Donald Trump sliboval rychlé vítězství a návrat k jednacímu stolu. Realita na Blízkém východě ale vypadá jinak. Mírová jednání mezi Washingtonem a Teheránem uvázla na mrtvém bodě, druhé kolo rozhovorů v Pákistánu bylo odloženo a seznam sporných otázek roste rychleji než ochota je řešit.
Zatímco Američané s Íránci přešlapují na místě, jiní hráči se rozhodli situace využít. Čína s Ruskem pochopily, že válka na Blízkém východě není jen regionální záležitostí – je to příležitost oslabit Spojené státy.
Jednání, která nikam nevedou
Druhá fáze mírových rozhovorů měla proběhnout v dubnu v Islámábádu. Nestalo se. Nové napětí – včetně americké blokády íránských přístavů a Trumpových výhružek na sociálních sítích – poslalo vyjednavače zpět do výchozí pozice. A i kdyby se k jednacímu stolu vrátili, čeká je dlouhý seznam sporných bodů.
Írán požaduje ukončení námořní blokády, reparace za způsobené škody a zrušení dlouholetých sankcí. Washington naopak chce, aby Teherán předal veškerý obohacený uran, demontoval jaderná zařízení v Natanzu a Fordow a slíbil, že se vzdá schopnosti obohacovat uran. K tomu přidává požadavky na omezení íránských balistických raket a ukončení podpory organizací, jako jsou Hizballáh či Hamás.
Je to patová situace. Obě strany chtějí maximum a nejsou ochotny téměř v ničem ustoupit.
Izrael si drží volnou ruku
Benjamin Netanjahu sice pod tlakem Washingtonu přijal příměří, ale jeho ultrapravicová vláda není nadšená. Izrael považuje operaci proti Íránu za nedokončenou a válka se pro něj stala politickým záchranným kruhem – umožňuje odložit domácí problémy a vyhnout se volebnímu debaklu v říjnových parlamentních volbách.
Tel Aviv má vlastní seznam požadavků: absolutní záruku, že Írán nikdy nezíská jadernou zbraň, demontáž jaderných zařízení a přerušení podpory ozbrojených skupin. A především – Izrael si vyhrazuje právo na „strategii volné ruky“. Kdykoli uzná za vhodné, může znovu zaútočit na Írán nebo Libanon bez ohledu na průběh mírových jednání. Pokud Trump nedokáže Netanjahua zkrotit, může si rozhovory o míru rovnou odpustit.
Moskva a Peking hrají vlastní hru
Zatímco Washington a Teherán přešlapují, Rusko s Čínou se rozhodly jednat. Zpočátku byly obě mocnosti opatrné – nechtěly riskovat kvůli zdánlivě beznadějné íránské pozici. Když ale íránské vedení ukázalo, že dokáže čelit tlaku, Moskva i Peking změnily přístup.
Čína poskytla Íránu komerční rozpoznávací satelit, díky němuž Teherán získal přesné informace o pozicích amerických jednotek. Navíc zpřístupnila navigační systém BeiDou, což výrazně zvýšilo přesnost íránských raketových útoků. Rusko sice satelit nepředalo, ale sdílí data ze svých systémů včasného varování a radiotechnického průzkumu. Írán tak rychleji reaguje na americké vzdušné útoky a zlepšuje protivzdušnou obranu.
Materiální pomoc je ještě rozsáhlejší. Obě země dodávají Íránu radarové systémy, náhradní díly k raketám a elektroniku. Rusko navíc předává zkušenosti z Ukrajiny – například jak upravit íránské drony Šáhid, aby odolaly elektronickému rušení. Čína zase zásobuje Teherán chemikáliemi potřebnými k výrobě raketového paliva.
A pak je tu diplomatická podpora. Rusko s Čínou blokují v OSN jakékoli rezoluce odsuzující Írán, pomáhají mu prodávat ropu navzdory americké blokádě a dodávají zboží, na které se vztahují západní sankce.
Kdo vlastně prohrává?
Přinejmenším jedna věc je jasná: Spojené státy nejsou v pozici síly, kterou Trump sliboval. Írán sice čelí výrazným ztrátám, ale nepadl. Naopak získal silné spojence, kteří mají zájem na oslabení USA. Izrael se ocitl v politické pasti vlastní výroby. Spojenci v Zálivu platí účet za cizí válku. A mírová jednání? Ta se ani pořádně nerozběhla.
Moskva s Pekingem mezitím tiše sbírají body. Nemusí vyhrát – stačí, když Američané prohrají. A to se jim zatím daří.
Zdroj info: Interia.pl
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
