Zákon o bezpečnostních službách se psal už za Rumla. Pořád není

Dosavadní zakotvení bezpečnostní činnosti v režimu živnostenského zákona neumožňuje řešit nedostatky v činnosti soukromých bezpečnostních služeb, bezpečnostní rizika ani nedostatečnou ochranu klientů.
Recenze návrhu zákona o bezpečnostních službách. Hodnocení Ekonomického magazínu: 60 procent
Autor: vláda
Datum projednání vládou: 27. 4. 2020
Zaměstnanců bezpečnostních agentur je více než policistů – zhruba 50 tisíc oproti 40 tisícům policistů. Často jsou to důchodci s plynovkou na vrátnici, ale také to mohou být ozbrojené skupiny, nad kterými by měl mít stát alespoň nějakou kontrolu. Zbytečných předpisů máme hromady, zákon o bezpečnostních službách ale stále chybí.
Ministr vnitra Hamáček nedávno uvedl, že se na vnitru zákon připravuje už od roku 2011. Ale to se plete, je to mnohem déle. Bezpečnostní agentury se začaly množit jako houby po dešti počátkem devadesátých let. Zakládali je mimochodem propuštění příslušníci StB, a když v roce 1993 zavraždil příslušník jedné z nich syna režiséra Venclíka, zdálo se, že zákon bude co nevidět. Ministerstvo vnitra vedené tehdy Janem Rumlem předložilo do sněmovny první návrh zákona už v roce 1995. Sněmovna ho ale nestihla projednat a Ruml jej po volbách předložil v roce 1996 znovu. A znovu neuspěl.
Kritizován byl zejména nepoměr mezi rozsahem ukládaných povinností a minimální úrovní oprávnění, která se neliší od „obsluhy veřejných záchodků“. Samotné agentury lobbovaly proti míře podřízenosti, jakou nad nimi mělo získat ministerstvo vnitra, Filipovi neunikl paragraf, který agenturám zakazoval zaměstnávat bývalé příslušníky a přisluhovače StB, čímž by přišli o velkou část svých zaměstnanců. Vrácení zákona k přepracování vedlo na vnitru takovému rozčarování, že jej přepracovávali dlouhých šestnáct let. Vládě byl předložen na konci roku 2012, po projednání Legislativní radou vlády byl ale bez náhrady stažen. Nový návrh zákona do sněmovny předložila vláda až v roce 2015 a znovu neúspěšně.
Dvacet pět let po prvním pokusu přichází nyní vláda do sněmovny s návrhem zákona počtvrté. Za základ si autoři z vnitra vzali komplexní pozměňovací návrh, který vznikl na půdě bezpečnostního výboru v minulém volebním období. Nově předložený návrh zákona oproti původnímu návrhu a oproti třem stávajícím koncesím podle živnostenského zákona rozlišuje 6 typů licencované soukromé bezpečnostní činnosti, kam kromě různých druhů ochrany osob a majetku, převozu hotovosti, technických služeb a bezpečnostního poradenství patří i služby soukromého detektiva.
Zákon činnosti podrobně definuje, stanovuje podmínky udělení licence, včetně jejího zániku či odnětí, definuje svéprávnost, bezúhonnost, spolehlivost, zdravotní a zejména odbornou způsobilost. Návrh rovněž stanovuje přestupky, správní delikty právnických osob, fyzických osob, provozovatelů, zaměstnavatelů, zaměstnanců, členů statutárních orgánů, jakož i sankce. Ocenit je třeba zákaz souběžného výkonu některých soukromých bezpečnostních činností. Znamená to, že se nemůžete nechat najmout na službu soukromého detektiva proti osobě, u které vykonáváte ochranu.
Ukládání povinností a omezení bez protiváhy mimořádných oprávnění dnes už nikoho nepřekvapí. Osoby zajišťující výkon soukromé bezpečnostní činnosti nejsou, na rozdíl od bezpečnostních složek státu, resp. obecní policie orgány veřejné moci, a proto ani nemohou mít žádná veřejnoprávní oprávnění. V praxi to znamená, že pokud jim někdo odmítne sdělit své osobní údaje, nemůže k tomu být přinucen. Oprávněný je i návrh na regulaci bezpečnostní činnosti pro vlastní potřebu. To jsou všelijaké ty ochranky v obchoďácích nebo na stadionech, které občas mají pocit, že jsou nad lidmi i nad zákonem.
Největší otazník předloženého návrhu visí nad soukromými detektivy. Jejich činnost není vykovávána vůči zákazníkovi, který si službu objednal, nýbrž vůči třetím osobám. Nejčastěji nevěrným manželům a manželkám. V praxi nejde jen o běžné šmírování, výjimkou totiž není ani nasazení operativně technických prostředků, které představuje závažný zásah do práva na soukromí, práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů, na nedotknutelnost obydlí a do práva na tajemství zpráv podávaných telefonem podle Listiny základních práv a svobod.
Návrh se s tímto problémem vyrovnává téměř úsměvně. Zákaz zjišťování národnostního, rasového nebo etnického původu, sexuální orientace, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženského nebo filozofického přesvědčení, pomíjí fakt, že se většinou jedná o veřejně deklarované nebo snadno zjistitelné údaje. Těžko si nenajmete detektiva, aby zjistil, zda je Obama černoch nebo Středula odborář. Limity směrem k ochraně soukromí a osobnosti sledovaných osob by mnohem spíše měly být nastaveny obecně prokázáním právního zájmu klienta, případně veřejného zájmu a nikoli výčtovou metodou.
Úplně největší záhada nakonec: V §49 návrhu se říká, že provozovatel je při výkonu soukromé bezpečnostní činnosti – služba soukromého detektiva – povinen vést seznam osob zajišťujících výkon soukromé bezpečnostní činnosti. V důvodové zprávě je pak k tomuto ustanovení tučně podtržená věta: Z tohoto důvodu tedy veškerou odpovědnost za legalitu objednávky/zakázky pro soukromého detektiva nese její objednatel! To jako vážně? Doufejme, že se autor důvodové zprávy jen spletl, případně byl špatně pochopen. Ze samotného zákona nic takového naštěstí nevyplývá.
– swp, red –
Foto: Pixabay