Jen, co to šlo vystrčit nos z karanténního „vězení“, nahrál hudbu k filmům Bábovky, Havel a španělskému filmu Illegal Woman.
Rozhovor s MICHALEM PEKÁRKEM, mistrem zvuku a producentem.
Co vás vedlo ke studiu zvukové tvorby?
Jako každé dítě jsem někdy chodil za tátou do práce. A táta pracoval v legendárním studiu Ve Smečkách, kde se nahrávala většina filmové hudby k československým filmům. Právě díky tomu, co jsem tam zažil, jsem záhy pochopil, co chci v životě dělat. Mé studijní kroky vedly přes Střední průmyslovou školu sdělovací techniky, kde se děti učí technologii práce u filmu, v rozhlase a v televizi, na FAMU, na Katedru zvukové tvorby. Neměl jsem touhu být interpret nebo skladatel, ale bavilo mě sedět na té židli, kde člověk různými způsoby vytváří a formuje tok emocí, které hudba nabízí. V tomto ohledu je můj život doslova požehnaný. Jak jsem si to tenkrát vysnil, tak to mám dodnes.
Jak je složité se v tvé branži prosadit a co vše si můžeme pod pojmem mistr zvuku představit?
Jak je to složité, nevím. Vlastně ani nevím, jak se přesně pozná, že se někdo prosadí. I když jsem nikdy jiný zdroj příjmu neměl a nemám, nikdy jsem primárně nebral svou profesi jako práci, ale jako něco, u čeho je mi dobře a čeho chci být součástí. A vlastně mi vždycky bylo trochu jedno, jestli za to mám peníze, nebo kolik. Podstatná je ta vášeň, se kterou to dělám. Je to hříčka osudu, že můj první velký projekt byla deska s názvemCitová investice (Petr Hapka, Michal Horáček – pozn. autora), kterou jsem pak taky odevzdal místo absolventského filmu na FAMU. Práce pro mě opravdu je citovou investicí a podle toho k ní přistupuji. Na to, co umím, se mi nevede zle. Myslím, že mistr zvuku je ze sedmdesáti procent psycholog a psychiatr zároveň. Samozřejmostí je zvládat technologii a orientovat se v hudbě a v komunikaci v hudebním jazyce. Je to stejné, jako u hokejisty, který musí umět bruslit, aby ho vůbec postavili na led. Zbytek je něco mezi nebem a zemí. Je taky důležité umět v co nejkratším čase pochopit, co je zadání a co se ode mě chce. Je stále potřeba myslet na to, že skladatelé a muzikanti jsou křehké bytosti a dávají mi v podstatě do „výchovy“ svoje dítě. Já ho pak začnu opečovávat a vychovávat. Udělat nahrávku tak, aby byla třeba o trochu lepší, než ji měli muzikanti v hlavě, to je nekonečně dobrá výzva.
Směřoval jste k tomu mít vlastní studio?
Ne. První studio, které jsem v životě viděl, byly legendární „Smečky“ – studio pro orchestr, s velkým mixpultem anglické značky Neve. Potom mé první „angažmá“, ještě při škole, bylo v Rudolfinu, kam mě přizval můj velký učitel Jirka Zobač, a které bylo čerstvě zrekonstruované. Bylo to nejlepší studio široko daleko v Evropě, s pultem a technologií, o které se nikomu ani nesnilo, ale mně to už přišlo tak nějak normální. Záhy mi došlo, že mít takové studio, jak já si představuju, na našem trhu vlastně není možné a ani nutné. Pochopil jsem, že mým úkolem není vlastnit studio, ale natáčet dobře hudbu. Žádné studio na světě není ideální na všechny projekty a já nechci projekty, které dělám, omezovat studiem, které zrovna vlastním. Navíc počítačová technologie umožňuje hudby nahrávat a míchat vlastně kdekoli. Pronajmout si studio je tedy pro mě snadnější, ve všech ohledech výhodnější a udržuje mě to v neustálém napětí a pozornosti, protože si nestihnu vyšlapat bačkory v zaprděném pohodlí svého studia.
Koho zajímavého jste „cestou bez bačkor“ potkal?
