Původním povoláním je zdravotní sestra. Když opustila Poslaneckou sněmovnu, začala se naplno věnovat práci pro Národní fond osob se zdravotním postižením a poté založila Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Vytrvale se snaží měnit jejich postavení ve společnosti i na trhu práce. A co víc, sestavila dobrý tým, a doslova z ničeho vybudovala domov pro mentálně postižené v Sulické. Ten je dnes vzorem pro ostatní. A plným právem.

Rozhovor s LENKOU KOHOUTOVOU ředitelkou Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická a zakladatelkou Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

PODCAST s Lenkou Kohoutkovou si můžete vyslechnout ZDE.

Jste původním povoláním zdravotní sestřička. Chtěla jste jí být už jako malá? Nebo jste chtěla být také doktorka?

Jako malá si zcela nepamatuji, čím jsem chtěla být. V patnácti určitě vychovatelkou na klučičím internátě. Později jsem věděla, že chci pomáhat.

Pomáhat lidem je velmi záslužná práce. Na druhé straně se říká, že nejtěžší je práce s lidmi. Jaký je na to váš názor? 

Jsem extrovert, mně to přijde prostě jako práce, pro mne osobně dokonce jako hezká a příjemná práce.

Založila jste Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jaká je dnes situace v této oblasti?

Lepší než před mnoha lety. Dnes už jen málokomu přijde divné, že by člověk se zdravotním postižením neměl pracovat. Oproti předchozím letům se toho hodně změnilo. Bohužel se obávám, že se zvýší nezaměstnanost a ti, kteří mají nižší vzdělání a hraniční výkonnost, o práci přijdou.

Pokud něco stále přetrvává, pak lehká zabedněnost některých posudkových lékařů, kteří berou invalidní důchody těm, kteří i na část úvazku pracují. Toto myslím je nutné změnit, stejně jako celý systém právě posudkových lékařů.

Co by pomohlo k tomu, aby byla situace v této oblasti lepší?

Obecně v zaměstnávání lidí s handicapem myslím jde hodně o to, aby se tito lidé dostávali na běžná pracovní místa, pokud jim to zdravotní stav, vzdělání a zkušenosti umožní. Nadační fond v tomto chystá jakousi podporu, kterou zatím nechci přímo představit, ale snad pomůžeme více k nabídce a poptávce pracovních míst pro zaměstnavatele, kteří hledají zaměstnance z řad lidí s handicapem. No a v oblasti posudkového lékařství se nesmí zbytečně protahovat celý proces rozhodování o přiznání invalidního důchodu a invalidity jako takové. Mám zkušenosti s tím, že někteří čekají déle jak jeden rok. Stejně tak nikdo nesmí být trestán za to, že pracuje tím, že mu posudkový lékař odebere část důchodu nebo ho prostě „uzdraví“. Občas v žertu říkám, že jít k posudkovému lékaři je jako jet do Lurd.

Jste ředitelka Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická. Jak vzpomínáte na začátky v Domově Sulická?

Na své začátky na Sulické vzpomínám velmi nerada. Nedávno jsem narazila na nějaké historické fotky z dob, kdy jsem nastoupila, a přejel mi mráz po zádech. Vybydleno, neuklizeno, nevoňavo. Což z fotky tedy cítit nebylo, klienti nakrátko ostříháni. Jen málo původních zaměstnanců můj příchod nadchnul. Začaly anonymy, kontroly a já vážně uvažovala o tom, že odejdu.

Pak se to nějak otočilo. Hodně v tomto pomohl zřizovatel, tedy hlavní město Praha, který měl velký zájem na tom, aby se situace na Sulické změnila. Vyměnila jsem skoro devadesát procent personálu. Nastoupili lidé, kteří chtěli ukázat, že se dá provozovat i velká pobytová služba jinak. Někdo začal pracovat na změně dodavatelů, někdo na humanizaci a přístupu zaměřeném na člověka, další zase na základních vnitropodnikových směrnicích. Tým, který postupně začal dle svého zaměření pracovat ve prospěch každého jednoho klienta. Dnes se, myslím, máme čím chlubit. Nicméně už rok neděláme nic jiného, než se staráme o problémy spojené s pandemií COVID-19. Těším se, až zase budeme žít normálním životem na Sulické.

Kdo všechno jsou vaši klienti? Máte plnou kapacitu? Která postižení váš domov zastřešuje?

Celkem spravuji tři domy a tři byty. Registrovány máme dvě služby. Domov pro osoby se zdravotním postižením a chráněné bydlení. Celková kapacita klientů je 172. Pracujeme v nepřetržitém provozu, mimo bytů. Tam jsou klienti hodně samostatní. Domov Sulická se zaměřuje na klienty s mentálním postižením, ve většině s dalšími kombinacemi různých onemocnění, a to ve věkové struktuře od patnácti let.

