V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Pavel Kučera, student a advokát (kapitola 2)

V roce 2010 mi bylo 70 let, lze se tedy snadno dopočítat, že jsem se narodil ve druhém roce druhé světové války. Bylo to v Kladně, a celý život jsem zůstal Kladeňákem a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Dvacet let v Brně byla epizoda, kterou jsem prožil jako Kladeňák, přespávající tři dny v týdnu na ubytovně v budově soudu.
Pamětníků druhé světové války ubývá a já jsem už začal patřit mezi ty nejstarší. Opravdu si z ní pamatuji především nálety, nebo spíš zvuk výstražných sirén před bombardováním. Kladno bylo bombardováno jen jednou, a prý omylem, ale stálo to za to. Do dneška se zachvěji, když slyším zvuk sirény. A pak si pamatuji osvobození. Ať se to dnes jakkoliv zpochybňuje, byla to radost. Poprvé jsem si směl hrát s kamarády na ulici. Za války se nás báli rodiče pouštět z domu. S babičkou jsem byl na první lidické tryzně, prý tam bylo čtvrt miliónu lidí, a viděl jsem poprvé z dálky prezidenta republiky. A pak už život šel, dnes už běží, v zaběhlých kolejích. Za rok jsem šel do obecné školy, třídy a někdy i školy se dělily na chlapecké a dívčí a pan učitel měl rákosku.  Rodiče žáka trestaného rákoskou si nepřicházeli druhý den do školy stěžovat na učitele, a pokud přišli, tak proto, aby mu poděkovali, případně aby se pochlubili, jak svému nezvedenému dítěti trest ještě zpřísnili. Rok 1948 ve mně zanechal dva zážitky. Byl jsem pořád ještě dítě a tak víc na mně nemůžete chtít. Z února se pamatuji, jak kolem nás jezdila do Prahy nákladní auta plná ozbrojených milicionářů a jak v Praze sokolové i přihlížející davy, a to nejen na stadionu, skandovaly: „Ať žije prezident Beneš“, třebaže už několik dní prezidentem nebyl. O padesátých letech bude asi jinak vyprávět politický vězeň, jinak puberťák. Já jsem byl tehdy ten puberťák. Do pionýra nás nikdo nenutil, prostě nás tam někdo zapsal a byli jsme pionýři. Pět let byl mým spolužákem a velkým kamarádem jistý Jan Dienstbier, třídní šoumen, tehdy se říkalo rošťák. Jeho starším bratrem byl pozdější novinář, diplomat, disident a ministr zahraničí, ale už tehdy předseda třídy, školy a prostě všeho, Jiří Dienstbier. Byl o tři roky starší, s námi cucáky se nebavil, a tak nás jeho svaté nadšení neinfikovalo. Můj ročník postihly snad všechny školské reformy, směřující ke zkrácení základní školní docházky, a tak jsem maturoval už v sedmnácti letech. Zdá se to až k nevíře, ale v roce 1957 jsme nematurovali ve svazáckých košilích, ale v obleku s motýlkem pod krkem. Politická nerovnost, nebo spíš diskriminace, se projevila jinak. Třídní původ nezamaskoval motýlek, ani svazácká košile, ale kdo ten správný, dělnický původ neměl, mohl o studiu na vysoké škole jen snít. Z naší třídy to postihlo téměř polovinu spolužáků. Sám jsem s třídním původem problémy neměl, otec mi to zkazil až v roce 1968.
Sedmnáct let, to je věk, kdy člověk ještě rozumu nepobral a fakticky za něj rozhodují rodiče. Alespoň tak to bylo v mém případě. Přihlášky na tu kterou vysokou školu bylo nutno podat rok dopředu, takže mi vlastně bylo teprve šestnáct, když se mělo o mém dalším osudu rozhodovat. Můj otec měl o právnících to nejhorší mínění a proto rozhodl, že nepůjdu na práva, ale na ekonomii. To, že jako technický úředník s průmyslovkou byl nadřízený několika vystudovaným právníkům, ho utvrdilo v názoru, že vystudovat práva není žádné štěstí. O to, co jsem chtěl a co by mě bavilo, vůbec nešlo. Prostě – práva to nebudou, řekl otec, a podle toho to také dopadlo.