Já mám v tomhle ohledu ohromné štěstí, že v rámci práce potkávám ve velké míře výjimečně talentované a inspirativní lidi, ať už jsou to krajani nebo cizinci. Zásadní pro mě byla možnost potkat se a pracovat s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem, se kterými jsem dělal všechny porevoluční desky. S Michalem spolupracujeme i nadále. Na to se pak postupně nabalovali víceméně všichni, kteří zpívali na jejich deskách. Hana Hegerová, Michael Kocáb, Richard Müller, Jarek Nohavica, Dan Landa, Lucie Bílá, Michal Pavlíček, David Koller. V rámci práce pro “svět” Will I Am, Eric Woolfson, Haydn Bendall. Cestoval jsem po světě, když jsem pracoval na nahrávkách vážné hudby pro společnosti jako Decca nebo Pony Canyon. Bylo toho za ty roky docela hodně.
Zajímavé třeba bylo, když jsem zhruba před patnácti lety míchal hudbu k filmu, kterou napsal Lalo Schifrin, mimo jiné autor hudby k seriálu Mission: Impossible a tedy i jeho legendární znělky. Seriál a znělka jsou původně z šedesátých let a je to metrum 5/4. Když pak vznikl stejnojmenný celovečerní film s Tomem Cruisem, předělali tuto znělku bubeník s basákem z U2 a byl z toho najednou diskotékový hit na 4/4. Já jsem se ptal Laloše, jestli mu nevadí, že to takhle předělali. To je přece zásadní zásah. A on odpověděl: „Nevadí, alespoň se na to dá tancovat.“
Neuvěřitelný nadhled. To mě baví. Nezapomenutelné bylo také setkání s Milanem Kymličkou, dalece nejúspěšnějším českým skladatelem a aranžérem, který v šedesátých letech utekl do Severní Ameriky, kde psal hudbu k obrovskému množství filmů a seriálů, a který po revoluci točil svoje projekty už jen tady ve Smečkách. Ten měl obrovskou pokoru k řemeslu i v sedmdesáti pěti letech. Když přišel z oběda od Pinkasů, domů v Jungmannce, tak si zahulil (jeho byt byl provoněný jako vietnamská pěstírna), vytáhl partituru nějakého velkého mistra a četl si ji jako knihu, protože měl stále pocit, že se to musí učit.
Také jsem dělal poslední desku s paní Hegerovou (Kolo mlýnské v srdci mém). Ta si zase pečlivě podtrhávala v textech písní čtyřbarevnou propiskou, jakou v osmdesátých letech psali ve škole spolužáci movitějších rodičů. A když dozpívala poslední písničku na desku, přišla do režie a tu propisku mi dala se slovy: „To máte, Michale, na památku, já už ji nebudu potřebovat.“ Skvělý a dlouholetý parťák je Petr Malásek. Ještě mám nesplněný sen, který se díky Covidu odložil, ale já pevně doufám, že tu desku s Jarkem Nohavicou jednou natočíme.
Spolupracujete také s Lenkou Novou, se kterou jste nedávno vydali desku…
Ano, ta vyšla 21. března. Dodělával jsem ji za plné karantény, míchal jsem ji doma v kuchyni, se sluchátky, jen na notebooku a jak se mi nechtělo nikam do studia, jen jsem to chodil pro kontrolu poslouchat do auta před barák, jestli se mi to líbí. No a mně se to líbí a doufám, že se to líbí i někomu dalšímu. Mám z té desky velkou radost. Lenka si vymyslela skvělý koncept a ve vlastní režii si to celé dotáhla až do finále. Na podzim máme v plánu s deskou Dopisy koncertní turné, jehož vrcholem je koncert ve Fóru Karlín. Uvidíme, jaká bude v tu dobu promořenost, ale moc se těšíme, protože už teď je o koncerty velký zájem.
A vy jste OSVČ?
Funguji v rámci svého s.r.o. Vzhledem k šíři mých aktivit v rámci profese, je to pro mě pohodlnější.
Jakým způsobem ovlivnil Covid 19 chod vaší firmy?
