V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Velké případy za totality (Kapitola 6)

Nezkusil to ani takový drzoun, jakým jsem byl v té době já. Když přijel mezi nás na okres soudce krajského soudu, byl to svátek. Když přijel soudce Nejvyššího soudu, byla i mše. Odvolací soud byl zřejmě s mým souzením spokojen, a tak jsem dostal koncem roku 1976 nabídku, a protože jsem byl potřebně ambiciózní, nabídku jsem přijal a od 1. ledna 1977 jsem byl soudcem Krajského soudu v Praze.
Přejít od soudu nižší instance k soudu instance vyšší je mezi soudci považováno za kariéru. V soudnictví ale každý o takovou kariéru nestojí. Soudce v nějakém zapadlém okrese, který se do krajského města stěhovat nechce a kterého dojíždění neláká, zůstane na okrese celý život, a je mu dobře. Plat má slušný, s bydlištěm je citově svázán, tak co mu chybí? Po kariérním postupu netouží, za skvělou kariéru považuje být celý profesní život dobrým soudcem nalézacího soudu na okrese. Netouží po okázalé pozornosti médií a nemá potřebu psát po ukončení kariéry své vzpomínky. Já s tím vřele souhlasím. Možná, že se někomu má myšlenka nebude líbit, ale on může být takový soudce, který nevlezl na karierní žebříček někdy nezávislejší než ten, který po něm svižně šplhá. Namítnete, že tady sice poučuji, ale to až v době, kdy jsem sám z vrcholu toho žebříku spadnul. Inu – máte trochu pravdu.
Tzv. kariéra soudce může mít ale i jiná úskalí. Jak pro koho. Soudce okresního soudu je předsedou senátu nebo samosoudcem a jako takový si práci organizuje a řídí sám, má prostě první a poslední slovo a nikdo mu do toho nemluví. Když přejde k soudu vyššího stupně, zpravidla zde začíná jako tzv. votant a práci mu organizuje předseda senátu, do kterého je přidělen. Ne každý suverén z okresu tuto změnu bez problémů překousne. Aby si to mohl každý zkusit, existuje institut dočasného přidělení neboli stáž, během níž může každý soudce předem zjistit, co to s ním udělá.
Touto zkouškou jsem prošel a i když pro mě byly první měsíce šokem, překousl jsem to a ambice zvítězily. Nakonec jsem nedopadl tak špatně. Dostal jsem přátelského a tolerantního předsedu senátu. Byly známe případy, kdy votant z příkazu předsedy senátu znova a znova přepracovávat odůvodnění rozhodnutí ve věci, kterou v senátě referoval. Já jsem žádnou podobnou šikanu nezažil.
Než jsem začal soudit jako soudce krajského soudu, zažil jsem ale jiný šok, a nezapomenu na něj do smrti. Nový rok 1977 začal setkáním všech zaměstnanců, při němž se krajský soud distancoval od Charty 77. Její text v té době nikdo neznal, maximálně o ní jen slyšel. Podle předem připraveného scénáře dostali slovo jen čtyři soudci, kteří byli po roce 1968 vyškrtnuti ze strany a z milosti byli u soudu ponecháni. Přede všemi, aby si milost zasloužili, si sypali popel na hlavu, sypali a sypali. Do té doby ani od té doby jsem nic tak trapného, ubohého a ponižujícího nezažil. I takové bylo pozadí soudcovské „nezávislosti“ a to zatím ponechám bez komentáře, že soudcovský mandát byl desetiletý a většina z nás si ho chtěla udržet až do důchodu. Takoví jsme také byli.
Jinak ale na Krajský soudu vzpomínám jen v dobrém. Jako výstavní nestraník, jak ještě zmíním, jsem byl doslova hýčkán. Předsedou soudu byl Jaroslav Pastorek, absolvent právnické fakulty. Nesmírně hodný člověk, ale bez autority, a tak se do knih docházky soudců zapisovali jen Ti měkčí jedinci a alkohol na pracovišti byl tolerován. Některým kolegům dokonce v takové míře, že se v průběhu soudcovského mandátu museli opakovaně podrobit protialkoholnímu léčení. Nevadilo to nikomu, kromě Fratiška Pešuly, který z pozice předsedy kladenského soudu postoupil také ke Krajskému soudu do Prahy, ale byl jen náměstkem hodného předsedy, a tak si pouze tiše zoufal.