Přijímačky na ekonomii probíhaly tenkrát tak, že se ze sta procent uchazečů hlásilo devadesát devět procent na ekonomiku zahraničního obchodu. Tam ovšem uspěli jenom ti z nás, kteří byli jazykově nejlépe vybaveni a k těm jsem rozhodně nepatřil. A protože těch nevybavených byly více než tři čtvrtiny, škola si je rozdělila na jiné fakulty. Já jsem byl přijat na všeobecnou ekonomii, se specializací na statistiku. Počítače neexistovaly, a tak se po způsobu kupeckých počtů sčítaly dlouhé sloupce čísel, potom se zase jiným počtem čísel dělily, a tak to šlo pořád dokola. Víc si toho ze svého vysokoškolského studia statistiky nepamatuji. Na Vysoké škole ekonomické měla prioritu matematika, která tam samozřejmě byla nejvýznamnějším studijním předmětem a přes tu jsem se svými středoškolskými znalostmi nemohl projít. S ekonomií jsem tak skončil po dvou letech, aniž jsem se vůbec o státnici z matematiky pokusil a šel jsem na vojnu – tehdy byla povinná a na dva roky.
Tady na okamžik poskočím o mnoho let dopředu, protože tímto neúspěchem na ekonomii jsem asi po třiceti nebo čtyřiceti letech potěšil současného prezidenta republiky Václava Klause. Při nějaké společenské akci jsme se spolu dali do řeči a já nevím, jak k tomu došlo, zkrátka jsem se mu mezi řečí přiznal, nebo to on ze mě dostal, že jsem také chodil na ekonomii a že jsem ji nemohl nikdy dokončit, protože jsem na to neměl, zatímco práva jsem udělal levou zadní. Nevím, jestli z toho měl radost, ale v každém případě ho to utvrdilo v přesvědčení, že práva nejsou pro život to pravé vzdělání a že s těmi právníky to není na potřebné úrovni. Mohl jsem mu sice tenkrát říct, že na ekonomii se mnou chodili spolužáci, kteří nepochodili na Matfyzu, ale nechtěl jsem ho provokovat.
Na vojnu jsem šel jako devatenáctiletý, přehnaně sebevědomý, rozmazlený floutek, na kterého nikdo neměl. Rodiče, učitelé ani jiná autorita. Vojna mě z toho vyléčila. Nevrátil jsem se z ní sice jako chlap, ale jako úplně jiný člověk. Na vojně jsem se také rozhodl, bez tatínka, jak dál, a podal jsem si přihlášku na práva. Přijímací zkoušky jsem dělal ještě v uniformě, ale po přijetí na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy jsem ji mohl svléci o dva měsíce dříve než ostatní. Nevím, jestli na to léčení byly nutné celé dva roky, ale v prostředí, kde se musí každý postarat sám o sebe, by si to každý kluk měl alespoň zkusit.
Pražským jarem je nazýváno jaro a trochu i léto roku 1968. Minimálně od takového roku 1962 bych tu dobu nazval předjařím. Když jsem poprvé jako posluchač vstoupil do budovy Právnické fakulty, bourali na protilehlé straně Vltavy, na okraji letenské pláně, monumentální Stalinův pomník. Dlouho jsme se v posluchárnách fakulty nezdrželi, protože jsme se tak sešli jen proto, abychom odtamtud hromadně odejeli do Hrádku nad Nisou, kde jsme první semestr v rámci povinné výrobní praxe zařezávali jako pomocní dělníci v národním podniku Státní výroba autodílů. Byl to druhý běh, rok předtím to postihlo i ročník, ve kterém byl Pavel Rychetský. Jestli to bylo myšleno tak, že se tím má sblížit dělnictvo s inteligencí, tak se to opravdu, ale opravdu nepovedlo. Hlubší zásek mezi nás a opravdové dělníky, minimálně této továrny, už udělat nešlo. Díky nevím komu, to za naším ročníkem, alespoň v Hrádku nad Nisou, skončilo. Dělníci tam ale ještě dlouho potom vzpomínali na ta líná nemehla z Prahy. Poslední měsíc jsem musel zaplatit za zmetky víc, než jsem si vydělal, a nebyl jsem zdaleka sám. Po takovém prvním semestru se pochopitelně žádné zkoušky nedělaly, ale přesto po zkušenostech z výrobní praxe a obavy z toho, co bude následovat, nás několik spolužáků opustilo. My jsme byli vůbec poslední malý ročník. Přijato nás bylo asi sto a po pěti letech nás končilo jen sedmdesát. Další ročník už byl dvojnásobný a další a další minimálně čtyřnásobný.
