Ursula von der Leyen v úterý ve Štrasburku pronesla větu, která v celé Evropě vyvolá nervózní reakce. Evropská unie potřebuje od roku 2028 více vlastních příjmů. Jinak prý nebude mít z čeho splácet dluhy, dotovat zemědělce ani investovat do regionů. A hlavně: nebude moci dělat „více Evropy“ tam, kde je to podle Bruselu potřeba. Jenže co přesně znamená „více Evropy“? A kdo to zaplatí?
Rozpočet, dluh a dilema
EU stojí před nepříjemným matematickým problémem. Od roku 2028 začne splácet 390 miliard eur, které si vypůjčila na covidový záchranný balíček NextGenerationEU. Zároveň musí dojednat nový dlouhodobý rozpočet na období 2028–2034, který má podle návrhu Komise dosáhnout téměř 2 bilionů eur. Evropský parlament už stihl schválit svou pozici a žádá navýšení o dalších 10 procent.
Von der Leyen to formulovala jasně: buď nové vlastní zdroje, nebo vyšší příspěvky členských států. Anebo méně peněz na vše, co Unie dělá. „Jinými slovy: méně Evropy přesně tam, kde potřebujeme více,“ dodala předsedkyně Komise s rétorickým švihem, který má zastavit debatu dřív, než začne.
Co Brusel navrhuje
Komise loni v červenci předložila balíček pěti nových příjmů, které by měly ročně vynést zhruba 58 až 66 miliard eur – poplatky za dovoz uhlíkově náročného zboží, výnosy z emisí CO₂ v rámci systému EU, odvody z nerecyklovaného elektronického odpadu, z tabáku a ze zisků nadnárodních korporací. Evropský parlament k tomu přidal vlastní nápady: zdanění online hazardu, technologických gigantů a kryptofirem. Prostě všechno, co vypadá moderně a dá se na to nalepit nálepka „spravedlivé zdanění“.
Česká republika byla v roce 2025 čistým příjemcem z rozpočtu EU – získala o téměř 78 miliard korun více, než odvedla. Přesto premiér Andrej Babiš letos v dubnu návrh odmítl s tím, že dramaticky krátí prostředky pro Česko a že nové daně – kromě cel – nepodpoří. Podobně skepticky se k rozpočtu staví Německo, které chce naopak snížit své příspěvky do společné kasy.
Stará písnička s novým refrénem
Návrhy na vlastní příjmy EU nejsou nic nového. Brusel o nich mluví už roky, ale vždy narazil na odpor členských států, které si žárlivě střeží kontrolu nad fiskální politikou. Tentokrát je ale situace jiná. EU má poprvé v historii velký společný dluh a musí ho začít splácet. A právě tato nutnost dává von der Leyen silnější argument než kdykoli předtím.
Přesto zůstává otázka, zda se Komisi podaří prolomit jednomyslnost v Radě. Každý členský stát má právo veta. A zatímco na nedávném summitu na Kypru lídři pověřili Komisi, aby nové příjmy prozkoumala, mezi prozkoumáním a schválením je propast.
Kdo platí, ten rozhoduje?
Paradoxní je, že Brusel argumentuje potřebou „více Evropy“, ale zároveň chce méně záviset na příspěvcích národních vlád. Vlastní příjmy by Unii daly větší autonomii – a tím pádem i menší kontrolu ze strany Berlína, Paříže nebo Prahy. Pro některé je to krok k federalizaci. Pro jiné pragmatické řešení dluhové pasti.
A co to znamená pro běžného občana? Zpoplatnění dovozu uhlíkově náročného zboží nebo elektronického odpadu se promítne do cen. Daň z tabáku nebo online hazardu dopadne na konkrétní skupiny spotřebitelů. A pokud Brusel zdaní zisky nadnárodních firem, ty si to pravděpodobně promítnou do cen služeb. „Vlastní zdroje“ EU tedy nejsou abstraktní čísla – jsou to reálné peníze z našich peněženek.
Von der Leyen říká, že bez nových příjmů nebude na investice, obranu ani inovace. Možná má pravdu. Ale stejně tak platí, že každý nový odvod je politické rozhodnutí o tom, kdo ponese náklady evropské integrace.
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