Jaroslav Pastorek pocházel ze zlínské komunistické rodiny a sám začínal jako Baťův muž. Jednou si přede mnou posteskl, jak byla jeho rodina v roce 1968 perzekuována a jako příklad uvedl svého bratra Bohuše Pastorka, zakladatele komunistické strany na zlínsku a herce, který dříve hrál s velkým úspěchem Klementa Gottwalda a v období pražského jara mohl prý nanejvýš hrát Lucifera v Pašijových hrách. Objevil se však v té době i ve filmu Všichni dobří rodáci, což s jeho politickým vyznáním úplně nekorespondovalo.
Krajský soud jako soud odvolací z podnětu odvolání stran trestního řízení přezkoumával rozhodnutí nalézacích, tedy okresních soudů. Odvolací senáty byly tříčlenné, a všichni členové byli soudci z povolání. Na působení v odvolacím senátě nemám žádnou výraznou vzpomínku, nevzpomínám si, že by se tenkrát soudilo u některého okresního soudu něco tak mimořádného, že by mě to potom v odvolacím řízení nějak výrazněji zaujalo.  Faktem je, že trestná činnost souzená na okrese byla poměrně dobře objasněná už v přípravném řízení, a tak nedělala problém ani soudu prvního a ani druhého stupně. Nejfrekventovanější výrok, který se mimochodem vyhlašoval vsedě, byl: „odvolání se zamítá“. Mně zasedání v odvolacím senátě dvakrát nebavilo. Nejen pro ten závěrečný výrok, nejen proto, že jsem takových výroků slyšel za den třeba i deset, nejen proto, že k odůvodnění takového výroku často stačilo konstatování, že soud prvního stupně nepochybil ve skutkovém zjištění ani v právním posouzení, ale především proto, že to nebyla práce s lidmi, kterou jsem u nalézacího soudu měl rád. Obžalovaného jsme jen zahlédli, řekl nám tak jednu, dvě věty a všechno ostatní jsme si přečetli ze spisu. Nevydržel jsem to ani dva roky a stal jsem se v rámci krajského soudu opět soudcem nalézacího soudu, tedy v případech, kdy krajský soud byl soudem prvního stupně.
Vzpomínám-li na své začátky u odvolacího soudu, nemohu se vyhnout vzpomínce, při níž jsem ovšem nucen být adresný. Předsedou odvolacího senátu, který léta přezkoumával mimo jiné i rozhodování kladenského soudu byl Vojtěch Rudý. Šla o něm hrozná pověst z padesátých let, kdy jako soudce komunistického Státního soudu měl na svědomí snad více než deset vykonaných trestů smrti. Já jsem ho ale poznal jako již starého, nesmírně slušného, mírného a laskavého soudce. Mimořádně ohleduplný byl k cikánům. Říkalo se, že mu v koncentračním táboře zachránili život, když ho jako žida vzali mezi sebe. I takové jsou lidské osudy.
Na prvoinstanční agendu krajských soudů se soudci nikdy, a platí to dodneška, moc nehrnuli. Já jsem u ní ale vydržel dvanáct let, a nemůžu říct, že by mě k tomu někdo nutil. Mně se to souzení líbilo. Byl jsem zase soudcem nalézacího soudu a pracoval jsem zase s lidmi, nikoliv jen s papíry. Stal jsem se předsedou senátu a svou práci jsem si znova organizoval a řídil sám. Prvoinstanční senáty byly v té době pětičlenné a skládaly se ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu a soudily ty nejzávažnější trestné činy. Pro laiky: trestné činy se spodní hranicí sazby pět let odnětí svobody a některé další činy v zákoně výslovně vyjmenované. S výjimkou vražd, které se na okrese nesoudily vůbec, jsem tady soudil v podstatě totéž, co na okrese, ale v závažnější formě: ublížení na zdraví, znásilnění, krádeže, rozkrádání a podobně.