Jak se o vás mohou lidé dozvědět?

V odborném světě se o nás určitě ví, protože hodně s kolegy konzultujeme, pro ostatní nejlépe nás najít na webových stránkách nebo na sociálních sítích Facebook a Instagram.

Dalším problémem bývají finance. Jak složité je sehnat finance na provoz, ale také na rozvojové programy?

Tady jsme ve velké výhodě oproti běžnému neziskovému sektoru, protože nás vlastní hlavní město. Jinak základní struktura financování se skládá ze čtyř pilířů. Financování ze zdrojů klientů, to jsou finanční prostředky za ubytování, stravné a příspěvek na péči. Druhým pilířem je příspěvek MPSV, třetím je financování právě hlavního města Prahy. Posledním čtvrtým pilířem je vše ostatní, což jsou platby ze zdravotních pojišťoven, obraty z vedlejší činnosti jako jsou prodeje výrobků klientů nebo pronájem. Velkou položkou tohoto posledního pilíře jsou dary.

V Domově a v nadačním fondu zaměstnáváte více jak 120 zaměstnanců, včetně osob se zdravotním postižením. Jaký poměr je osob se zdravotním postižením a zdravými, tedy bez postižení?

Na Sulické je povoleno 145 pracovních úvazků a popravdě vím, že zaměstnáváme osoby se zdravotním postižením, nicméně vám neřeknu přesný počet, na to nejsem připravená, ale vím, že kombinací zaměstnávání a nákupem výrobků od chráněných dílen plníme čtyř procentní povinný podíl zaměstnávání lidí s handicapem. Na Sulické je problematická situace ve směnnosti, bohužel v tomto ohledu mnoho lidí se zdravotním postižením takto pracovat nechce. Co se týká nadačního fondu, tak pokud vím, fond zaměstnává šest osob, z toho je jen jedna osoba bez zdravotního postižení. Ještě bych doplnila, že z dvaceti devíti klientů Domova Sulická chodí do zaměstnání dvacet čtyři mimo Domov Sulická.

Jaký je váš názor na inkluzi?

100% inkluze ve školství není možná. Ale vyšší procento dětí a studentů ve školách se zdravotním postižením je správně. Musí však na tom být mentálně dobře, stejně jako by měli zvládnout běžnou výuku. Děti s mentálním postižením, se specifickými projevy chování potřebují speciálně zaměřené školství. Stejně jako děti a studenti se smyslovými zdravotními zátěžemi potřebují velmi dobrou a specificky zaměřenou výuku. Cílem nás všech by mělo být následné uplatnění v životě našich dětí. Pomoc slabším nebo zdravotně postiženým dětem nemusí být zrovna plnou inkluzí, ale vhodným vzdělávacím institutem. Stále se bavíme o inkluzi, ale nikde se nehovoří o podpoře nadaných dětí. Myslím, že i toto je velké téma.

Jak moc se podle vás změnil pohled běžné populace na osoby zdravotně postižené?

Neskutečně, a to v tom dobrém slova smyslu. Vždycky najdete mezi lidmi někoho, kdo určitou skupinu lidí nemá rád. To není jen o lidech s postižením. Nicméně obecně zdravotní postižení není cejch a já cítím, že takto je to prostě ve společnosti nastaveno. Mnoho dětí a studentů s handicapem chodí do běžných škol, pracují, žijí mezi námi se svými rodinami. Jsme jedna společnost a ta prostě není stejná.

Základem je také vytvoření kvalitního týmu spolupracovníků. Jak těžké je dnes najít a vytvořit kvalitní tým v této oblasti?

To je vždycky sázka do loterie. Nebudu zastírat, že těžké to je.

Je možné bez nadsázky říci, že jste vytvořila se svým týmem domov, zařízení na evropské a světové úrovni. Co byste ještě ráda zlepšila?

Jéje, toho je! Jednak by bylo příjemné, kdyby Domov Sulická měl pouze jednolůžkové pokoje. Máme vzdělávací plán pro kolegy na Sulické a chceme ho nabídnout i jiným sociálním službám. Ráda bych zajistila více specifických služeb pro klienty Domova, dlouhodobě nemáme například psychologa. Ráda bych otevřela další pobytovou a odlehčovací službu pro osoby s poruchami chování, konkrétně s agresivními projevy chování. Podobná služba velmi chybí.

S vašimi klienty navštěvujete výstavy a kulturní a sportovní zařízení. Proč? Jaký to má pozitivní efekt?

