V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Presumpce neviny (KAPITOLA 5)

Myslím, že ten ohromný vzestup kriminality nastal zejména v důsledku celkového uvolnění. To je druhá strana té mince, druhá strana svobody. Dneska jsme 30 let od revoluce a už je to zas o něčem jiném. Někdo u nás třeba dnes mluví o policejním státu, ale v tom případě neví, nezažil, jak takový policejní stát ve skutečnosti funguje. Nicméně – i k dnešní praxi mám určité výhrady.
Vezměte si třeba toho příbramského podnikatele Ladislava Starku, který byl z něčeho podezřelý a k jehož zatčení byly v listopadu 2006 uspořádány policejní manévry na dálniční přípojce mezi Příbramí a Prahou. Dokonce nad tím létala helikoptéra, byli tam maskovaní ozbrojenci v kuklách. Starku zatkli, předvedli ho před soud, drželi ho skoro tři měsíce ve vazbě a on chce dneska velké odškodnění. V té době, když se to stalo, byl Starka občanem, který kdyby dostal obsílku, ať se dostaví tam nebo onam, tak by tam normálně přišel. Myslím si, že to jsou zbytečné věci. Naopak útěk podnikatele Krejčíře proběhl za záhadných okolností při domovní prohlídce v jeho vile a do dneška jsme se nedozvěděli, jestli při té domovní prohlídce byl Krejčíř zatčen, nebo tam byl jenom jako pouhý divák. V televizi bylo vidět, že mu chvíli byla nasazena pouta, chvíli chodil volně a pak utekl. To jsou věci, které uvádím pro porovnání s tehdejší dobou. V trestním řízení se někdy něco přežene, někdo udělá chybu, ale platí princip osobní svobody. V totalitě byl člověk – i zcela bezúhonný občan – vlastně stále pod dohledem a stále trochu podezřelý.  Tak nějak vypadá policejní stát. My dnes máme chybující úředníky a bezohledná média, ale do policejního státu to má daleko.  V totalitě byl pod dohledem prakticky každý, teď jen někdo.
Nemohu ovšem pominout jinou výhradu: Říká se, že presumpce neviny je jeden z pilířů právního státu. Zdá se mi, že dnes je bohužel minulostí, a to jak z hlediska médií, tak někdy i z hlediska soudů a celé justice. Nechci tím přímo říct, že v právním státu nežijeme, ale trochu se tomu právě v tomto ohledu vzdalujeme. Každý je podezřelý a každý může být nakonec při něčem přistižen. Eva Jourová si jako obviněná poseděla ve vězení, pak byla ministryní dnes je komisařkou v EU. To je zřídkavý případ. Dva generálové, Rostlislav Mazurek a Radoslav Rotrekl byli zproštěni obvinění až Nejvyšším soudem. Na jejich nevině se shodli obhájci, soudci i státní zástupci. Trvalo to však osm let! Ti lidé měli prakticky po kariéře, nic špatného neudělali, soudili je za nějaký nákup ručníků, přitom to byli špičkoví vojenští odborníci a o odškodnění se ještě museli handrkovat.  Bankéři z Komerční banky čekali na očištění 13 let. Jiřího Čunka soudy zprostily veškerých obvinění po čtyřech letech. Špína na něm ale ulpěla navždy, a může být jen rád, že se u svých voličů zapsal tak dobře, že ho i přesto zvolili do Senátu a za hejtmana. Vlasta Parkanová[1] v politice skončila, ale ani po deseti nebo kolika letech se neví, jestli oprávněně. Bývalý neměcký prezident Christian Wulff odstoupil z funkce v roce 2012 kvůli nařčení z korupce. Soud ho po dvou letech očistil, přiznali mu odškodné, ale prezidentem se zřejmě již nikdy nestane. Chybující boj s korupcí tedy není jen českou specialitou.
V této souvilosti musím zmínit jednu iniciativu, ke které jsem možná dal určitý drobný podnět. Byl za mnou Lukáš Trojan, jeden ze zakládajících členů Unie obhájců. Je tam i Tomáš Sokol, který je sice už trochu opotřebovanější, ale je to osobnost. Když to řekne Sokol, tak to platí, podobně, jako to bylo u doktora Motejla. V této Unii se ti obhájci upjali ne na obhajobu, protože s obhajobou vyhráli, ale na jakési očištění těch, kteří byli neprávem označeni za viníky. Jemu se líbila myšlenka pojmout to ještě šířeji, jako určité oprášení institutu presumpce neviny. To znamená nesoustředit se jenom na ty, kteří po tom složitém a obtížném řízení budou označeni za nevinné, ale podívat se i na to, jak je zacházeno s lidmi, kteří jsou jenom obviněni, ale de facto se s nimi už zachází, jako by byli odsouzeni. Považuji to za primárně daleko důležitější. Jestli někoho s tím poutacím pásem, s těmi řetězy a v doprovodu maskovaných samopalníků v neprůstřelných vestách přivedu před toho soudce, aby rozhodl o vazbě, tak já si myslím, že to je nátlak přímo na rozhodování toho soudce. To není otázka trestního řádu, ale je to takový ten vnější pohled. Za mě, v druhé polovině 60. let, vedl eskortující toho eskortovaného k soudu. Přijel autobusem, vedl ho do jednačky za rukáv, měli na to takový speciální hmat, ani pouta neexistovala, později přišel předváděcí řetízek na jednu ruku, potom pouta, a ten poutací opasek, ten tzv. medvěd, to byla naprostá výjimka pro nějaké agresivní vrahy. Nevím, jestli ta obrana před zločinem má jít tak daleko, že všichni budeme podezřelí, že jsme zločinci a jen někdo, po nějakém přešetření z toho bude venku. Snad by to mělo být obráceně – všichni jsme považováni za slušné a jenom po nějakém řízení budou někteří vyčleněni jako zločinci. Dostalo se to úplně do té obrácené polohy, tak jestli se mluví o té presumpci neviny, tak je to jenom formulka, která se někdy někomu hodí, jako se hodí být občas zaštítěn nezávislým soudem, ale fakticky ty poměry ve vazbě, eskorta, to všechno funguje tak, že jste podezřelý, a tedy jste lump. Osobně si myslím, že by nějaká vysoká figura měla říct, že to takhle dál nejde. Tou vysokou figurou by měl být třeba předseda Nejvyššího soudu. Měla by to být taková autorita, že si to všichni s plnou vážností uvědomí. V justici, ale i v médiích a ve veřejnosti. Zlobíme se na média, že předem odsuzují podezřelé a že ty rozsudky nejen vynášejí, ale i vykonávají. Příklady jsem zmínil, ale je třeba si uvědomit, že někdo těm médiím tyto informace dává a že to samozřejmě všichni rádi čtou a kdo by to neotisknul, ten by se možná na tom mediálním trhu neuplatnil.
Pokračování další pondělí 22. 3. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou
[1] Vlasta Parkanová byla ministryní spravedlnosti (1998), ministryní obrany (2007-9), místopředsedkyní vlády (2009) a Poslanecké sněmovny (2010-12); z této funkce byla v roce 2012 vydána k trestnímu stíhání (v souvislosti s nákupem vojenských letounů CASA), do poloviny roku 2020 nebylo o její vině rozhodnuto;