. S rehabilitací soukromého vlastnictví, otevřením hranic a rozvojem tržního hospodářství přibývalo následně obchodních sporů, objevila se rafinovanější ale také brutálnější násilná trestná činnost, ale zůstaly i takové ty hospodské fackovačky, drobné výtržnosti a krádeže. Co se asi nikdy nezmění, jsou mravnostní delikty – kdo se na ně specializuje, ten se nemusel učit ani novelizované trestní předpisy.
Když se vrátím do doby před rokem 1989, snad se do mě nepustí kritici normalizace, když řeknu, že ta doba byla z hlediska souzení přijatelně zvládnutelná. Doktor Motejl později řekl, že se nesoudilo vždycky „dobře“, ale v každém případě rychle. K tomu můžu jen dodat, že úplně „dobře“ se asi nebude soudit nikdy, ale rychleji by se dnes soudit mohlo. Jako celý život byla i tehdejší trestná činnost a její postihování, taková přízemní a když se tomu člověk přizpůsobil a nevystrkoval hlavu – a takových nás byla většina – neměl v zásadě problémy.
Hned po revoluci, ale hodí se to podle potřeby i dnes, se dostala na pořad kritika za loajalitu s minulým režimem a za přisluhování komunistům. Já si myslím, a říkám to pětadvacet let, že taková kritika byla a je vůči soudcům nespravedlivá. Naprostá většina z nich dělala svou práci poctivě a ovlivňovat se nikým nedala. Ono to ostatně ani s tím ovlivňováním nebylo tak hrozné. Režim měl zájem jen na nepatrném procentu projednávaných případů, a na to možná měl nějaké své soudce. Pravdou je, že soudci respektovali předsedy svých soudů, a pokud takový předseda měl respekt, bylo jeho slovo zákonem. Přirozená autorita předsedy soudu nutila soudce k dodržování pracovní doby a jejímu využívání ke studiu spisů a k souzení. Pouhá autorita předsedy nutila soudce, aby včas nařizovali jednání a včas napsali rozhodnutí. Nepamatuji si, že by předseda soudu někomu ze soudců hrozil kárným postihem a už vůbec nevím o tom, že by si předseda soudu dovolil využít své autority k ovlivnění soudního rozhodnutí. Nevím jak kde jinde, ale já jsem se s ničím takovým nesetkal a od kolegů jsem se o něčem takovém nikdy nedozvěděl.
Vraťme se ale zpět k politické angažovanosti soudců za minulého režimu. Pokud se k tomu někdo i po letech vrací, má za to, že soudci soudili na politickou objednávku – že soudili nebo nesoudili podle nějakých stranických pokynů a dokládá to tolikrát publikovanou praxí z 50. tých let – politickými procesy. Soudci, kterým bylo v roce 1990 řekněme 50 let, začínali soudit někdy kolem roku 1960. To jim bylo 30 let, a v té době už nevybíravé politické manipulace nebyly třeba. Zcela postačilo dodržování socialistické zákonnosti. Ano, na počátku normalizace přišly stovky lidí o zaměstnání kvůli své dřívější angažovanosti, stovky lidí přišly o byty a tisíce lidí o perspektivy. Bylo to ale podle platného zákona. Když se někdo rozhodl stát soudcem, musel počítat s tím, že bude respektovat i tehdejší zákony, byť s nimi možná vnitřně nesouhlasil. A také ten, kdo tyto zákony porušoval, věděl, do čeho jde. Politická rozhodnutí o tom, zda někdo je nebo není vinen, se tedy nás soudců zas až tak moc netýkala. Že byl někdo nedotknutelný, o tom se nerozhodovalo až před soudem, ale mnohem dříve. Takový nedotknutelný jedinec nebyl ani stíhán, natož pak žalován nebo dokonce souzen. Ten se před soud nikdy nedostal a jestliže někdo z vyšších míst před soudem stanul, pak to znamenalo, že od něj „tam nahoře“ dali ruce pryč, že už ho nikdo a nic nechrání a že byl vydán justici napospas.  Na jeho „obranu“ už před soudem nezaznělo ani slovo. Nebyl nedotknutelný, byl jako každý jiný. Byl soudu předhozen a soud si s tím spravedlivě poradil, jako s kýmkoliv jiným.
