Prostitutka by nově podle zákona měla být i trestně bezúhonná

Recenze návrhu zákona o regulaci prostituce. Hodnocení Ekonomického magazínu: 20 %
Autor: Zastupitelstvo hl. m. Prahy
Stanovisko vlády: Nesouhlas
Datum předložení: leden 2014
Podle Babišova snáře by neprojednané zákony neměly s koncem volebního období takzvaně padat pod stůl, ale poslanci by měli mít možnost vrátit se k nim po volbách. Tuhle vizi nebude těžké splnit dřív než v roce 2035. Novým poslancům totiž nic nebrání, aby je v novém volebním období ihned znovu předložili. Rozhodně to ale nelze doporučit plošně. Z velké části se jedná o věci nevalné úrovně, které zůstaly ležet ladem, protože to bylo časově úspornější, než je úmorně projednávat až do úplného zamítnutí ve třetím čtení.
Vůbec nejstarší zákon, který ve sněmovně leží, se celkem příznačně týká nejstaršího řemesla: prostituce. Volání po její regulaci se ozývá již od raných devadesátých let, kdy se hromadně provozovala na ulicích zvláště severočeských měst. Přijímaly se vyhlášky, Ústavní soud některé z nich rušil, přijímaly se další vyhlášky, volalo se po zákazu i regulaci, politici se předháněli ve slibech a jejich neplnění, až vše postupně utichlo. Zlatá éra pouliční prostituce je pryč, a to i v Praze, jejíž zastupitel za TOP 09 Lukáš Manhart návrh připravil a za Prahu i předkládal sněmovně.
Zpětně vzato je vlastně s podivem, že první návrh zákona, který měl prostituci řešit, byl do sněmovny předložen až v roce 2005, kdy hlavní vlna pouliční prostituce už opadávala, a druhý pak o téměř deset let později. Praha má přitom vyhlášku z roku 2007, která vylučuje provozování a nabízení prostituce na veřejných prostranstvích. Jak ale sami předkladatelé upozorňují, jejich cílem není regulovat prostituci na ulicích, nýbrž možnost regulovat a kontrolovat prostituci mimo veřejná prostranství, slušně řečeno ve veřejných domech čili nevěstincích. O těch je známo, že jich je v Praze okolo osmi desítek, méně známo už je, že jejich zřizování zakázal dosud platný zákon č. 241/1922 Sb., o potírání pohlavních nemocí.
Ještě než se podíváme na samotný obsah návrhu, je dobré si připomenout, že k prostituci lze z hlediska státu přistupovat v zásadě trojím způsobem. Prvnímu se říká aboliční a znamená absenci regulace, což je současný stav. Druhá možnost je reglementační přístup a znamená stanovení pravidel pro legální provozování prostituce. Někdy proto bývá omylem označován jako legalizace prostituce, což je nepřesné, protože i v aboličním režimu je prostituce legální. Jinak je tomu pouze ve třetím přístupu, kterému se říká represivní a znamená kriminalizaci prostitutek nebo jejich zákazníků. Přístupy se v různých zemích různí, ale Česká republika je vázána Úmluvou o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce, bez jejíhož vypovězení nelze prostituci oficiálně uznat jako legální živnost.
Předložený návrh jde cestou reglementační, přičemž se zmíněnou Úmluvou si hlavu neláme. Eliminovat je podle předkladatele nutno nešvary, které jsou navázány na prostituci: „Jsou to bezpečnostní problémy, jsou to problémy spojené s porušováním veřejného pořádku, mravnostní problémy a zdravotní rizika.“ Česká republika podle Manharta v současné době rezignuje na problematiku zdraví v této činnosti, a tomu je nutné zamezit. Spíše než této argumentaci bych ale věřil tomu, že notoričtí regulovčíci zkrátka nebudou mít pokoj, dokud stát nestrčí rypák do posledního rozkroku.
Návrh zákona přistupuje k prostituci jako k podnikání, ke kterému je třeba získat úřední oprávnění. Pro jeho získání a udržení jsou stanoveny podmínky, jako jsou minimální věk 18 let, zdravotní způsobilost, a dokonce trestní bezúhonnost, která se však vztahuje pouze k výkonu činnosti prostituce. Po splnění všech náležitostí je oprávněná osoba zaregistrována, obdrží průkazku a může začít legálně podnikat. To s sebou přirozeně nese i povinnost platit daně.
Zákon ale zakazuje pracovat na ulici, a proto pamatuje i na pravidla pro veřejné domy, jejichž provozování úřady rovněž schvalují. Nesmějí být v určité vzdálenosti od úřadů, škol, kostelů či dětských hřišť a jejich vzhled nesmí úředníky pohoršovat. Za porušení zákona hrozí pokuty. Tak například padesátitisícový flastr dostanete, když budete prostituovat bez povolení, a dvoumilionový za nepovolený nevěstinec. Postihy hrozí i zákazníkům, pokud by náhodou využili sexuálních služeb na nepovoleném místě.
Kromě kvality služeb by policie a úřednictvo měli mít pod kontrolou veškeré poskytování úplatného sexu, což je zjevně nereálné. Výsledkem by nebyla reglementace, ale represe. Prostituce není řemeslo jako každé jiné, jak si autor zákona zjevně myslí, ale má svá specifika. Například se k němu jeho provozovatelé v civilním životě obvykle moc nehlásí a klienti si neberou paragon. Většina prostitutek a prostitutů si jednoduše průkazku a krabičku na EET nepořídí. Své řemeslo by řada z nich raději provozovala ilegálně, což by prohloubilo jejich závislost na pasácích a bezbrannost před násilím klientů.
Souhlasit lze také s názorem lidovců, že by se stát prohlásil vrchním pasákem a ručil by dívkám za klid na práci. Pro nevyváženost se návrh nakonec nelíbil ani feministkám a Dienstbierovi. Zatímco ženy před nucenou prostitucí prý nijak nechrání, zákazníkům dává záruku bezpečného a zdravotně nezávadného sexu. Korunu všemu nasadily samotné prostitutky, které byly původně pro, pak ale rychle otočily, když zjistily, že by je stát kontroloval víc než prodejce silvestrovských trhavin. Zákon zcela právem spadl pod stůl, ale to neznamená, že o regulaci prostituce už nikdy neuslyšíme.