Estonský prezident Alar Karis nedávno pronesl větu, která rezonuje celou unijní diplomacií: Evropa udělala na jaře v roce 2022 chybu, když nevyužila příležitosti přimět Rusko k jednání. Tehdy, po odražení ruských sil od Kyjeva, se otevřelo okno pro dialog. Dnes je zavřené. A Evropa stojí před otázkou, zda vůbec bude sedět u stolu, až přijde čas mluvit o míru.
Zmeškaný moment
Vraťme se do jara 2022. Ruská armáda ustupovala od ukrajinské metropole, morálka agresora byla na bodu mrazu, Ukrajina slavila první velké vítězství. Právě tehdy, podle Karise, měla Evropa tlačit na zahájení rozhovorů. Místo toho se konflikt proměnil ve vyčerpávací válku, která trvá už čtyři roky a podle odhadů stála životy statisíců lidí.
Estonský prezident má s východním sousedem zkušenost – Tallinn i Helsinky dobře vědí, co znamená žít vedle Ruska. A Karis teď říká nahlas, co si mnozí myslí potichu: Evropa nemá plán. Ani na jednání, ani na poválečné uspořádání. Nemůže to být tak, že u stolu budou sedět Spojené státy, Rusko a možná nějaký třetí hráč – a Evropa tam nebude.
Půjčky místo strategie
Zatímco diplomatická koncepce chybí, peníze tečou. Evropská unie schválila bezúročnou půjčku 90 miliard eur, k humanitární pomoci přes 1,3 miliardy přidává pokračující vojenskou podporu. Přístupová jednání s EU formálně začala v červnu 2024, Kyjev hovoří o možném členství už v roce 2027.
To všechno zní impozantně. Jenže Evropa umí platit, ale vyjednávat ne. Zbraně posílá, vizi poválečného uspořádání kontinentu však formulovat nedokáže. Karis proto navrhuje jmenovat zvláštního zástupce EU pro Rusko – někoho, kdo by připravil Evropu na den, kdy zbraně utichnou.
Paradox solidarity
Evropská podpora Ukrajině je masivní, ale nerovnoměrná. Česká republika hostí jeden z nejvyšších počtů ukrajinských uprchlíků na obyvatele v EU – přibližně 382 až 400 tisíc lidí. Zároveň se Česko, Slovensko a Maďarsko rozhodly nepodílet na zárukách za unijní půjčku pro Kyjev. Solidarita má tedy své hranice, a to nejen geografické.
Ukrajina mezitím balancuje mezi nadějí a realismem. Prezident Volodymyr Zelenskyj mluví o vstupu do EU jako o bezpečnostní záruce, ale zároveň se šíří spekulace, že Kyjev možná bude muset akceptovat územní ztráty výměnou za mír a perspektivu členství. Evropa nabízí budoucnost, ale ne bezpečnost. Tu má zajistit někdo jiný – pravděpodobně Amerika.
Kdo bude sedět u stolu?
Karisova slova o zmeškaném momentu nejsou jen kritikou minulosti. Jsou výstrahou do budoucna. Pokud Evropa nevypracuje jasnou strategii vůči Rusku, riskuje, že se stane pouhým pozorovatelem při jednáních, která zásadně ovlivní její bezpečnost. Spojené státy a Rusko mohou dohodnout podmínky, které Evropě nebudou vyhovovat – ale už nebude mít prostor je ovlivnit.
Estonský prezident připomíná příklad poválečného Německa: agresor byl potrestán, změnil se a během necelých deseti let se stal součástí NATO. Do Evropského hospodářského společenství vstoupil o něco později, ale princip zůstal stejný – integrace místo izolace. Podobný scénář pro Rusko dnes vypadá jako science fiction. Ale co když je právě absence takové vize tím největším problémem?
Zdroj info: Interia.pl
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
