Maisner: Vláda si s ústavností svých kroků hlavu neláme

Česká advokátní komora se nedávno negativně vyjádřila k novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která by umožňovala hygienické službě za účelem epidemiologické kontroly sledování občanů.  V čem spatřujete nebezpečí takové úpravy, a neobáváte se, že s rozvojem technologií tento sledovací trend bude dále narůstat?
Jakékoliv sledování občanů ze strany státu je vždy vysoce rizikové. Stát si zpravidla data ponechává i po dobu, kdy tato data samozřejmě nepotřebuje k původnímu účelu. Jsem přesvědčen a nepochybuji o tom, že by takto získané údaje pod nějakou bohulibou záminkou klidně využila k čemukoliv se jí bude hodit. Mé přesvědčení zesílilo zejména poté, kdy si současná vláda zjevně neláme hlavu s ústavností svých kroků. Dnešní prostředky sledování jsou nesmírně účinné a pokud se k současnému sledování kamerami a softwarem na rozpoznávání obličejů přidá ještě další forma sledování, mělo by nám být úzko. S uvedenými daty pracují zase jenom lidé a nikdo mne nepřesvědčí o tom, že mezi státními úředníky určitě nebude nikdy nikdo, kdo by mohl tyto údaje zneužít. A údaje o sledování jednotlivce v takové míře za situace, kdy jednotlivé zdroje sledování bude možné propojovat, se dají zneužít mnoha způsoby.
S rozvojem sociálních sítí a on-line služeb se stále více hovoří o kybernetické bezpečnosti jednotlivce. Co v praxi znamená, a jak se má jednotlivec chránit?
Díky tomu, že se většina lidí k internetu připojuje ze svého osobního zařízení, činí tak své mobilní zařízení a jeho obsah přístupným. Je proto důležité, aby si každý svá zařízení chránil nejen například silným heslem, ale například i tím, že důležité informace nebude přechovávat na těchto zařízeních.  Pokud se pohybujeme například ve firemním informačním systému, můžeme celkem důvodně předpokládat, že se o bezpečnost firemního systému stará nějaký profesionál, ale pokud se jedná o soukromá zařízení jednotlivce, je to zkrátka na uživateli. Proto také většina zaměstnavatelů nedovoluje zaměstnancům uchovávat firemní data na soukromých zařízeních.
V důsledku epidemie vzrostl rapidně prostor pro práci a jednání on-line jako nový fenomén. Co tento fenomén znamená, a jaké jsou jeho klady a zápory?
Home office je sice zdánlivě pro zaměstnance výhodný, vždyť může pracovat z pohodlí domova, ale je to samozřejmě trochu ošidné. Pro práci z domova, kde jsme zpravidla zvyklí spíše odpočívat než pracovat, je třeba si vytvořit nový režim a pracovní rituály tak, abychom nebyli domácím prostředím rozptylováni, ale dokázali se dostatečně soustředit a efektivně využívat čas. Rovněž práce v domácím oděvu, někdy poměrně sporém, může způsobit trapné chvilky, pokud na to při náhlém videohovoru účastník zapomene.
Druhou slabinou home office je právě jiný režim zabezpečení domácích zařízení a riziko narušení ochrany dat při dálkovém připojení nebo u stažených firemních dokumentů. S takovou mírou dálkových přístupů a práce z domova, jak je praktikována nyní, nikdo nepočítal a firemní režimy ochrany dat zpravidla nejsou na takovou situaci nastaveny.
Dalším takovým hitem je elektronické on-line hlasování, ať již do různých statutárních orgánů nebo voleb do zastupitelských orgánů.
U elektronického hlasování jsou vždy dva zásadní problémy – problém identifikace hlasujících – tedy aby hlasovali jen oprávněné osoby a aby hlasovali jenom jednou, a zaručení anonymity hlasování, pokud je hlasování tajné.  Obecně lze říci, že distanční hlasování je buď bezpečné, nebo tajné. K bezpečné identifikaci on-line dnes už existuje celé řada prostředků, cenou za tuto bezpečnou identifikace je však ztráta anonymity – vždy lze na určité úrovni v systému přiřadit k určitému hlasujícímu, jak volil. Tam, kde to nevadí – tedy kde není výslovně předepsáno hlasování tajné – může být jedinou překážkou konkrétní právní úprava – pokud její dikce distanční volbu neumožňuje.
Elektronické hlasování se zdá na první pohled být zcela logické vyústění postupného vývoje technologií, a dokonce samozřejmost při dnešním stavu technického vývoje. Nicméně to rozhodně není všelék, ale jen prostředek. To, že hlasování proběhne elektronicky, a nikoliv jiným způsobem, nezajistí ani, že rozhodnutí bude lepší nebo horší a navíc, může jen snad být pohodlnější pro hlasující. To, že takový hlasovací sytém nelze nikdy stoprocentně zabezpečit proti narušení nebo manipulaci – jako ostatně žádný informační systém s dálkovým přístupem, je ostatně evidentní.
S identifikací souvisí i elektronické podpisy. V čem je možné úskalí?
Elektronický podpis je zvláštní fenomén. Principiálně se jedná o to, že fyzická osoba nečiní tento podpis fyzicky, ale prostřednictvím technických prostředků zajištěných přístupovými kódy. To také znamená, že pokud ovládá přístupové kódy někdo jiný než ten jemuž elektronický podpis náleží, může jej použít (zneužít), aniž by to na použitém elektronickém podpisu bylo patrné.  Takové zneužití je ovšem poměrně složité prokázat a v praxi se zpravidla podaří elektronický podpis zpochybnit pouze tehdy, kdy je zcela evidentní, že podpis byl zneužit třetí osobou, tedy například v době, kdy byl podpisující již mrtvý. Hlavní, a dost značné riziko je tedy v bezpečném uchování přístupových kódů k elektronickému podpisu, aby nemohl být zneužit.
Dalším hitem posledních let je tzv. Compliance. Jde o módní institut nebo nový způsob řízení? Jak to lze skloubit s ochranou soukromí?
Compliance je svým způsobem obojí. Compliance se stala celosvětovým trendem a je to specifický způsob řízení. Zahrnuje osvětu, zainteresování všech zaměstnanců na dodržování právních předpisů a předcházení protiprávnímu jednání kontrolní činností. Ale – jako vždy – záleží na tom, jak se provádí. Prostředky nemohou ospravedlňovat účel.
Byl jsem například konfrontován s velmi nákladným a agresivním způsobem Compliance, který zahrnoval sledování, odposlechy s předem vynuceným souhlasem zaměstnanců, vynucený přístup k soukromým účtům, simulovaná jednání, která měla vyprovokovat rizikové nebo dokonce protiprávní jednáni zaměstnanců – pro pořádek uvádím, že se jednalo o zahraniční zkušenosti, nicméně tito pracovníci Compliance prezentovali úspěšnost svých metod na mezinárodní konferenci. Nepochybuji o tom, že tímto způsobem lze zjistit leccos – ostatně STB byla také poměrně úspěšná ve zjišťování informací. V našem právním prostředí by samozřejmě něco takového nebylo možné – i kontrolní činnost musí být prováděna s respektem a při zachování důstojnosti kontrolovaných. Kontrolní činnost samozřejmě naráží do určité míry na ochranu soukromí, ochranu osobnosti a GDPR, nicméně i ochrana soukromí má svou mez a v případě, že by byla využívána k zakrývání kriminální činnosti, by bylo třeba vzít v úvahu, který z chráněných zájmů je důležitější.
Jak by měla postupovat firma či jiná právnická osoba, aby se tím vyhnula správnímu či trestnímu stíhání?
Nejjednodušší cesta je přísně a přesně dodržovat všechny právní předpisy a závazná etická pravidla. Jenže to je ideální stav a samozřejmě v běžném životě k excesům dochází. Existence efektivního Compliance systému však může jednak vyvinit společnost z její trestní odpovědnosti – v případě pokud systém odpovídá metodice státního zastupitelství) a pokud je správně nastavený v oblasti osvěty a prevence, může řadě excesů předejít.
Daří se odpovědným osobám naplňovat principy GDPR? V čem nejvíce chybují?
Nemám samozřejmě konkrétní a detailní přehled, jak je dodržována GDPR v celé České republice, ale podle mých zkušeností dochází k drobným porušením GDPR denně a všude. Porušení spočívají jednak v tom, že správci údajů zpracovávají více údajů, než potřebují, k údajům má často přístup více osob, než by mít mělo a na druhé straně si nesmyslně vyžadují souhlas ke zpracování osobních údajů, kde ho podle zákona vůbec nepotřebují. To ale určitě není problém. Důležité je, že se díky GDPR zcela změnil přístup všech k ochraně osobních údajů, i když asi hlavně kvůli hrozícím vysokým postihům.
Při otevírání webových stránek na uživatele vyjukne vždy sdělení, zda souhlasí s nastavenými podmínkami ohledně soukromí. Má cenu je vůbec číst, nebo je odkliknout s tím, že jde jenom o formalitu?   
Ignorovat takové sdělení a odkliknout je bez čtení bych považoval za trochu neopatrné. Je pravda, že v devadesáti procentech to bude téměř identický text, ale někdy přece jen může obsahovat něco navíc, něco důležitého. Má to být poučení, tak se raději nechme poučit stokrát, než to jednou zanedbat.
A jak je to s ochranou osobnosti versus sociální sítě? Kdo je vlastně zodpovědný za obsah, kterým se případně dotčená osoba cítí poškozena?
Osobnost člověka je chráněna zákonem včetně všech jeho přirozených práv. Každý občan je povinen respektovat a ctít svobodné rozhodnutí jiného občana, který si může žít podle svého. Každý člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se upuštění od neoprávněného zásahu nebo toho, aby byl odstraněn následek takovéhoto neoprávněného zásahu. To samozřejmě platí jak na sociálních sítích, tak mimo ně.
K ochraně osobnosti patří i ochrana podoby, tedy například to, že nikdo nemůže bez souhlasu fyzické osoby pořizovat a šířit její podobu, resp. její zachycení například na fotografii. Pokud však fyzická osoba své fotografie a další osobní informace o sobě na sociální sítě umístí s úmyslem je sdílet s dalšími osobami, nemůže se dost dobře domáhat toho, aby další osoby tyto informace a fotografie nesdílely. Něco jiného samozřejmě je, pokud takto sdílené fotografie šíří s vlastními hodnotícími soudy nebo v jiných souvislostech, než jak je hodlal sdílet ten, kdo je na sociální síť sám dobrovolně umístil – samozřejmě s úmyslem je sdílet. Nicméně každý případ je nutné posuzovat individuálně, zda takové sdílení je přiměřené či nikoliv.
Kdo za informace na sociálních sítích odpovídá? Principiálně ten, kdo jej vytvořil a na sociální sítě umístil. Provozovatel sociální sítě odpovídá však pouze za tzv. vlastní obsah, tedy za texty, které sám vytvořil a sám umístil na sociální síť. Pokud je zásah do osobnostních práv nepřiměřený a neoprávněný je možné se vůči odpovědné osobě bránit právními kroky.
Horkým tématem je rovněž cenzura na sociálních sítích, která je často velmi subjektivní, bez reálné možnosti uživatele se proti ní právně bránit. Měl by do toho nějakým způsobem vstupovat stát?
Považuji za velmi nebezpečné, aby stát provozoval nějaký úřad či agenturu, která by vykonávala dohled nad obsahem sociálních sítí. To by skutečně byla cenzura podle parametrů totalitního státu. Ingerenci státu si tady umím představit pouze, pokud se oprávněná osoba domáhá právními kroky odstranění nějakého obsahu, který narušuje její práva.
Nicméně si dokážu představit, že příspěvky, které jsou nějakým způsobem protiprávní – tedy se svým obsahem příčí právnímu pořádku – může provozovatel sítě nějakým způsobem zablokovat nebo odstranit. Pokud se však jedná o zásahy provozovatele z důvodu nesouhlasu s jejich filosofickým nebo politickým obsahem, nebo z důvodů nějaké politické kvazikorektnosti, nebo prostě proto, že se provozovateli nelíbí, považuji to za problém. Taková síť by si měla vyvěsit trvalý banner – JSOU ZDE POUZE PŘÍSPĚVKY, KTERÉ SE NÁM LÍBÍ. Mně osobně se většina obsahu sociálních sítí nelíbí a sleduji je jen příležitostně, pokud jsem na něco výslovně upozorněn, že bych si měl přečíst, nebo pokud se to týká nějaké mé kauzy – což nebývá často.  Také mi vadí, že médium, které se tváří jako svobodné – tedy že si tam každý může říkat co chce, je v podstatě skrytě upravováno.
A to se mi velmi nelíbí.
Co vidíte v současnosti za problémy v poskytování právních služeb?
Dlouhodobým problémem je fakt, že většina populace moc neví, jak právní služby konzumovat, tedy k čemu vlastně právníka mohou potřebovat. Matně tuší, že by jim mohl být prospěšný u soudu, nebo jako obhájce v trestních věcech. Pokud ale mají podepsat nějakou písemnost s právními důsledky, například smlouvu, tak si ji přečtou a usoudí, že jejímu obsahu rozumí a že tam nevidí žádný problém, tak ji podepíší. V některých případech si zase například najdou nějakou smlouvu na internetu, usoudí, že je pro jejich účely vhodná a takto kutilsky pořízený text smlouvy použijí s příjemným vědomím, že zase ušetřili. Velmi často se ukáže, že textu zase tak dobře nerozuměli, že určité souvislosti, které nejsou ve smlouvě výslovně uvedeny, ale vyplývají například ze zákona, činí jejich podomácku vytvořenou smlouvu katastrofálně nevýhodnou a podobně. Bohužel v podobných případech je při následné návštěvě právníka již pozdě a situaci lze korigovat jen částečně.
Dalším problémem je trvalá snaha státních orgánů narušit nezávislost advokacie a prolomit povinnost mlčenlivosti advokátů. Justice i orgány činné v trestním řízení mají pocit, že advokáti by měli spolupracovat na rychlém odsouzení obžalovaných, že by měli hlásit úřadům, pokud podle jejich názoru jejich klient neplatí daně ve správné výši, neměli by mít oprávnění podávat žaloby proti státu a jeho orgánům a měli by být řízeni nějakým státním orgánem, který by mohl rozhodovat, kdo a jak smí právní služby poskytovat. Je pravda, že takhle jednoznačně to nikdy nikdo neformuloval, ale akce a občasné drobné legislativní návrhy o tom jasně svědčí. Ale to nejen u nás v české kotlině. Pro státní administrativu jsou advokáti vždy nepříjemnou komplikací a také proto vždy, když se státní moc stane totalitní, tak advokátní stav je první skupinou, které se snaží nasadit náhubek.
A pokud se týká poskytování právních služeb on-line? Hovoří se například o nových formách vinklaření, tedy neoprávněného poskytování právních služeb.
Poskytování právních služeb on-line se řídí stejnými pravidly, jako poskytování právních služeb klasickou formou. To znamená, že musí být splněny všechny náležitosti předepsané zákonem a stavovskými předpisy. Musí být uzavřena smlouva, služby musí být poskytovány oprávněnou osobou, která musí být řádně pojištěna a služby musí být řádně vyúčtovány, klient musí být řádně identifikován. To všechno je samozřejmě možné, ale řada subjektů se to snaží obejít. Takže se setkáváme s poskytováním právních služeb po internetu anonymně – většinou proto, že právní služby tak neposkytují osoby oprávněné, tedy advokáti, ale osoby s právním vzděláním, ale bez řádné licence a pojištění anebo dokonce osoby bez náležitého právního vzdělání. Kromě toho, že to je v rozporu se zákonem, je navíc takto poskytovaná služba většinou pochybné kvality a navíc zcela bez jakékoliv odpovědnosti vůči klientovi. A na internetu to přitom vypadá pohodlně a seriózně.
Problémy s „vinklařením“, tedy s neoprávněným poskytováním právních služeb jsou stejné on-line i při prezenčním způsobu. Problém je v tom, že ČAK nemá pravomoc disciplinárně postihovat nikoho jiného než své členy – advokáty. Orgány činné v trestním řízení neoprávněné poskytování právních služeb nepovažují za závažnou trestnou činnost a živnostenské úřady se domnívají, že se jich to příliš netýká.
Nouzový stav s sebou přinesl částečné zaseknutí soudních řízení kvůli nebezpečí nákazy. Vzniká tím nová šance pro rozhodčí řízení?
Rozhodčí řízení v současné složité situaci určitě šanci pro urychlení a zefektivnění řešení sporů znamená. Soudní řízení je dlouhodobě příliš dlouhé a tudíž nákladné.  Pandemická opatření ho učinila ještě těžkopádnějším – některé spory se doslova zastavily a lze předpokládat, že se jejich řešení významně protáhne.
Problém je, že k tomu, aby mohl být spor řešen v rámci rozhodčího řízení, je třeba smlouvy mezi stranami sporu, a tudíž na to strany musí pamatovat již při vzniku smluvního vztahu. Teoreticky je sice možné, aby se dohodly i v době, kdy již spor vznikl, ale obvykle v takovém okamžiku již k tomu nejméně u jednoho z účastníků není vůle, protože mu vyhovuje, že spor nebude řešen rychle. Takže u existujících sporů, které se „zasekly“ u soudů, mnoho pomoci není. Nicméně opatrnější účastníci právních vztahů by mohli uvážit, že výhoda efektivnějšího řešení případného sporu má samozřejmě i určitou odstrašující funkci – pokud strany vědí, že se druhá strana může domoci svého oprávněného nároku během několika měsíců, určitě to přispívá k tomu, že se snaží své smluvní závazky raději splnit.
Námitky některých právníků proti rozhodčímu řízení jsou sice vznášeny odpradávna (jednostupňovost, soukromý charakter řízení), ale výhody rychlého a efektivního řešení sporu mají velký význam právě v době, kdy k výsledku soudního řešení sporu v rozumné době lze dospět jen velmi těžko. Bohužel, většinou je to tak, že se účastníci právních vztahů obávají toho, co dobře neznají – a to platí bohužel i o právnících. Ale třeba právě současná mimořádná situace může rozvoji a rehabilitaci rozhodčímu řízení prospět.
Děkuji za rozhovor.
Foto: poskytnuto Martinem Maisnerem