Ještě 12. března, kdy ve dvě odpoledne vláda řekla, že se už nesmí scházet více než třicet lidí, skončila pauza natáčení hudby k minisérii ČT Anatomie zrady – Emanuel Moravec. Muzikanti si sedli, založili ruce a řekli, že tam vlastně už nemají být a že se bojí. My jsme je za docela dramatických okolností ukecali, aby tam na tu frekvenci do osmnácti hodin zůstali a natočili to. Michal Novinski, skladatel, rychle sedl a odjel domů na Slovensko a Míša Rózsa, dirigentka, si okamžitě ze studia jela na Slovensko pro syna, který tam byl u dědy. Já jsem to další týden domíchával, protože postprodukce v České televizi nebyla ničím omezena, jen jsem si musel vzít něco přes obličej. Stejným způsobem dobíhaly i ostatní naplánované práce. Poté už začaly přípravy na odložená natáčení hudby k dalším filmům. Díky koronaviru jsem snad poprvé v životě v klidu dořešil daňové přiznání a zaplatil daň a další věci. Zrušilo se asi patnáct koncertů, ale to není nic tragického, ty věci se odehrají jindy.
Takže „lockdown“ pro vás bylo klidným obdobím…
Já jsem si to strašně užil. Po bezmála dvaceti pěti letech jsem se zastavil a nemusel jsem řešit, co budu dělat zítra, pozítří… co vše musím vyřešit a obvolat, protože to po mně nikdo nevyžadoval. Dospal jsem spánkový deficit. Byl to skvělý prostor pro profesní a osobní audit. Život běžel neuvěřitelným tempem a já jsem ho více žil, než prožíval. Mohl jsem se zamyslet, zhodnotit priority, popřemýšlet, co dělat a jak žít v budoucnu. Takové úvahy pro mě byly prospěšné. Ekonomika mě trápila nejméně. Ne proto, že bych byl bohatý, ale protože jsem byl vždy zvyklý žít to, na co mám. Nemám žádné úvěry nebo jiné závazky. Mám štěstí, že jsou moje aktivity v rámci jedné profese rozesety na mnoha projektech, místech a zadavatelích, a celý život se doplňují.
Když se propadly kolem roku 2000 prodeje desek a zásadně poklesly příjmy z prodejů, pořád jsem natáčel hudby k filmům nebo jezdil s koncertními produkcemi. Teď se zase zastavila živá produkce, ale desky a filmové a seriálové hudby se natáčí stále. Proto se mě to vlastně nedotklo, ale je možné, že pád teprve přijde. Ale neprošla tudy válka ani přírodní katastrofa, jen se na chvilku všechno zastavilo. Já jsem byl připravený, že můžeme dělat na Vinohradech se synem hodinového manžela (a syna) a chodit po domácnostech prošťouchávat ucpané odpady, přivrtávat poličky a tak. Fotbalovou hantýrkou jsem trochu takový univerzál, takže jsem žádné panice nepropadal. Nikdo mi nikdy nezaručí, že o práci, kterou dělám a miluju, bude mít někdo zájem. Dokud člověku slouží zdraví a má trochu všech pět pohromadě, dovede se nějak zařídit.
Jste typ člověka, který má naspořeno na horší časy?
Jsem typ člověka, který spoléhá jenom sám na sebe a být připraven na horší časy je základní věc. A pořád se v tom snažím zlepšovat. V historii všechna společenství na světě musela vždy myslet na to, že přijde dlouhá zima, shoří úroda, bude sucho nebo se jejich vesnicí prožene válka. Oni nemohli žít ze dne na den nebo na dluh. A celá naše společnost, z mého pohledu, na dluh a v blahobytu žila a stále žije, i když rekordy ve vánočních tržbách třeba letos padat nebudou. Vůbec jsme si neuvědomovali, jak křehké jsou naše jistoty, jak jednoduché je o něco přijít. Vlastně jsme všichni, a v „šoubyznysu“ speciálně, dostali takovou malou ochutnávku něčeho, co zažili třeba horníci v dole Paskov nebo lidé v sociálně vyčleněných oblastech. Tam to byla po generace jistota, že díra v zemi bude všechny v kraji živit. A najednou není potřeba uhlí. My jsme v branži, speciálně tady v Praze, obecně strašně odstřižení od reality, všedního dne, zbytku republiky a společnosti. Taky se naší branži se vším všudy vrátilo využívání mediální negramotnosti.
Když se spousta z nás na volné noze ocitla najednou úplně bez příjmu, tak veřejnost těžko mohla uvěřit, že jsme fakt v pytli, když ještě 11. března pořad TopStar ukazoval celý náš svět jako nablýskanou pohádku, kde všichni vypadají vysmátí a za vodou.
Hodně jsem ale soucítil s těmi lidmi z branže, kteří dělají vážnou hudbu. Jsou to lidé, kteří z mého pohledu museli nejvíc ze všech udělat všechno pro to, aby tu práci vůbec mohli dělat, a přesto jsou dlouhodobě nejhůř ohodnoceni. Tam je to se spořením na horší časy opravdu složité. Jsou to nesmírně pracovití a pokorní lidé a mnozí z nich ze dne na den neměli žádný příjem. Kdyby tito lidé šli pracovat někam jinam, tak se připraví o možnost udržovat se v nutné kondici, to znamená každý den několik hodin cvičit.
Celkově je nutné pochopit, že se každý o sebe musí postarat sám, i když na to nejsme v našem DNA už zvyklí. Ve stárnoucí Evropě nás žádné povinné odvody na důchod nezachrání a bez úspor to nebude legrace. Tohle byla taková malá ukázka.
Jak jste ukončil karanténu?
Já jsem se do normálního života vrátil už na začátku května. Bylo potřeba rozhýbat věci, takže jsme za poměrně složitých podmínek natočili hudbu k filmu Bábovky, Havel a jednomu španělskému filmu. Otevřely se sportoviště, takže jsme se mohli s kamarády vrátit ke hře něčeho, co by chvílemi mohlo připomínat tenis. Nepamatuju, kdy jsem v životě strávil tolik času venku jako tohle jaro.
Viděla jsem na fotkách, že spolupracujete s dirigentkou Míšou Rózsa Růžičkovou?
Míša je fenomenální. „Objevil“ ji pro mě její bratr, můj kamarád, Oskar Rózsa, slovenský skladatel, dirigent, producent a obrovská osobnost.
Já jsem chtěl, aby jezdil do Prahy dirigovat nahrávky filmové hudby, které produkuji v rámci produkce sCore Music Services. Nahrávání filmové hudby není pro orchestrální muzikanty velmi často interpretačně úplně zábavná hudba. Jsou to často plochy, kde se toho moc neděje a oni si moc nezahrají. Je potřeba, aby tomu někdo dával sílu právě v těchto chvílích, protože i z toho se dají dostat úžasné věci a natáčení může mít výbornou atmosféru. A to Oskar umí skvěle.
Jenže se přestěhoval z Bratislavy do Bánské Šťiavnice, což je opravdu daleko, a proto navrhl, ať diriguje jeho sestra Michaela, která bydlí v Praze. Viděl jsem ji na jednom natáčení, kde dirigovala Janě Kirschner desku Moruša a přišla mi skvělá. Začal jsem ji brát na natáčení tady v Praze, ale chvíli trvalo, než jsem všechny přesvědčil, že tuhle práci může výborně dělat mladá žena. Kromě toho, že je mladinká, tak ještě mladší vypadá a zdá se vám nemožné, aby takové křehké stvoření mohlo velmi sofistikovaně řídit orchestr. Je ale neskutečně erudovaná a schopná tuhle funkci zvládat. Já úplně nesnáším předsudky, že ženy některé profese dělat nemohou tak kvalitně, jako muži. Můžou a dělají to často lépe. Kromě erudice také proto, že nemají v určitých oborech a pozicích to obrovské mužské ego, ale mají nadhled a zdravou míru empatie.
A jaké vás čekají do budoucna projekty?
Na přelomu června a července budu natáčet a míchat hudbu k seriálu Shadowplay – osm dní nahrávání s orchestrem v „mých rodných Smečkách,“ deset dní míchání ve studiích Soundsquare. To bude asi 310 minut hudby, asi sto různě vrstevnatých hudeb, což je celkem masakr. Krásný masakr. Ještě během července další tři filmy, respektive hudby k nim. Mimo jiné Zátopek.
Jsem na volné noze, žádná práce mi nechodí automaticky. Každý den se snažím usínat s pocitem, že jsem udělal všechno pro to, aby mi druhý den zazvonil telefon s nějakou další nabídkou. A když nepřijde, mám ten kufřík s nářadím. Život je bezvadný tím, co přináší.
Děkuji za rozhovor.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
