Evropská unie chce vrátit výrobu domů. Čína to považuje za útok na vlastní zájmy. A tak se z technických pravidel o tom, kolik procent elektromobilu musí být vyrobeno v Evropě, stává další kapitola globálního střetu o to, kdo bude určovat pravidla hry. Tentokrát jde o víc než cla – jde o to, zda má Evropa vůbec právo řídit vlastní průmyslovou budoucnost.
Pravidla jsou jasná. Nebo ne?
V centru sporu stojí Industrial Acceleration Act, legislativní návrh Evropské komise, který má posílit výrobu v klíčových odvětvích zelené transformace. Brusel si to představuje jednoduše: kdo chce čerpat evropské dotace nebo uspět ve veřejných zakázkách, musí splnit minimální podíl dílů evropské výroby. U elektromobilů to znamená až 70 procent, u hliníku a cementu 25 procent.
Peking reagoval nezvykle ostře. Čínské ministerstvo obchodu mluví o skrytém protekcionismu a diskriminaci zahraničních investorů, která může porušovat pravidla mezinárodního obchodu. Brusel naopak tvrdí, že jde o legitimní nástroj k obnově průmyslové základny po letech, kdy evropské továrny mizely – a s nimi i pracovní místa.
Kde končí ochrana a začíná protekcionismus?
Evropa má své důvody. Delokalizace výroby, energetická krize, narušené dodavatelské řetězce během pandemie – to všechno ukázalo, jak křehká může být ekonomika postavená na globálních závislostech. Když v roce 2021 chyběly čipy do aut, německé automobilky musely zastavit výrobu. Když Rusko zavřelo kohoutky s plynem, evropský průmysl se ocitl na pokraji kolapsu. Požadavek na místní obsah má proto dvojí cíl – udržet zaměstnanost a snížit zranitelnost v nestabilním světě.
Čína ovšem vidí něco jiného: pokus vytlačit čínské firmy z lukrativního evropského trhu právě ve chvíli, kdy mají technologický náskok v bateriích, solárních panelech či elektromobilech. A připomíná, že podobná opatření zavedly i Spojené státy. Vrací se svět k éře průmyslových bloků?
Napětí, které přesahuje jedno odvětví
Konflikt kolem průmyslového zákona není izolovaný. Vztahy mezi EU a Čínou se v posledních měsících komplikují na více frontách. Brusel vyšetřuje čínské dotace pro výrobce elektromobilů, Peking zase spustil antidumpingové řízení proti evropským mléčným výrobkům. EU schválila dvacátý sankční balíček proti Rusku, který poprvé zahrnul i čínské subjekty. Obchodní deficit Unie vůči Číně přesáhl v roce 2024 hranici 305 miliard eur.
Ekonomická soutěž se mění v systémovou rivalitu. A průmyslová politika se stává nástrojem geopolitiky.
Riziko eskalace
Peking formálně drží dveře dialogu otevřené, ale zároveň varuje před „nezbytnými protiopatřeními“. Brusel odpovídá, že je připraven jednat, ale od svých cílů neustoupí. Problém je, že obě strany mají co ztratit. Evropa potřebuje čínský trh, Čína zase evropské technologie a investice. Eskalace by zasáhla právě ty sektory, které obě ekonomiky považují za strategické – automotive, čisté technologie a průmyslové materiály.
Otázka, která nemá jednoduchou odpověď
Evropa se pokouší o strategii „de-riskingu“ – snižování rizik, nikoli úplné oddělení od Číny. Jenže v praxi je to tenká hranice. Když stanovíte pravidla, která fakticky zvýhodňují domácí výrobce, druhá strana to vnímá jako diskriminaci. A když druhá strana reaguje protiopatřeními, vy to vnímáte jako neférovou hru.
Má Evropa právo chránit svůj průmysl? Bezpochyby. Dokáže najít cestu, která nepoškodí vlastní ekonomiku víc, než pomůže? To je otázka, na kterou zatím nikdo nezná odpověď. A je globální ekonomika ještě schopná fungovat podle společných pravidel, nebo se rozpadá na soupeřící bloky? Brusel a Peking si zatím vyměňují diplomatická prohlášení. Ale továrny, pracovní místa a investice – ty se přesouvají už teď.
Zdroj info: Corriere della Sera
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