Jestli jsem řekl, že v roce 1962 začalo předjaří, tak od roku 1965 to už bylo skoro to jaro. Politická angažovanost se na fakultě nevyžadovala, členství ve svazu mládeže bylo tak dobrovolné, že tento svaz téměř zaniknul, komunistická strana do svých řad nikoho nelákala a nějaký fakultní stranický výbor působil téměř v ilegalitě. Většina řadových studentů o něm vůbec nevěděla. O to větším překvapením bylo, když jsem se po roce 1989 dozvěděl, že v něm tenkrát působili i někteří polistopadoví politici.
Ze vzpomínek na studium zasluhuje připomenout, že klasické předměty z historie práva a jeho vývoje byly popelkou. Popelkou byly i cizí jazyky, včetně latiny. Těžištěm studia byly výsledky zákonodárné exploze první poloviny šedesátých let. Ne všechno, co bylo v té době přijato, bylo špatné, něco působí dodneška a ne všechno, co dřívější úpravu nahradilo je lepší než to, co bylo předtím. Ale to je problém, nad síly tohoto vyprávění.
Na právech jsem skončil v roce 1967 a to už bylo pražské jaro cítit všude. Právnické profese přetlakem zájemců netrpěly, a tak jsem si mohl vybrat. Bez problémů a bez protekce jsem se stal 1. 8. 1967 koncipientem v advokátní poradně v Kladně. A hájit se dalo. Vzpomínám si, jak na jednom z prvních koncipientských školení vystoupil tehdejší předseda Ústředí české advokacie Zdeněk Hrazdíra a prohlásil, že skončila doba, kdy advokát byl jen mlčenlivým oleandrem v soudní síni. Doba byla taková a hájit se opravdu dalo.
Já jsem si to ostatně zkusil po nástupu hned první den odpoledne. Vedoucí poradny mě „hodil do vody“ a já jsem šel k soudu hájit mladistvého. Do dneška si pamatuji, že bylo upuštěno od jeho potrestání. Jeho rodiče byli spokojeni, a tak jsem měl za sebou úspěšné vykročení. Jinak se ale advokáti dostávali k obhajobě v trestních věcech převážně na základě ustanovení při nutné obhajobě. Že si někdo sám našel a platil právníka, to bylo jen zcela výjimečné. Žně jsme mívali v pondělí. Čekárna byla nabitá manželskými páry, které v sobotu nebo v neděli dospěly k nezvratnému zjištění, že spolu dál nemůžou žít. Nešlo přitom jen o rozvody, kterým musel předcházet soudní pokus o smír, ale i o spory o děti, o byt, o majetek a v ideálním případě i o otcovství. Prostě práce na roky. A nemyslete si, že spory o majetek, když tenkrát dohromady nikdo nic neměl, byly snadné. Čím míň toho kdo měl, tím úporněji se o to nic soudil. Když si rozhádaní manželé nikoho z nás nevybrali, rozdělili jsme si je sami a nepamatuji si, že by někomu z nich vadilo, že advokát toho druhého sedí ve vedlejší místnosti než ten jeho, případně, že dokonce spolu sedí v jedné místnosti a mají společnou písařku. Podjatost a podezírání jsou fenomény dneška. Soudci, prokurátoři a advokáti se v menších městech běžně přátelili, a to i jako rodiny, pracoviště měli často v jedné budově a nepamatuji si, že by to někomu vadilo, nebo že by to dokonce bylo příčinou nespravedlivého rozhodování. Asi na svých místech tenkrát seděli větší profesionálové. Byl jsem u toho, když o této profesionalitě začal pochybovat i Otakar Motejl a jako ministr spravedlnosti uvažoval o možnosti řešit to zákazem sňatků mezi soudci, státními zástupci a advokáty. Naštěstí nebyl ministrem spravedlnosti zas tak dlouho.
Dva roky utekly jako voda a skládal jsem advokátské zkoušky. Shodou okolností společně s později známým a renomovaným pražským advokátem Josefem Lžičařem. Oba jsme uspěli a začali jsme s vlastní advokátskou praxí. On v Rakovníku, což se moc neví a já na Kladně. Oba nás zkoušel doktor Skalník, advokát z Ostravy, který zkouší koncipienty snad do dneška. Jako advokáta, respektive ještě jako koncipienta, mě bylo v období pražského jara všude plno. Byl jsem mladý, sebevědomý a drzý. Pamatuji si, jak mi okresní prokurátor v Rakovníku odmítl dát k nahlédnutí trestní spis mé obviněné klientky. Moc jsem se nerozpakoval a pohrozil jsem mu, že si na něj budu stěžovat. On mě pak se spisem pod paží hledal na autobusovém nádraží.
Možná, že si to zjednodušuji, když všechno dobro této doby spojuji s Pražským jarem. Teprve přicházelo, protože i to jaro bylo výsledkem pravidelného pohybu kyvadla z jedné krajní polohy do druhé. Po hrůzných padesátých letech přišla úleva let šedesátých. V trestním řízení byla reakcí nová zákonná úprava s výrazným posílením práv obhajoby ve stadiu policejního vyšetřování. Změnilo se i chování lidí. Policejní vyšetřovatelé byli vstřícní, prokurátoři korektní a soudci nestranní. Vězeňská služba přešla z rezortu vnitra do rezortu spravedlnosti a bylo to znát. Pamatuji, jak při eskortě vodili obviněné za rukáv. Pouta byla výjimkou a s poutacím pásem jsem se na okrese nesetkal vůbec. Pro obhájce idylická doba, ale všeho do času.
Změny k horšímu nesouvisely jen s 21. srpnem 1968 a následnou normalizací, ale především s právním pořádkem, který u nás byl, a který předtím i potom leccos umožňoval. Mýlil se Zdeněk Hrazdíra, když změnu v postavení advokáta v soudní síni spojil jen se společenskou atmosférou. Postavení advokáta v trestním řízení před soudem, ale více méně i prokurátora, srovnatelné s tím oleandrem, vycházelo z důsledného respektování kontinentálního procesu naším trestním řádem. Soudce vyslýchal, protokoloval a rozhodoval o rozsahu dokazování a způsobu provedení důkazů. Obhájci i prokurátoři se na dokazování před soudem podíleli zpravidla jen dotazy, a když se soudce zeptal na všechno, neměli se často ani na co ptát. Takové postavení se mi nelíbilo, a tak přišly zaječí úmysly. Jako advokát jsem viděl řadu trestních soudců, a to nejen v Kladně, a tak vzory a směr útěku byly dány.
V advokacii jsem ještě prožil 21. srpen 1968 a nikdy nezapomenu na utěšení, kterého se mi dostalo od jednoho staršího kolegy (ročník 1915): „Kolego, nic se nebojte, já jsem hájil za všech režimů“. Průjezd ruských tanků Kladnem jsem sledoval z oken prokuratury a mohu říct, že kladenští prokurátoři okupanty rozhodně nevítali. Normalizační prověrky přežili ale všichni, zatímco polovina kladenských soudců musela skončit. Nepřipomínal bych to, kdyby se něco podobného neopakovalo i po revoluci v listopadu 1989.
Jako advokát jsem potom vydržel až do roku 1972.  Stále jsem měl v hlavě výrok Zdeňka Hrazdíry, že se už dá hájit, ale začátkem 70.tých let už to pomalu přestávalo platit. Opět se tu začal vznášet stín toho oleandru. Byl jsem mladý, přiměřeně ambiciózní, a tak jsem nechtěl v jednací síni jen tak vysedávat a občas si zaštěkat, ale chtěl jsem tam mít hlavní slovo. Perspektiva naznačená tím starším kolegou, který hájil za každého režimu, mě také nelákala. On pak obhajoval své klienty až do roku 1992, já jsem to ale vzdal dvacet let před ním. Nechtěl bych se dotknout celoživotních advokátů, kteří to všechno přestáli a v advokacii zůstali, ale mě, protože jsem do advokacie přišel právě v té, pro advokáta květnaté jarní době a zažil jsem něco tak nadějného a myslel jsem si, že to tak bude už pořád, tak to, že už to pořád nebylo, se mě dotklo víc než kolegů, kteří na takové změny byli zvyklí nebo kteří do toho přišli později. Nu, a protože jsem povaha, která nejde od pangejtu k pangejtu, nepřešel jsem úplně na druhou stranu, ale stal se ze mě soudce.

Štěstí v životě má i tuto podobu – pohromadě s maminkou (94 let) a s vnoučaty (14 a 10 let) při oslavě 70. narozenin v roce 2010
 
Pokračování další pondělí 1. 3. 2021
Foto: archiv autorů