Chodíte na výstavy nebo do divadla vy? Chodíte fandit? Proč bychom takhle nemohli doprovodit naše klienty, nebo proč by nemohli prostě zajít kamkoliv sami, pokud to zvládnou? Člověk s mentálním postižením, má stejné zájmy jako každý jiný. Chodíme nejenom za kulturou a sportem, ale taky jezdíme na dovolenou, naši klienti rádi něco ugrilují, uvaří a pozvou kamarády na kávu. Mezi klienty Domova Sulická je mnoho dobrých malířů, každý rok svá díla vystavují. Máme také kapelu nebo herecký soubor. Naši klienti jezdí po koncertech a jednou ročně hrají v divadle. A vlastně, proč ne?

Jak chod vašeho domova ovlivnila současná koronavirová pandemie? Jak se díváte v tomto smyslu na nařízení vlády?

Ovlivnila zásadně naše fungování. Pokud v předchozí otázce odpovídám, co všechno zvládneme, pak právě pandemie nás v běžném životě, našich zájmech v práci, vztazích ochromila. Neustále něco zakazujeme, omezujeme, zavíráme. Ano, korona námi prošla a my se budeme snažit, aby se už nevrátila. Jestli se to podaří, i přes všechna nastavená opatření, mohu jen doufat. Těšíme se neskutečně na návrat do běžného života.

Nařízení vlády jsou neskutečně zmatečná. Jeden den platí jedno, pak se to na pár dní rozvolní a pak neplatí nařízení dvě, ale zpátky jedna, a nakonec je tu čtyřka, která říká, že za určitého předpokladu může platit nařízení dvě. Tak asi takhle mi připadá systém boje proti pandemii v naší zemi. Chybí mi politici, kteří mají plán, jsou srozumitelní, a to co říkají, také dělají. Chtěla bych už konečně někomu věřit, že ví, co dělá. Zatím se v týmu nejvíce můžeme spolehnout jeden na druhého.

Vy sama jste si covidem prošla. Jak velká to pro vás byla životní zkušenost?

Pro mne otřesná a věřím, že se nic podobného nebude opakovat. Doposud se vzpamatovávám a nejsem zcela fit. Prošla jsem si i hospitalizací. Poprvé jsem si uvědomila, že se z toho sama nedostanu a že můj život není nekonečný. Uvědomila jsem si, že bez zdravotníků, kteří u nás pacientů byli ve dne v noci a nedělali nemožné, bychom mnozí dneska nežili zpátky své životy a například nedělali rozhovory pro Ekonomický magazín.

Jak to přestáli vaši klienti?

COVID u nás byl a prošli jsme jím ve velkém. Jak zaměstnanci, tak klienti. Určitě to nebylo jednoduché a chvílemi sloužil, kdo byl po ruce. Máme to za sebou. Ve většině s lehkými průběhy.

Pod vaším vedením jste v Domově Sulická zřídila i hospicovou péči pro zdravotně postižené, zařízení, které je v Evropě a možná i ve světě ojedinělé a je na špičkové úrovni. Jak se vám to podařilo?   

Nejde přímo o hospicovou službu, ale o zvýšenou ošetřovatelskou a paliativní péči, kterou umíme poskytnout ve spolupráci s Cestou domů. Jde o službu zaměřenou na osoby s mentálním postižením. Ano, jezdí k nám kolegové ze světa radit se jak na to. Cíl, proč něco podobného vybudovat, byl jasný. V nemocnici naši klienti končili na fixačních popruzích, a právě do hospicu člověka s mentálním postižením nepřijmou. V tomto jsme jedineční a možná druhým příkladem jak na to. Každý má právo na důstojnou péči a podporu, a to i v čase, kdy se nám úsečka života krátí.

Kromě domova samotného také nabízíte klientům možnost začlenění do normálního běžného života formou chráněného bydlení. Jak složité je dnes takové byty postavit nebo upravit?

Tři byty máme přiděleny od města už několik let. To byl asi ten nejmenší problém, stejně jako vybavení bytu. Podpořit však klienty tak, aby byli schopni běžného života mezi běžnou společností, byl ten těžší úkol. Ne, že my, ale klienti to zvládli. Pracují, fungují v běžném životě a nás potřebují pouze jako podporu při činnostech, ve kterých si nejsou jistí.

V této souvislosti se vraťme také k podpoře zaměstnávání osob se zdravotním postižením.  Pro jaké osoby se snažíte najít nějaké uplatnění?

Pro ty, kteří naši pomoc potřebují. Hodně se snažíme síťovat jednu a druhou stranu. Tedy jak zaměstnance, tak zaměstnavatele.

Jaké je vaše největší přání do roku 2021?

Zdraví, zdraví, zdraví. Dobu bez covidu, kdy se vrátíme zpět do běžného fungování života, kde bude zase normální podat si ruku, obejmout se.

Děkuji za rozhovor.