Chytrý důchod, to by byla věc

Tak tomu ovšem není. Výpočet a výplata starobního důchodu je věc počertech složitá a – upřímně řečeno – stát se v tomto ohledu chová tak, aby každého důchodce pokud možno o něco ošidil protože když si něčeho nevšimnete, o něčem nevíte nebo na něco zapomenete, státní kasa na tom ušetří. Nejedná se o velké částky, ale ze strany státu je toto chytráctví nedůstojné a divné.
Zásadní důchodová reforma je sice nanejvýš žádoucí, ale zatím prostě nemáme politickou garnituru, která by to zvládla. Zkusme tedy udělat reformu malou, zjednodušme celý ten systém tak, aby odchod do důchodu byl skutečným startem nové životní etapy: důstojné, ve které bude mít nastávající důchodce pocit, že se o něj stát skutečně stará a že pro něj chce to nejlepší. Můžeme tomu říkat třeba „chytrý důchod“. Co by to obnášelo?
Především: nárok na starobní důchod vzniká sice každému z nás automaticky, ale stát nemá automaticky povinnost tento důchod vyplácet. Přestože o nás mají úředníci všechny potřebné informace, vědí, kdy jsme se narodili, kolik jsme během života zaplatili na daních a na pojistném, kolik jsme si vydělali a jak dlouho jsme pracovali, kolik jsme vychovali dětí a jak jsme si v životě vedli, nechají na nás, abychom o starobní důchod sami požádali. Proč? Protože když si nepožádáme správně, o nějakou část důchodu se můžeme připravit.  Důchodců je u nás asi 2,5 milionu, jejich evidence se tedy snadno vejde do jednoho laptopu a každý, koho se to týká, může od státu dostat základní informaci: kdy mu jaký nárok vzniká, kolik může dostat a  jaké má možnosti volby. Úředníci by se měli starat o to, aby každý důchodce dostal vše, na co má nárok, a aby to dostal včas.
Takže přesná evidence nároků a automatická povinnost státu tyto nároky v maximální míře honorovat, to je první část reformy a není moc náročná. Když důchodce zemře, výplata důchodu končí okamžitě – přesná evidence tedy existuje, ale funguje jen v zájmu státní kasy.
Dále by ze systému mělo zmizet chytráctví. Jak jinak totiž nazvat zákon, který určuje výši důchodu podle odpracovaných let, přičemž se vždy započítává až celý, ukončený rok. Když tedy pracujete třeba třicet devět let a 364 dny, započítá se vám pouze třicet devět let. Kvůli jednomu dnu přijdete o několik stovek měsíčně.
Další kuriozní kapitolou je souběh starobního důchodu se zaměstnáním. Když jste v důchodovém věku a máte možnost dál pracovat, stát vás za to v zásadě potrestá. Pravidla pro tyto případy jsou složitá, aby je běžný člověk, pokud možno nepochopil, ale funguje to zhruba takto: když se při dnešním průměrném důchodu 14 397 korun měsíčně rozhodnete do důchodu nejít a dále pracovat například tři měsíce, zvýší se vám potom důchod zhruba o tři sta padesát korun. Tři měsíční důchody státu necháte, to je nějakých čtyřicet tři tisíc korun a dostanete navíc tři sta padesát korun měsíčně. Vypadá to fajnově, ale ono je to za rok asi 4 200, takže dáte státu bezúročnou půjčku, kterou vám bude splácet zhruba deset let.
Když si důchod necháte vyměřit, pobíráte jej a dál pracujete, musíte z výdělku platit důchodové pojištění, takže stát vám měsíčně posílá oněch průměrných 14 397 korun, ale zároveň si od vás nechá zaplatit zhruba dva tisíce (při aktuální průměrné mzdě) a od vašeho zaměstnavatele si vezme dalších zhruba osm tisíc. Jistě – zároveň vám tím vzniká nárok na zvýšení důchodu, opět ale státu nevzniká povinnost vám tyto peníze přiznat. Musíte o této možnosti vědět, musíte o zvýšení písemně požádat a stát potom zkoumá, jestli jste pracovali alespoň 360 dnů a zda jste z výdělku platili pojistné. Trvá to několik měsíců a pak vám důchod zvýší o 0,4 procenta vyměřovacího základu, tedy zjednodušeně z vašeho bývalého průměrného výdělku. Pokud jste ale byli týden na neschopence, máte smůlu. Buď si to napracujete, nebo vám ten odpracovaný rok kvůli několika dnům prostě propadne.
Zcela opačná je situace v případě, že má na vaše peníze nárok stát. Třeba zrovna pojistné na důchodové pojištění. Stát sice není povinen vás na dluh upozornit, hned vám ale naúčtuje penále a to je fakt vysoké: jedno procenta za každých deset dnů prodlení. Za necelé tři roky se tedy takový dluh zdvojnásobí! Aby to nebylo tak drastické, můžete si požádat o odpuštění, ale jen do dvou týdnů od chvíle, kdy jste se to dozvěděli.
Ke cti státu nutno přiznat, že důchody vyplácí pravidelně a včas a že poslední dobou částky rostou. Nikdy asi nebudou všichni spokojení, ale proč by se s penězi nemohl dostavit i pocit, že s pobíráním důchodu začíná nová a radostná etapa života, ve které pocítíme, že se o nás stát opravdu stará a že pro nás chce to nejlepší? Byla by to jen malá reforma, jenom pár vět v zákonech a žádné velké výdaje ze státního rozpočtu. Mohli bychom mít chytré telefony, chytrou karanténu a také chytrou penzi.
Foto: pixabay.com