Omezení prodeje a služeb není nezbytné, míní Česká advokátní komora

Charakter tohoto opatření podle advokátů překračuje rámec toho, co by mělo vést k původnímu sledovanému cíli, tedy zabránit šíření výskytu koronaviru. „Domníváme se, že již samotný zákaz volného pohybu osob může vést k legitimnímu cíli, kterým je snížení šíření koronaviru v populaci a zabránění přetížení systému veřejného zdraví.“
Restaurace nejsou problém
Materiál v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Berlínského správního soudu, který došel ke zcela stejným závěrům, když minulý týden ve dvou soudních řízeních, v rámci kterých byla napadána mimořádná opatření týkající se omezení otevírací doby provozoven stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary) uvedl, že daná mimořádná opatření omezující otevírací dobu výše uvedených subjektů nebyla nezbytná pro významnou kontrolu infekce. Vycházel především z vědeckých údajů zveřejněných epidemiologickým Institutem Roberta Kocha, ze kterých vyplývá skutečnost, že provozovny stravovacích služeb (restaurace) při dodržování ochranných a hygienických opatření nepředstavují tak významnou roli ve výskytu infekce. Právě ona ochranná a hygienická opatření a s tím vyhlášený zákaz prodeje alkoholu se podle rozhodnutí jeví jako stejně vhodné opatření pro potírání rizika šíření koronaviru způsobeného prostředím restaurací.
Podle zjištění výše uvedeného německého institutu bylo pozorováno narůstání případů šíření nákazy koronavirem zejména v souvislosti s oslavami v rodinném kruhu a přátel, stejně jako v domovech důchodců a pečovatelských zařízeních, nemocnicích, komunitních zařízeních a jiné. „Na základě výše uvedeného se domníváme, že dané opatření není zcela legitimní, neboť je zcela nepřiměřeným zásahem do svobody podnikání, které není nikterak podloženo jasnými fakty, že prostředí provozoven stravovacích služeb je prostředím, ve kterém se daná infekce zásadním způsobem šíří.“
Chybějící zdůvodnění
Dokument ČAK se rovněž zamýšlí nad tím, do jaké míry jsou oprávněná opatření vydávána mimo nouzový stav Ministerstvem zdravotnictví. Vychází z toho, že orgán ochrany veřejného zdraví se při výběru opatření řídí primárně nezbytností jejich přijetí s ohledem na zmožení epidemie či zabránění jejího vzniku. I s ohledem na to je třeba mimořádná opatření volit jen v nezbytném rozsahu a podle zásady přiměřenosti a subsidiarity. Vždy je třeba volit méně omezující opatření, pokud ještě stále vede ke sledovanému cíli a dát mu přednost před opatřením omezujícím více. Rovněž je nezbytné řádné odůvodnění přijatých mimořádných opatření nejen důvody epidemiologickými, ale v souvislosti s jejich nezbytností vzhledem ke stanovenému cíli. „Vyvstává tedy otázka, zda veškerá opatření, která dle současně platného zákona o ochraně veřejného zdraví může Ministerstvo zdravotnictví vykonávat, nejsou v rozporu s tímto oprávněním (zmocněním), neboť svým omezením zasahují velkým rozsahem do základních práv a svobod, jako tomu je v současné době. Zároveň se domníváme, že nemůžou představovat takto významný precedent, jakožto reakce na současný stav v ČR.“
Konflikt s krizovým zákonem
Dne 12.10.2020 Ministerstva zdravotnictví vydalo mimořádné opatření týkající se zákazu pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování, a to již v době vyhlášení nouzového stavu podle krizového zákona. Je podle Komory otázkou, zda je v souladu s právní úpravou, neboť krizový zákon vystupuje ve vztahu k zákonu o ochraně veřejného zdraví v pozici speciálního zákona, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali. Tato zásada stanoví, že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejné právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, má speciální pravidlo přednost před pravidlem obecným. „Takto nelze popírat, že zákon o veřejném zdraví dává Ministerstvu zdravotnictví pravomoc přijmout při vzniku epidemie zde vyjmenovaná mimořádná opatření. Klíčovým faktem však zůstává, že v případě, kdy je vyhlášen nouzový stav, jsou orgány výkonné moci povinny postupovat dle zákonů upravující tuto mimořádnou situaci, neboť vyhlášení nouzového stavu představuje tuto speciální okolnost.“
V opačném případě by podle ČAK zmizel rozdíl mezi výjimečným a normálním stavem, neboť způsob odpovědi na výjimečnou situaci by byl zcela standardní. Jak však již bylo shora zdůrazněno, v případě vyhlášení nouzového stavu stát vstupuje do speciálního právního režimu tak, jak vyplývá z ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona, a proto se rozhodování orgánů výkonné moci musí podřídit i s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, který zrušil řadu mimořádných opatření vydaných MZdr., právním normám upravujícím tento režim. „Nelze jakkoliv pochybovat o tom, že veškeré zásahy do ústavně zaručených práv a svobod právnických a fyzických osob musí být prováděny na základě nezpochybnitelného ústavního rámce, kde je jasně, přesně a srozumitelně dané, které pravomoci při zvládání epidemiologických či jiných krizových situací náleží vládě a které naopak jednotlivým ministerstvům či jiným státním orgánům. Je tedy otázkou, zda má Ministerstvo zdravotnictví pro všechna svá mimořádná opatření, obzvláště ta přijatá po vyhlášení podzimního stavu nouze jednoznačný zákonný podklad.“