Rovnost před zákonem byla populistickým sloganem perestrojkových osmdesátých let a aby nezůstalo jen u slov, tak také bylo na ukázku několik nomenklaturních kádrů odsouzeno. Ale i taková ukázka měla své meze. Pokud jsem se v praxi s něčím podobným setkal, dosáhla taková ukázka maximálně na kádry okresní úrovně. Nepamatuji si, že by někdy někdo z kolegů soudil někoho v nomenklatuře krajského nebo dokonce ústředního výboru státostrany. Sám jsem to také dotáhl jen do úrovně okresu a soudil jsem předsedu ZV KSČ a náměstka okresního LSD Jednota. Už je asi zbytečné to dnes blíže specifikovat. Soudil jsem zkrátka jen okresní funkcionáře, ale i tak ten případ vzbudil pozornost, a byl popisován jako ukázka toho, jak je ten režim spravedlivý a jak funguje to „padni komu padni“. Proto se o něj zajímalo Rudé právo i Československá televize.
Musím také říci, že se už nesoudili lidé za něco, co se nestalo, jako tomu bylo v oněch padesátých letech. Lépe vypadalo, když se vzalo něco, co se stalo a extenzivním výkladem příslušného paragrafu se to kriminalizovalo. Výmluvným příkladem byl trestný čin výtržnictví, pod který se vešlo téměř všechno. I jinak pasivní Václav Havel se při demonstraci na Václavském náměstí s kytičkou v ruce dopustil výtržnictví.  Později, už jako prezident republiky, hodnotil průběh svého souzení slovy: „Ta soudkyně soudila dobře, ale psala blbý rozsudky“.
Ale zpět k situaci a chování soudců před listopadem 1989. Myslím si, že tenkrát ke vstupu do komunistické strany nikdo nikoho nenutil a bylo svobodným rozhodnutím každého z nás, jak se k této možnosti postaví. Ony ostatně ani ty možnosti nebyly neomezené, protože bylo známo, že náborové kvóty pro úředníky, a soudci do této kvóty patřili, byly limitované. Personální základnou strany mělo být od nepaměti dělnictví, a ne bílé límečky. V každém případě však členství ve straně karierním předpokladem bylo, a tak zájemců mezi bílými límečky, a tedy i mezi soudci, nebylo málo. Pryč byla doba, kdy mezi advokáty byl komunista bílou vránou. V soudnictví to neplatilo nikdy a dokládá to i zveřejněná zpráva ministerstva spravedlnosti. V advokacii se komunisti rozmnožili až v sedmdesátých a osmdesátých letech. Já ještě pamatuji, že ani předseda Krajského sdružení advokátů nebyl komunista. Zato koncem osmdesátých let už ve straně byli téměř všichni vedoucí advokátních poraden.
Já jsem už před listopadem 1989 udělal kariéru naopak jako ukázkový nestraník. Aby nikdo nepochyboval o tom, že i nekomunista může udělat kariéru, byl u krajského soudu předsedou senátu vždy jeden nestraník. Když ten jediný stařičký nestraník odešel do důchodu, na mě to, mezi čtyřmi vyloučenými komunisty, padlo. Stačilo to sice jen na krajský soud, ne výš, ale to zas taková tragédie nebyla. Tragédií byla kádrová politika, jako taková, kdy o Vašem profesním životě rozhodovali domovní důvěrnice a stranické uliční a závodní výbory. Jestli může někdo postoupit od nižšího soudu k vyššímu, o tom nerozhodovaly jeho lidské a odborné kvality, ani kompetentní kolegové, ale sousedé a sousedky, soudní písařky a řidiči, pokud byli v těch správných výborech. Dnes už jsou to jen vzpomínky a přiznání, že jsem se s tím naučil žít. S kolegy nebyly problémy, všichni jsme byli soudci a dá se říct, že jsme se vzájemně respektovali, ať straník nebo nestraník. Výjimkou byl den, kdy měli komunisti nějakou tu členskou schůzi. To si vzali podpaždí takové červené desky a na pár hodin z nich byli jiní, důležitější lidé. Věděli všechno líp a dřív a pár dní trvalo, než se to srovnalo a byli jsme na tom zase všichni stejně.
Zvláštní zmínku zasluhuje členství soudců v Lidových milicích. Snad jen ti o generaci starší tam mohli být z přesvědčení. Vědělo se, že v jednotce Lidových milicí závodu Tatra Smíchov je několik takových soudců krajského soudu včetně předsedy a pověst šla, že jsou tam s ohledem na věk a nešikovnost všem pro legraci. Alespoň obézní předseda si při plazení pod drátěnými překážkami poškrábal vždycky záda. To byl asi důvod, proč tvrdá pěst dělnické třídy o další změkčilé soudce neměla zájem a žádný další nábor se u Krajského soudu nekonal. Takže ke kariéře u krajského soudu nebylo členství v Lidových milicích nutné. Ne tak u Českého Nejvyššího soudu. Tam měli naopak spadeno na mladé a aby jejich fyzické dispozice nebyly porovnávány s dispozicemi mladých dělníků, Nejvyšší soud a Ministerstvo spravedlnosti tvořily samostatnou jednotku. Velitele jim ovšem dělal řidič. Jestli jsem připustil, že většina soudců starší generace se stala milicionáři z přesvědčení, u soudců mladší generace jsem se stejnou jistotou nabyl dojmu, že nebyl přesvědčen ani jeden. Z vyprávění vím, k jakým úskokům se uchylovali, aby se milicionářské uniformě vyhnuli. Ale kariéra je kariéra, a tak když byl někdo přeložen, a třeba jen na zkoušku, k Nejvyššímu soudu, a byl zde vyzván ke vstupu do Lidových milicí, málokdo odolal. Chvilku se vytáčel a pak kývnul. Jen silní jedinci se zachránili díky svému žalostnému zdravotnímu stavu a chytří jedinci díky tomu, že se stali členy stranického výboru a z této pozice pak náborovali jiné.
