Schmarcz: Mysli dopředu… Proč se tohle politikům u penzijního systému opravdu nedaří?

A i když je místo sedmnácti set vláda zvýší jen o sedm stovek, přesáhnou v průměru hranici 50 % hrubé mzdy. Což není málo. Má to však dva háčky. Jednak mnozí na ten průměr nedosáhnou, jednak kabinet vše řeší “s křížkem po funuse”.

Když senioři čekali, že najisto dostanou v průměrně přidáno 1770 korun a nakonec z toho bude jen 760 Kč, jistě je to nepotěší. Mnozí z nich asi nebudou brát argument, že rodiny s dětmi jsou na tom hůře, než oni. Ve Sněmovně lze opravdu čekat “peklo”, jak slibuje hnutí ANO. Vláda se tomu mohla – a měla – vyhnout. Ale ono se pod kotlem přikládá už dlouho. Do současné prekérní situace jsme se dostali v důsledku tří vážných selhání – jednoho chronického, jednoho populistického a jednoho akutního.

Za prvé, o potřebě systémové penzijní reformy se mluví už dvacet let. Přišla řada pokusů, ale žádná vláda ji nedotáhla. 

Za druhé, nastavení důchodových valorizačních schémat tak štědře, že způsobují velkou část rozpočtových deficitů, zavinil Andrej Babiš, který si takto kupoval voliče. 

A proč se (za třetí) vše řeší v podstatě pět minut po dvanácté? Protože Fialova vláda zaspala. Ve funkci už je víc než rok, inflace zuří po celou tu dobu, zdědila vyrabovanou státní kasu a mohla si snadno včas spočítat, kam to celé povede.

Penzijní systém pomalu směřuje pod vodu již dlouho. Ale že v červnu narazí na skalisko, muselo být vládě jasné nejméně půl roku. Inflace totiž neklesá a zároveň je důchodový zákon nastaven tak, že se má seniorům zdražování stoprocentně kompenzovat. Stejně tak mohl kabinet čekat opoziční obstrukce. Zvláště k když k nim ANO poskytl vítanou záminku tím, že vše řeší na poslední chvíli a ještě předtím klidně nechal do médií vytroubit, že v červnu si důchodci polepší skoro o osmnáct stovek. 

Jenomže stát tolik peněz nemá. Už nyní průměrné penze přesáhly dvacet tisíc korun a jsou o třetinu vyšší, než v čase nástupu vlády. A i při snížené valorizaci přesáhnou 50 % hrubé mzdy. Za Andreje Babiše to bylo i 39 %. Neboli objektivně si senioři nemohou stěžovat. Má to však dvě ale. Jednak se jim to mělo říci dříve, jednak ne všichni dosáhnou na průměrný důchod přičemž nůžky mezi chudými a bohatými penzisty se v krizi ještě více rozevřely.

Aktuální jednání o změně zákona bude vážně drsné. Bez ohledu na to bychom měli hledat shodu na hluboké reformě. I když se kabinetu podaří překonat tohle skalisko, dlouhodobě je systém neudržitelný. Je drahý, lidé do něj odvádějí příliš mnoho, přesto hrozí, že se bude dostávat do čím dál většího deficitu a skoro z něj zmizela zásluhovost. Každý zaměstnanec si platí na penzi 28 % hrubé mzdy. Načež ho čeká značně nivelizovaný výpočet penze, kdy čím více si platí, tím menší procento dostanete v důchodu zpět. 

Co se týká zásluhovosti, jsou dvě možnosti. Buď ji zcela vynecháme (beztak skoro neexistuje), snížíme pojistné dejme tomu na 20 % a zavedeme rovný důchod ve výši 40 % průměrné hrubé mzdy za podmínky, že doba pojištění bude dvakrát delší, než doba pobytu v důchodu, například 40 a 20, nebo 46 a 23 let. Kouzlo tohoto řešení spočívá v tom, že nikdo už nebude úplně chudý, s penzí pod úrovní 30 % hrubé mzdy. A bohatí ušetří tisíce korun měsíčně (4000 Kč z platu 50 000 Kč), za něž se mohou na stáří zajistit individuálně.

Nebo to lze udělat opačně. Každý by bral penzi dle toho, kolik sám odváděl, valorizovanou o index růstu mezd. Pak by zásluhovost byla stoprocentní, leč muselo by se férově přiznat, že chudý zůstane chudý a pokud pobíral sociální pomoc v době ekonomické aktivity, bude na ní závislý i jako senior. Dnešní hybrid naštve jak ty, co platili hodně a zpět dostávají málo, tak ty s nízkými důchody, kteří mají pocit, že se na ně zapomíná. Tak to není, jen je třeba si zvyknout že brát dávku není hanba, ale výraz solidarity.

Tohle je elementární úkol, aby systém zůstal v rovnováze. Jde o trojčlenku, kde je na jedné straně průměrná výše penzí krát doba strávená v penzi a na druhé straně průměrná výše odvodů krát doba strávena v pracovním procesu. Udržitelnost platí ovšem pouze když nebudeme vymírat. Pak už by poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci nešlo zachovat ani zvyšováním věku odchodu do důchodu. Protože by vůbec nebyli lidi (což brzy tvrdě pocítí Čína). A co když drtivou většinu práce přeberou roboti a umělá inteligence?

Museli bychom hledat další zdroje – ve vyšším růstu, zdanění strojů či bezdětných, kteří nepřispívají systému výchovou nové pracovní síly. Pokud většina produktivních odvětví nebude potřebovat lidskou sílu, asi by se měly změnit daně a ty příjmové zrušit a nahradit zdaněním zisku. Dnes sociální a zdravotní pojistné tvoří 48,6 % všech daňových příjmů vlády. Tento obrovský balík by vypadl, kdyby v továrnách a jinde už téměř nikdo nepracoval. Z čeho by se platily penze pak? Je třeba dospět k politickému rozhodnutí.

Dnes řešíme, jak ušetřit 20 miliard. V budoucnu půjde o bilióny, přičemž hlavními hrozbami pro penzijní systém jsou demografie, dlouhověkost i automatizace. Zdá se vám na takové debaty brzo? Ale kdepak, politika, jak vidíme, má za realitou vždy velké zpoždění. Takže co jsme měli mít hotovo včera, řešíme dnes, spíše už pět minut po dvanácté a na hraně ústavy. Heslo “mysli dopředu” zkrátka není moc kompatibilní s masovou demokracií.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz