Stačilo pár hodin. Nicolás Maduro ještě večer chválil Si Ťin-pchinga jako „staršího bratra s mocným poselstvím pro svět“. Ráno se probudil spoutaný na palubě amerického válečného plavidla, v šedivých teplácích a se zavázanýma očima. Donald Trump právě rozbil vztah, který Čína budovala dvě desetiletí.
Operace s krycím názvem „Absolutní odhodlání“ proběhla 3. ledna bleskově. Americké jednotky zajaly venezuelského prezidenta i jeho manželku a odvezly je do New Yorku, kde čelí obvinění z narkoterorismu. Trump to odůvodnil bojem proti „narkostátu“. Jenže tenhle útok nezasáhl jen Caracas – zasáhl i Peking.
Sto miliard dolarů v ohrožení
Venezuela není pro Čínu jen další partner. Je to čtvrtý největší příjemce čínských úvěrů na světě – přibližně 106 miliard dolarů mezi lety 2000 a 2023. Peníze tekly do ropných polí, elektráren, železnic. Výměnou proudila ropa: ještě loni směřovalo do Číny zhruba 45 procent venezuelské produkce.
Přinejmenším na papíře to vypadá dramaticky. Venezuelská ropa ale tvoří jen čtyři procenta čínského importu. Riziko je tedy spíš politické než ekonomické. Čínské státní firmy jako CNPC a Sinopec mají ve Venezuele významné pozice – a teď nevědí, jestli o ně nepřijdou. Navíc tu visí nesplacený dluh v řádu miliard dolarů, jehož přesná výše zůstává nejasná. Peking má problém. Ne existenční, ale nepříjemný. A hlavně – nepředvídatelný.
Chaos jako zbraň
Čína miluje stabilitu a dlouhodobé plány. Trump miluje chaos. Peking strávil roky budováním vztahů v Latinské Americe, nabízel infrastrukturu, úvěry, strategická partnerství. Vše mělo jasná pravidla: uznáte „jednu Čínu“, my vám pomůžeme s rozvojem.
Pak přišel Trump a během jedné noci ukázal, že pravidla neplatí. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí to nazvala „typickým aktem šikany“ a „vážným porušením mezinárodního práva“. Jenže co s tím? Peking se ocitl v pasti: nechce riskovat křehké příměří v obchodní válce s USA, ale zároveň nemůže opustit Latinskou Ameriku.
Marco Rubio, americký ministr zahraničí, to formuloval jasně: „Toto je západní polokoule. Tady žijeme – a nedovolíme, aby se stala základnou pro protivníky Spojených států.“ Jinými slovy: Číno, vypadni z našeho dvorku.
Paradox stability
Některé hlasy na čínských sociálních sítích se ptají: když USA mohou unést prezidenta v Caracasu, co brání Pekingu udělat totéž s tchajwanským prezidentem? Odpověď je prozaická: Tchaj-wan má americké záruky a čínská armáda nemá jistotu, že by invazi zvládla „za přijatelnou cenu“.
Přesto Trump Pekingu nechtěně nahrává. Ukazuje světu, že vztah s Washingtonem může být volatilní a nepředvídatelný. Zatímco Si Ťin-pching se prezentuje jako stabilní lídr, který dodržuje dohody. Pro země Globálního jihu, které mají z amerického nátlaku obavy, to může být lákavá alternativa.
Jak ukázal příklad Iráku: USA tam také slibovaly, že ropa zaplatí rekonstrukci. Nestalo se. Dnes je Čína největším odběratelem irácké ropy. Venezuela by mohla skončit podobně – pokud Trump nezvládne transformaci po chaosu.
Co bude dál?
Peking teď čeká. Sleduje, jestli Washington dokáže stabilizovat Venezuelu, nebo jestli se situace zvrhne v další Irák. Sleduje, jestli se ostatní latinskoamerické vlády začnou bát čínských investic, aby na sebe nepřitáhly „nežádoucí americkou pozornost“. A sleduje, co udělá Trump s Panamským průplavem, kde má Čína významné přístavní investice.
Oproti loňsku se hra o Latinskou Ameriku dramaticky změnila. Čína tam má obchod za půl bilionu dolarů ročně, region je pro ni klíčovým zdrojem potravin, energie a surovin. Ztratit ho by bolelo.
Jenže Trump ukázal, že je ochoten riskovat mezinárodní chaos. A Peking, který chaos nesnáší, teď musí najít odpověď. Dokáže hrát hru, jejíž pravidla se mění každý den?
Zdroj info: BBC News
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