Jestli si dobře pamatuji, jedním z prvních mých případů na krajském prvoinstančním soudu bylo právě znásilnění, a ten případ mi už z paměti nikdy nevymizí. V jednom okrese, v jeho lesnaté části s malými vesničkami, byla cestou přes les ze školy znásilněna čtrnáctiletá školačka. Na okrese to způsobilo zděšení, rodiče dětí, které neměly školu v obci, je dokonce odmítali posílat do školy a proto policie, budu už pořád říkat policie, vyvinula enormní úsilí k vypátrání pachatele. Poškozená hned po činu pachatele neoznačila a teprve po nových a nových výsleších za pachatele označila místního lesního dělníka. Vyšetřování trvalo několik let, obviněný byl celou dobu ve vazbě, ale k činu se nikdy nedoznal. Po obsáhlém dokazování před soudem ho senát, který jsem vedl, zprostil viny a prokurátor se ani neodvolal. Důvodem byly chyby, kterých se policie dopustila ve snaze odhalit a usvědčit nebezpečného pachatele za každou cenu. Dobře míněná snaha se nemusí vždy vyplatit a platí to dodnes. Zproštěný lesní dělník se při vyhlášení rozsudku překvapením zhroutil, ale nevím, jestli mu zproštění přineslo trvalé štěstí. Z obce se každopádně musel vystěhovat.
Nevím, kolikrát jsem se při svém rozhodování mýlil, kolikrát by bylo možno mnou vyhlášený rozsudek označit za justiční omyl, ale jedním případem, kdy tomu tak určitě nebylo, jsem si jist. Jestli si někdo myslí, že je to málo, tak ho musím upozornit, že neznám lepší systém, který by případné chyby zjišťoval a napravoval tak důkladně, jako to dělá systém soudní. Takže pokud jsem se někdy mýlil, vyšší soudy to nepochybně napravily. A teď ten případ.
Po rozvodu nepovedeného manželství podala rozvedená manželka na svého bývalého manžela trestní oznámení, že po dobu jejich manželství opakovaně znásilňoval a pohlavně zneužíval její tehdy třináctiletou a čtrnáctiletou dceru z prvního manželství. Obviněný bývalý manžel to rezolutně popřel a obvinění označil za pomstu. Bývalá manželka ho jako svědkyně usvědčovala, věděla to prý celou dobu od dcer a mlčela jen proto, aby neztratila živitele jejich společného dítěte. Obě její dcery obviněného usvědčovaly a čtyři roky mlčely, protože si to jejich matka přála. Znalecký sexuologický posudek byl nanic, protože soulož s vyspělou třináctiletou dívkou znalec nepovažoval za pedofilii. Po dokazování v hlavním líčení jsem si nebyl jist. Obhajoba obviněného měla logiku, výpověď svědkyň, které ho usvědčovaly také, a tak jsem v pochybnostech obviněného zprostil obvinění a toto rozhodnutí hned napoprvé před odvolacím soudem obstálo.
Znásilnění je velký, opravdu velký zásah do života ženy, který ji může poznamenat na celý život. Proto je znásilnění také trestáno velmi přísnou trestní sazbou. Ale na druhé straně ta žena, protože toho člověka dostane do vězení na mnoho let, musí najít dost síly, aby přesto, co prožila, o věci znovu vypovídala. Když řekne, že se jí to nechce říkat, rozumím, že si to nechce všechno znova připomínat, ale na druhé straně obžalovaný, který to popírá, musí být věrohodně usvědčen a věrohodnost se málokdy dá dovodit z něčeho jiného než z výpovědi té poškozené. Jsou tam třeba modřiny, šrámy, ale ona podle mého názoru musí vystoupit a musí to před tím soudem a před tím obviněným dosvědčit. K utajeným svědkům a ke čteným svědeckých výpovědím, které se teď umožňují podle nového trestního řádu, jsem velmi skeptický. Je mi to líto, dovedu pochopit, že ten prožitek chce ta žena raději zapomenout, ale na druhé straně, jestli ten člověk má dostat 6,7,8 let, tak by nemělo být pochyb, že ten čin spáchal, že se skutečně dopustil násilí. Když jsem tu jistotu neměl, musel jsem ho zprostit.