Nevím o nikom, koho by tento stav těšil, ale smířili se s ním. Odměnou jim bylo, že se stali soudci Nejvyššího soudu, případně, že tam postupovali ve funkcích. Ale, jak se později ukázalo, nebylo to zadarmo. Přišla druhá polovina osmdesátých let, končila doba, kdy stačilo občasné cvičení a odřená kolena nebo záda. Začalo přituhovat a pražské jednotky Lidových milicí začaly být nasazovány vedle policejních sborů na potlačování nejrůznějších protirežimních demonstrací. A těch každoročně nebylo málo. Palachův týden, 21.srpen, 28.říjen, 17.listopad, ale někdy pro jistotu i 1. a 9. květen. Myslím, že některým kolegům za tohoto stavu zhořkla i ta „kariéra“, a to ještě nebyl přijat lustrační zákon.
Většina lidí nás soudce brala jako komunisty automaticky. Co soudce, to komunista. Ale ani ta většina si neuměla představit soudce v milicionářské uniformě. Soudci se také před svými známými a sousedy se svým členstvím v milicích nechlubili, neřkuli, že by se v bydlišti promenovali v milicionářské uniformě. A tak se ten, kdo v bydlišti vystupoval jako ctihodný soudce Nejvyššího soudu, stával milicionářem až na pracovišti. Jeden známý si to vyřešil tak, že na povinné akce jezdil v civilu s kufrem, ve kterém měl výstroj a výzbroj. Převlékl se až na toaletě někde na nádraží, civil si nechával v úschovně zavazadel poblíž seřadiště, a po akci, cestou domů, si to zopakoval v opačném pořadí.
Pokud jde o účast soudcovské jednotky Lidových milicí na protirežimních demonstracích, bylo by nespravedlivé tvrdit, že byla jádrem represivních složek. Ale byla tam a tvrdila muziku. V každém případě se zúčastnili v řadách represivních orgánů mnoha demonstrací v centru Prahy, a kdyby ne jinak, tak alespoň opticky zvětšovali sílu represivních orgánů. Jednou se jim to také málem vymstilo. Zatímco policejní složky demonstranti jakž takž respektovali, nebo spíš policie si těmi prostředky, které měla k dispozici uměla respekt vynutit, k příslušníkům Lidových milicí se demonstranti chovali bez respektu, jako k neoblíbeným spoluobčanům. Hrozby, nadávky a urážky na ně jen pršely. Dopadlo to obyčejně tak, že nakonec policie zjednávala pořádek tím, že chránila milicionáře. Při jedné takové demonstraci však byly policejní složky staženy předčasně a na Václavském náměstí proti přesile agresivních demonstrantů zůstal jen hlouček vystrašených milicionářů Nejvyššího soudu a ministerstva spravedlnosti. Ještě že demonstranti nevěděli, co je to za složku. Došlo jen ke slovním útokům, ale i to byl pro mnohé otřesný zážitek. Zábavu demonstrantům ukončil odvoz této represivní podsložky narychlo přivolaným autobusem. Ani tato zkušenost však nepřerušila slibnou karieru žádného soudce v milicionářské uniformě. Jen můj známý se tentokrát v úschovně převlékal rychleji než jindy.
Nasazení nemohlo minout soudcovskou jednotku Lidových milicí ani v týdnu po 17.listopadu 1989. Povoláni byli hned v pondělí a vyzbrojeni čekali nepřetržitě v prostorách ministerstva spravedlnosti. Utěšovali se tím, že zatím nebyli připojeni k pořádkovým jednotkám a doufali, že k tomu ani nedojde. Statečnější už v té době dávali najevo, že tentokrát do ulic nepůjdou, ale seděli dál a čekali, co bude. Ve polovině týdne se situace přiostřila a do Prahy byly staženy kompletně vyzbrojené venkovské jednotky Lidových milicí a ostré náboje byly rozdány i milicionářům z jednotky Nejvyššího soudu a ministerstva. Soudci – milicionáři dál váhali. Ostré náboje, to už bylo na považenou, ale ještě nenabíjeli a nešli do ulic. Zůstali sedět, pouze jeden z nich odmítla ostré náboje převzít. Odevzdal zbraň a přes hrozbu z úst velitele jednotky, že jde o velezradu, odešel domů. Ostatní s ostrými náboji čekali v prostorách ministerstva spravedlnosti, co bude dál, až do dalštího týdne, kdy byla jednotka rozpuštěna.
Soudce-hrdina, a nemohu ho nazvat jinak, se na vlastní kůži přesvědčil o platnosti pořekadla, že každý správný skutek musí být po zásluze potrestán. Že dezertoval v prvním týdnu revoluce, kdy se opravdu, ale opravdu nevědělo, jak to všechno dopadne a přes vážně míněnou hrozbu odmítl s nabitou zbraní, byť jen sedět a čekat, to nelze v té době označit jinak než jako hrdinství. V revoluční euforii se mu také dostalo uznání a ocenění. Stal se prvním porevolučním místopředsedou českého Nejvyššího soudu. Ale jen na rok. Jako bývalý milicionář po přijetí lustračního zákona přišel o soudcovský mandát. Už jen kvůli tomuto nespravedlivému paradoxu si tento případ zasluhuje, aby se o něm vědělo.  Řidič, který byl velitelem milicí a vyhrožoval mu trestem za velezradu, byl řidičem dál a lustrační zákon se na něj nevztahoval.
Život tropí hlouposti, a tak vzpomenu ještě tento příběh: O soudcovský mandát přišel i jeden z mých kolegů na Federálním Nejvyšším soudu. Jako syn živnostníka byl vyloučen ze studia práv a povolán na vojnu v pracovně technickém praporu. Později přecejen práva dokončil, pak se stal i soudcem, ještě později členem strany, a nakonec i soudcem Federálního Nejvyššího soudu, ale to už s podmínkou, že se stane i milicionářem. Po revoluci byl jako pétépák odškodněn, jako milicionář vyhozen.
Také mě dohnala soudcovská minulost hned v roce 1990, ale trochu jinak. V té době už jsem nebyl soudcem, ale zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Nevím co, ale zařizoval jsem něco v budově Federálního shromáždění a na chodbě jsem potkal člena Obrody, federálního poslance Vladimíra Kolmistra s nějakým dalším poslancem, kterého jsem neznal. S Vladimírem Kolmistrem jsem se znal. Oba jsme kladeňáci, a tak jsme se pozdravili a poslanec Kolmistr mě představil i svému kolegovi s informací, co dělám a co jsem dělal a zahrnul do toho i informaci, že jsem ho soudil. Z toho měl jeho kolega šok. Nemohl se srovnat s tím, že lump, který soudil disidenta, může působit v tak vysoké funkci na Hradě. Srovnal se a obrátil, až když mu Vladimír Kolmistr řekl, že jsem ho zprostil. Rázem jsem byl hrdina. Od lumpa k hrdinovi není asi zas tak daleko.
Kolmistrové byla stará komunistická rodina, o které psal ve své knize i Antonín Zápotocký. Vladimír Kolmistr byl důstojník z povolání a samozřejmě také komunista a na Kladně nebyl dvakrát oblíbený. V roce 1968 se postavil na tu „nesprávnou“ stranu, a tak byl v roce 1970 z té „správné“ strany vyloučen a z armády propuštěn. Hodně kladeňáků mu to upřímně přálo. Začal se živit jako dělník vrtných souprav a z práce si jednu takovou soupravu „vypůjčil“ a vyvrtal někomu studnu. K soudu se dostal za přečin proti majetku v socialistickém vlastnictví. Nechal jsem si znalecky posoudit výši škody. Souprava byla stará, opotřebená, prakticky na odpis,a tak jsem obviněného Kolmistra zprostil. Jeho obhájce mi už tenkrát řekl, že jsem hrdina. Já jsem v tom ale žádné hrdinství neviděl. Bylo to na zproštění, tak co jsem s tím mohl jiného dělat. Prokurátor se neodvolal a neozval se ani žádný stranický funkcionář a ti by jistě tenkrát viděli Kolmistra rádi za mřížemi. Kdyby měla vrtná souprava nějakou hodnotu, asi bych Kolmistra odsoudil. Nezavřel, ale odsoudil. A v devadesátém by to všechno mohlo vypadat jinak. Maličkosti rozhodují. Měl jsem si to pamatovat.
Pokračování další pondělí 19. 4. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou