Když se americký prezident Donald Trump příští měsíc setká s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v Pekingu, bude na stole jedno z nejcitlivějších témat současné geopolitiky: „nezávislost Tchaj-wanu“. Jenže co vlastně tento pojem znamená? A není Tchaj-wan už dávno nezávislý?
Stát, který existuje, ale není uznán
Tchaj-wan má vše, co definuje moderní stát. Vlastní demokraticky zvolenou vládu, armádu, měnu i pasy, které respektuje většina světa. Jeho občané volí své představitele a žijí v jedné z nejživějších demokracií v Asii. De facto je Tchaj-wan nezávislým státem už od roku 1949, kdy sem uprchla poražená vláda Čínské republiky před komunistickými silami Mao Ce-tunga.
Přesto Tchaj-wan jako suverénní stát formálně uznává pouze dvanáct zemí – většinou menší státy jako Belize nebo Tuvalu. Většina západních zemí, včetně USA, udržuje s Tchaj-wanem pouze neoficiální vztahy. Washington sice dodává ostrovu zbraně a je zákonem zavázán pomoci mu v obraně, ale oficiálně nezaujímá jednoznačné stanovisko k jeho suverenitě. Jak je to možné? Odpověď tkví v historii a v čínské politice „jedné Číny“.
Historické kořeny dnešního paradoxu
Ostrov, dříve známý jako Formosa, byl domovem domorodých obyvatel po tisíce let. V 17. století ho krátce ovládli Holanďané a Španělé, poté se stal součástí čínské říše Čching. V roce 1895 ho Čína po porážce ve válce s Japonskem postoupila Tokiu jako kolonii. Po druhé světové válce připadl Tchaj-wan vládě Čínské republiky.
Když komunisté v roce 1949 zvítězili v občanské válce, Mao vyhlásil Čínskou lidovou republiku a prohlásil ji za jediného legitimního nástupce celé Číny – včetně Tchaj-wanu. Poražená vláda Čínské republiky se přesunula na ostrov a po desetiletí také tvrdila, že je legitimní vládou celé Číny.
V roce 1971 převzal komunistický Peking místo Číny v OSN. Rezoluce 2758 uznala Čínskou lidovou republiku jako jediného legitimního zástupce Číny – o Tchaj-wanu se však explicitně nezmiňuje. Peking nicméně tvrdí, že tím svět právně uznal Tchaj-wan jako součást Číny. Tchajpej i Washington to odmítají jako účelovou interpretaci.
Co znamená „nezávislost Tchaj-wanu“?
Když Čína mluví o „nezávislosti Tchaj-wanu“, nemíní tím současný stav de facto nezávislosti. Má na mysli formální vyhlášení nového státu – například „Tchajwanské republiky“ – které by definitivně ukončilo fikci, že Čínská republika na ostrově je nástupcem celé Číny.
Takový krok by byl mimořádně obtížný. Vyžadoval by ústavní změnu schválenou třičtvrtinovou většinou parlamentu a následné referendum. Po volbách v lednu 2024 získal opoziční Kuomintang 52 křesel v Legislativním Yuanu, zatímco vládnoucí Demokratická pokroková strana (DPP) 51 křesel. Kuomintang jakékoli změně názvu země ostře odporuje – a bez jeho podpory je formální vyhlášení nezávislosti prakticky nemožné.
Prezident Lai Ching-te, kterého Peking označuje za „separatistu“, před svým zvolením mluvil o tom, že je „praktickým pracovníkem pro nezávislost Tchaj-wanu“. Později upřesnil, že tím myslel, že Tchaj-wan už nezávislý je. Od nástupu do úřadu opakovaně prohlašuje, že Čínská republika a Čínská lidová republika „nejsou podřízené jedna druhé“ – což Peking interpretuje jako tvrzení, že jde o dva samostatné státy.
Právní hrozba a vojenská realita
V roce 2005 přijal čínský parlament Zákon proti secesi, který dává Pekingu právní základ pro vojenskou akci proti Tchaj-wanu, pokud by se odtrhl nebo pokud by „možnosti pro mírové sjednocení byly zcela vyčerpány“. Zákon je záměrně vágní.
Čína nabízí Tchaj-wanu model „jedna země, dva systémy“ podobný Hongkongu – ten sice sliboval vysokou míru autonomie, v praxi se ale ukázal jako výrazně omezený. Žádná významná politická strana na Tchaj-wanu tento model nepodporuje. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že většina obyvatel chce zachovat současný status quo.
Napětí v Tchajwanské úžině dosahuje historického maxima. Čína provádí stále častější a intenzivnější vojenská cvičení simulující blokádu a obojživelné útoky. Tchaj-wan posiluje své obranné schopnosti a zvyšuje vojenský rozpočet.
Paradox, který trvá
Tchaj-wan je tedy fakticky nezávislý, ale přitom není. Funguje jako suverénní stát, ale většina světa to formálně neuznává. Jeho občané žijí v demokracii, ale pod neustálou hrozbou vojenské invaze. Jde o geopolitický paradox, který odráží křehkou rovnováhu mezi realitou a fikcí, mezi pragmatismem a ideologií.
A právě tento paradox bude příští měsíc na stole v Pekingu. Otázka zní: jak dlouho ještě může tato rovnováha vydržet?
Zdroj info: Reuters
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