Nerad vzpomínám na vraždy. Nebylo jich málo a vždy se jednalo o hrůzné příběhy. Byly to vraždy té doby. Říkalo se jim „domácí zabíjačky“ a byly si dost podobné. Začínaly většinou docela nevinně. Hádkou kvůli nevěře, kvůli pití nebo kvůli obojímu, ale i z naprosto malicherných důvodů. Hádka postupně přešla k fyzickému napadání a skončilo to vraždou. Jako příklad uvedu jednu typickou vraždu. Na Velikonoce seděl druh s družkou odpoledne u velikonočního beránka, nožem si toho beránka krájeli, popíjeli čaj a povídali si. Povídání se postupně změnilo v hádku, hádka se změnila v potyčku a skončilo to tím, že ten druh svou družku tím nožem na beránka ubodal. Pachatel se obvykle – jako i v tomto případě – doznal a svého činu litoval, takže šlo v podstatě jen o trest, který za to dostane. Trestní sazba přitom byla od deseti do patnácti let odnětí svobody, a tak všichni pachatelé tohoto typu vraždy dostávali prakticky stejné tresty.
Vzpomínám si na pachatele vraždy, který svou družku po domácí hádce ušktil. Potom ji uškrcenou naložil do dětského kočárku a odvezl na policii, kde tedy s kompletním doznáním odevzdal i předmět doličný. Prý chtěl policistům ušetřit cestu do jejich bytu.  S odstupem času se o tom píše téměř s lehkostí, ale stopy to v člověku zanechalo nesmazatelné. Pamatuji si každou vraždu, kterou jsem soudil, přemýšlel jsem o zesnulých obětech, ale také o vrazích, kteří s tím vědomím museli žít, o jejich rodinách, o lidech, kterých se ta vražda nějak týkala a budou ji mít na celý život v paměti.
V jednom okresním městě žárlivý manžel osmnácti ranami ubodal manželku a potom si podřezal žíly. Zachránila ho pětiletá dcerka, která celou tu hrůzu viděla a po několika hodinách se dobouchala na sousedy. Daleko horší ale bylo, když jsem se dozvěděl, že ještě po roce se ta holčička natírala červenou barvou a hrála si na maminku.
Za zvláštní pozornost stojí případ, který se stal volným námětem kriminálního románu Zdeny Frýbové, Falešní hráči. Manžel, kterého chtěla opustit manželka s jiným mužem, ji na rozlučkovém výletě uškrtil a poměrně daleko od domova zakopal. Následně oznámil na policii její zmizení, a přitom vyslovil podezření, že emigrovala, protože zmizel i její cestovní doklad. Potom se několikrát přišel na policii zeptat, jestli mu manželku nenašli, až si ho tam nakonec nechali a on se přiznal, že ji uškrtil a ukázal jim, kde ji zakopal. Nikoliv v tomto řízení, ale v tom kriminálním románu vyslovil známý psychiatr Miroslav Plzák myšlenku, že policii musel být manžel podezřelý od samého počátku, protože vražda je něco tak mimořádného, že ani zkušený pachatel nedovede věrohodně zatajit spáchání něčeho tak závažného, jako je čin vraždy. Bylo proto jen otázkou času a taktiky policie, kdy se manžel dozná. Nejsem psycholog, takže to nedovedu posoudit, ale pokud by tomu tak opravdu bylo, bude to platit i u Jiřího Kajínka, který sice byl odsouzen za nájemní vraždu, ale nikdy se nedoznal. Možná se jednou dozvíme, jak to tedy vlastně bylo.
Zajímavé je, že loupežná vražda byla v sedmdesátých a osmdesátých letech něčím naprosto výjimečným. Soudil jsem jednu takovou vraždu s majetkovým motivem, který byl naprosto nepochopitelný. Jeden člověk se s jiným setkal v autobuse. Oba pocházeli z jedné obce, která byla vzdálená několik kilometrů od stanice toho autobusu, takže vystoupili spolu a šli pěšky do té vesnice, ze které oba byli. Ten jeden druhého cestou bodnul nebo přiškrtil, skutečností je, že ten poškozený zemřel a ten útočník mu vzal magnetofon. To znamená, že k vraždě došlo kvůli tomu magnetofonu. No a teď jsem ho soudil. Byl ve vazbě, byl k soudu eskortován z vazební věznice v normálním obleku, učesaný a umytý. Tak jsem se na něj díval a říkal jsem si, “jak tenhle kluk“, protože byl mladší než ten zemřelý, „jak se mohl něčeho takového vůbec dopustit?“ Takhle jsem si vraha vůbec nepředstavoval.
Došlo tam potom k takové procesní záležitosti. On měl ještě na krku nějakou jinou trestnou činnost, která z tohoto procesu byla vyloučena, ale po čase se to muselo nějakým způsobem dokončit. S ohledem na trest, který dostal, myslím třináct nebo čtrnáct let, se mi to už zdálo zbytečné, tak jsme tuto druhou kauzu proti němu zastavovali a k tomu rozhodnutí o zastavení ho eskortovali už z té věznice, kde si odpykával trest. Byla to věznice třetí nápravně výchovné skupiny. Tam se zařazovali vrazi. Eskortovali ho k soudu a když vešel do soudní síně, tak to už nebyl ten mladý, nevinně vyhlížející kluk. To přivedli skutečného vraha. Byl ostříhaný dohola, apatický a už od pohledu, celkovým vzezřením vypadal nebezpečně. Úplně se za pouhých pár měsíců změnil. Na to si pamatuji do dneška. S výchovným účelem trestu odnětí svobody to prostě nikdy pořádně nefungovalo, trest je stále vnímán jako pomsta a represe a to se asi hned tak nezmění.
Zatímco vraždy bývaly skutkově jednoduché a daly se odsoudit za den, rozkrádačka – jinak totiž nikdo trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví neřekl – zabrala někdy týden i déle. Sám jsem předsedal třem nebo čtyřem takovým měsíčním procesům a jednomu, který dokonce trval celý rok. Po tolika letech nejde už o podstatu těch činů, ale jen v kostce o to, čím byly tyto případy vedle délky projednávání výjimečné nebo naopak přes svou vleklost standardní.
Několik měsíců po zařazení do prvoinstančního senátu jsem soudil případ, v němž obžaloba napadla asi třicet pracovníků jednoho spotřebního družstva. Všichni na základě poměrně dobře promyšlené machinace odčerpávali z tržeb několika prodejen drobné finanční částky, až to dohromady dělalo víc než 100.000, – Kč a o tyto peníze se dělili. Protože se na této machinaci podílelo více lidí, nebyli stíháni najednou, ale napřed jedna skupina pachatelů a pak další, zhruba stejná skupina následovala. Třebaže inventárně byl úbytek v pokladnách poměrně přesně vyčíslen, zavinění, jak to bývá, bylo prokazováno především doznáním obviněných. Protože stíhání obou skupin neprobíhalo současně, druhé skupině se dostalo od té první poučení: „nic nedoznat“. Poučení mělo úspěch, dokud jedna ze stíhaných prodavaček nebyla vzata do vazby. Byla to taková starší mamina, nebo dokonce babička. Ve vazbě strávila jeden den a druhý den bylo doznání na světě. Pokud dnes vazebně stíhaný poslanec David Rath uvádí, že je vyšetřovací vazba pro netrestaného novodobou torturou, neobjevil Ameriku. Škoda jen, že na to nepřišel dřív. Jako poslanec, člen vlády a hejtman s tím třeba mohl něco udělat.
Pokračování další pondělí 29. 3. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou