Brečíme nad drahou ropou. Ona tedy její cena zatím není drasticky vysoká. Ale představme si, že kvůli nějakému konfliktu vyletí třeba ke 140 dolarům za barel, a to dlouhodobě, nebo jí vůbec nebude ve světě dost. Momentálně k tomu asi nepotřebujeme velkou fantazii. Co bychom pak dělali? A máme čekat, až se to stane, aniž bychom měli připravené řešení?
Obvykle se má za to, že Česko je prostě na této surovině závislé a nemůže s tím dělat nic. Ale může. Máme přece obrovské zásoby hnědého uhlí.
Globální kapitalismus je fajn. Umožňuje volný obchod, využívání komparativních výhod, zefektivňování, navyšování a tím zlevňování produkce, čímž vším přináší masivní zvyšování blahobytu. Doktrína soběstačnosti oproti tomu vede k chudobě a zaostávání. Jenomže co když se ten oběh surovin a zboží zastaví, nebo vážně naruší? Pak máte velký problém. Tím větší, čím více závisíte na strategických dodávkách z opačné strany zeměkoule. Nebo z problematických regionů.
Dělba práce je úžasná věc. Díky ní si můžete za vyvezené produkty koupit, co jinde dělají lépe a levněji, takže to nemusíte produkovat sami hůře a dráž, čím ve výsledku vyděláte a ostatní účastníci směny rovněž. Na druhé straně se tím všichni stávají závislí na všech a když přijde krize, nejhůře je na tom ten, komu začne chybět něco nutně potřebného pro jeho přežití. Evropa se nemusí bát hladu, protože má sama velkou nadprodukci potravin (aspoň do té doby, dokud si může nakupovat umělá hnojiva…). Nemá však dost ropy.
Jak si poradit, kdyby ropa náhle nebyla, nebo jí bylo strašně málo a za příšerné peníze? V aktuální situaci jsou hlasitě slyšet dvě skupiny extremistů, které nabízejí své nápady. Jeden horší než druhý. Zelení fanatici říkají, že se musíme zbavit závislosti na fosilních palivech, jejich prokremelští antipodi oponují, že naopak máme kupovat energetické suroviny v Rusku. Obojí má jistou relevanci, ale neodpovídá to na krizi, jíž čelíme (a hlavně někdy můžeme čelit) – ve výsledku ta i ona cesta mohou vést k jejímu prohloubení.
Napřed se vypořádejme s argumenty klimatistů. Jejich tvrzení, že vsadíme na slunce a vítr, čímž se dle nich zbavíme ropy a plynu od Moskvy (případně nyní od Teheránu) má několik vad. Perspektivně jistě platí rovnice, že čím více obnovitelných zdrojů tím méně fosilních paliv. Nicméně ta stále kryjí 85 % globální spotřeby energie a tento podíl se ani přes obří investice do OZE nijak radikálně nesnižuje. Určitě je nám to zcela k ničemu nyní a není v tom spása ani na dalších několik dekád.
Import ropy z Ruska by jistě mohl naběhnout ihned. Cena by však byla vysoká, a to politická, bezpečnostní – a nakonec i ta v penězích. Tohle jsme zkusili, umožnili jsme tím Putinovi rozpoutat a financovat agresi proti Ukrajině a zažili děsivou energetickou krizi. Dokud se bojuje a platí sankce, je to úplný nesmysl, který navrhují jen proruští kolaboranti. Ale i po uzavření míru je na místě opatrnost, už jednou jsme se spálili. „Už se nechcem nikdy vracet,
tam kde nám bylo nám bylo mizerně…“
Co tedy zbývá? Jak jsem řekl v úvodu: Místo drahých surovin od nepřátel domácí uhlí. Máme ho dost. Skoro pět set milionů tun. A kdybychom prolomili platné limity, disponujeme vytěžitelnými zásobami 1,2 miliardy tun. Celkové geologické zásoby jsou ještě několikrát vyšší, ale ty už by se nevyplatilo dobývat. V současnosti. Ale co víme, jaké poměry nastanou v budoucnu? Dnešní ekonomicky využitelné zásoby vystačí skoro na 50 let. Kdyby nebylo nic jiného a my sáhli i k obtížněji dosažitelným ložiskům, tak i na dvě staletí.
Určitě bychom mohli velmi rychle zvýšit spotřebu uhlí a nahradit ropu a plyn ve výrobě tepla, či v některých průmyslových procesech (to už by chtělo nějakou adaptaci). Co nám v tom brání? Vlastně pouze Green Deal. Ale když jde doslova o život, k čertu s ideologií… Kdyby šlo opravdu do tuhého, můžeme rozjet i výrobu paliv. Z tuny uhlí lze získat 100 litru benzínu a 150 litrů vysoce kvalitní nafty (při výrobní ceně kolem 13 Kč/l se produkce vyplatí již při dnešních cenách ropy.) V energii to odpovídá až 8 gigajoulům (GJ).
Když si vezmeme, že v naší primární spotřebě tvoří ropa a ropné produkty 400 petajoulů (PJ), tedy 400 milionů GJ, tak na plnou náhradu této suroviny bychom potřebovali 50 milionů tun uhlí. Kdybychom počítali jen se zásobami, které jsou za dnešními limity nicméně dobře dosažitelné, tedy nějakých 750 milionu tun, vystačilo by nám toho palivo na 15 let (k tomu by dál dobíhaly uhelné elektrárny z nyní otevřených ložisek). Přičemž představa, že by nešlo koupit ani kapku ropy a po tak dlouhou dobu, je hodně divoká.
Pro srovnání, o jakých řádech se bavíme – slunce a vítr dodávají méně než 60 PJ energie, což odpovídá benzínu a naftě vyrobenými ze 7,5 milionu tun uhlí. Bude fajn když se jejich výroba začne zvedat, ale to nejde rychle. A hlavně, nemáme technologie, které dokáží všude nahradit fosilní paliva elektřinou, navíc vyrobenou z OZE, které mají kolísavý výkon a nedodávají energii když zrovna vy potřebujete, ať v průmyslu, či dopravě. I kdybychom uhlím a palivy z něj nahradili rovněž plyn, tak se vším co máme, vydržíme klidně čtyřicet let.
Když to shrnu: spoléhat na import od Putina je risk – politický, bezpečnostní i ekonomický. Obnovitelné zdroje ještě dlouho budou jen doplněk, rozhodně s nimi v dohledné době nenahradíme ropu a plyn. Uhlí může někomu připadat jako krok zpět, ovšem má obrovské výhody. Je české a relativně rychle a na dlouho může řešit ropné krize. Reálně, nikoli jen proklamativně. Investice by byly obří, ale přežili bychom a obešli se bez Ruska, Číny i Německa. Energie je nakonec vždy energie a bez ní není možný nejen pokrok, ale život vůbec.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
