Polský premiér Donald Tusk naznačil, že pochybuje o americké loajalitě vůči Evropě. Varoval před ruským útokem na člena NATO „spíše v horizontu měsíců než let“ a vyzval EU, aby se stala skutečnou obrannou aliancí. Slova, která v Bruselu mnozí sdílejí, ale jen málokdo je vysloví nahlas.
Když spojenci předstírají, že nevidí
Tusk v rozhovoru připomněl incident z loňského roku, kdy ruské drony narušily polský vzdušný prostor. „Nebylo snadné přesvědčit naše partnery v NATO, že to nebyl náhodný incident, ale dobře naplánovaná provokace,“ řekl premiér. Podle něj někteří členové aliance „předstírali, že se nic neděje“.
Jde o víc než diplomatickou stížnost. Zatímco Polsko vnímá ruskou hrozbu jako bezprostřední realitu, část NATO ji stále považuje za abstraktní scénář. Rozdíl ve vnímání rizika mezi východní a západní Evropou nikdy nebyl patrnější – a zároveň nebezpečnější.
Otázka, kterou si Evropa netroufá položit
„Největší a nejdůležitější otázkou pro Evropu je, zda jsou Spojené státy připraveny být tak loajální, jak je stanoveno v našich smlouvách,“ prohlásil Tusk. Veřejně zpochybňovat americkou spolehlivost znamená prolomit jedno z posledních tabu transatlantické bezpečnostní architektury.
Tusk přitom zdůraznil, že jeho slova nejsou „skepticismem vůči článku 5“ – tedy základnímu závazku NATO k vzájemné obraně. Jde spíše o otázku, zda se záruky na papíře promění v konkrétní a funkční mechanismy. Smlouvy jsou jedna věc, politická vůle druhá.
Nejde jen o obavy – je to pragmatická úvaha. Polsko má historickou zkušenost s tím, jak mohou bezpečnostní garance selhat.
Evropa jako obranná aliance? Zatím spíše koncept
Tuskův apel směřoval i k posílení článku 42 odst. 7 Smlouvy o EU – klauzule vzájemné obrany, která existuje od Lisabonské smlouvy, ale dosud zůstávala spíše symbolická. Podle ní mají členské státy povinnost pomoci napadenému spojenci „všemi nezbytnými prostředky“.
Problém? Evropská unie nemá společnou armádu, rozhodování je založeno na jednomyslnosti a celá konstrukce je stále úzce provázána s NATO. Tusk proto navrhuje, aby se z formálního závazku stala reálně fungující struktura. „Paradoxně, pokud má válka na Ukrajině nějaký pozitivní aspekt, pak je to rostoucí uvědomění, že Evropa musí jednat společně i v obranných otázkách,“ uvedl. Dokáže Evropa přejít od deklarací k reálné vojenské spolupráci? A pokud ano, stihne to včas?
Měsíce, ne roky
Nejostřejší byla Tuskova slova o časovém horizontu hrozby. „Mám na mysli krátkodobou perspektivu – spíše měsíce než roky,“ řekl v souvislosti s možným ruským útokem na člena NATO. Pro Polsko, které od roku 2022 výrazně zvýšilo vojenské výdaje a označilo rok 2026 za „rok polské akcelerace“, to není rétorika, ale součást strategického plánování.
Tusk se vrátil do čela polské vlády v prosinci 2023 a od té doby systematicky buduje obraz Polska jako klíčového pilíře evropské obrany. Varoval také před rizikem „polexitu“, tedy možného odchodu Polska z EU, který podle něj podporují opoziční síly i Rusko.
Co když má pravdu?
Tuskova slova nejsou jen polským tématem. Jsou projevem hlubší krize důvěry v transatlantické vztahy. Evropa se ocitá v situaci, kdy musí počítat s tím, že americký bezpečnostní deštník nemusí být samozřejmostí.
Možná Tusk přehání. Možná varuje příliš hlasitě. Ale co když ne? Co když má pravdu a Evropa skutečně nemá roky, ale jen měsíce – nebo dokonce týdny – na to, aby přehodnotila svůj přístup k bezpečnosti? Polský premiér otevřel otázku, kterou si Evropa dlouho odmítala položit. Jenže čas na odpověď se zkracuje.
Zdroj info: Financial Times, interia.pl
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
