Jiří Rusnok: Nacházíme se globálně na jisté křižovatce vývoje

Jiří Rusnok je český makroekonom a politik. V minulosti zastával pozici premiéra ČR, ministra financí či ministra průmyslu a obchodu. V letech 2016-2022 působil jako guvernér ČNB. V současnosti je poradcem představenstva Pojišťovny Allianz. 

„Dospěli jsme k úrovni středně vyspělé země a stojíme před úkolem, jak se posunout na hodnotovém (myšleno ekonomicky) žebříčku dále. Toto se v moderní historii mnoha zemím nepovedlo. Je zřejmé, že se do značné míry vyčerpal růstový model české ekonomiky, který dobře fungoval zhruba 20 let. Byl založen na masivním přílivu zahraničních investic od poloviny 90. let a zejména na rozvoji exportně orientovaného zpracovatelského průmyslu,“ říká Jiří Rusnok.

Jste český makroekonom a politik. Čím se cítíte víc?

Určitě se cítím jako ekonom, snad i národohospodář a trochu i manažer. Politika mne vždy zajímala jako klíčový faktor fungování společnosti, ale nikdy to pro mne nebyl profesní cíl. Rád poznávám, jak věci fungují, a když se naskytla příležitost, chtěl jsem rovněž poznat, jak funguje svět politiky. 

V letech 2013-2014 jste byl předsedou vlády České republiky. Byla to velmi rušná doba. Byla rušnější než dnes?

V tomto ohledu se jednotlivá období v historii těžko dají srovnávat. V něčem ano a v něčem ne. A teď by musel následovat dlouhý popis detailů. Zde platí ono klasické „dvakrát nevstoupíš do jedné řeky“.

Mezi lety 2016 až 2022 jste byl guvernérem České národní banky. Jaké podstatné události se dle vás udály v oblasti makroekonomie a české ekonomiky v té době z hlediska guvernéra ČNB?

Byla jich spousta. Přišel jsem do ČNB na pozici člena bankovní rady v březnu 2014. Od listopadu 2013 běžel režim tzv. kurzového závazku, de facto pevného kurzu koruny k Euru se spodní hranicí 27 Kč za Euro. Česká ekonomika se velmi toporně probírala z krize ve tvaru dvojitého W. Na rozdíl od okolního světa české HDP klesalo (byť mírně) ještě i v roce 2012 a 2013. Od července 2016, kdy jsem byl jmenován guvernérem, jsme primárně připravovali exit z kurzového závazku. Nebyla to jednoduchá úloha. Šlo o to nezpůsobit ekonomice nežádoucí šok v podobě skokového posílení měny, jako se to stalo Švýcarské národní bance (SNB), která 15. ledna 2015 trhy šokovala a od kurzového závazku 1,2 EUR za CHF jednorázově odstoupila – měsíc po zavedení záporných sazeb. Frank /CHF/ během pár minut posílil o 29 %, což údajně pamětníci na měnových trzích mezi měnami vyspělých ekonomik světa nepamatují. Proto jsme velmi pečlivě na tento krok připravovali finanční trhy zejména skrze velmi otevřenou a intenzivní komunikaci o našich záměrech. Samotné ukončení kurzového závazku pak nastalo na 1. dubnovém zasedání Bankovní Rady ČNB. Vše proběhlo hladce a měnový režim se vrátil do standardní podoby s úrokovými sazbami jako hlavním nástrojem měnové politiky. Mimochodem za ukončení kurzového závazku jsme později jako centrální banka, i já jako její guvernér, obdrželi dvě prestižní mezinárodní ocenění. Klidné časy let 2018-2019 ovšem záhy vystřídal příchod pandemie Covid 19 a postcovidové globální turbulence a brzy na to únor 2022 a výbuch ruské invaze na Ukrajinu a všechny následné otřesy pro celý svět a zejména pak pro střední a východní Evropu. Na všechny tyto události – externí šoky – musela reagovat politika centrální banky zejména v oblasti nastavení měnových podmínek. Nechtěl bych opomenout ani zásadní posun v oblasti makroobezřetnostní politiky ČNB, který se odehrál postupně v letech 2016-2020. Jeho klíčovým prvkem pak bylo přijetí novely zákona o ČNB, kterou se podařilo prosadit v parlamentu po dlouhých letech vyjednávání, a která vybavila centrální banku odpovídajícími kompetencemi. ČNB dnes může velmi efektivně zasahovat v případě potřeby zachování stability finančního systému, což je spolu s péčí o cenovou stabilitu její primární úkol. 

Jak rozdílná je pozice guvernéra od předsedy vlády?

Obě funkce se zásadně liší, role premiéra je především spojena s všeobjímající odpovědností za všechny oblasti fungování státu. A v případě standardní politické vlády je rovněž především politická. Premiér, tedy tzv. první ministr, sestavuje a řídí vládu a činí politické kroky pro její podporu v parlamentu. Portfolio guvernéra je mnohem užší. Především je to péče o cenovou a finanční stabilitu – tedy výkon měnové a makroobezřetnostní politiky. 

ČNB je ústřední (centrální) bankou ČR, orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem a orgánem příslušným k řešení krize na finančním trhu. Mají být pozice ČNB a rozhodnutí guvernéra nezávislé na politice vlády, či může vláda zasahovat do rozhodnutí ČNB? 

Ze zákona nesmí členové bankovní rady přijímat jakékoliv pokyny od kohokoliv, včetně prezidenta a vlády. Role ČNB je tedy v tomto ohledu zcela nezávislá. V naší legislativě, ale i praxi je tato nezávislost na moci výkonné velmi silná. Někdy se dokonce hovoří o jakémsi čtvrtém centru moci ve státě – vedle moci zákonodárné, exekutivní a soudní také o moci „centrálně bankovní“. Je tomu tak právě proto, aby centrální banka mohla zcela nezávisle efektivně plnit svůj mandát strážce cenové a finanční stability. 

Jak na základě vašich dřívějších zkušeností v makroekonomii vidíte stav české ekonomiky v současnosti? 

Nacházíme se globálně na jisté křižovatce, existuje velká nejistota, jak se bude svět vyvíjet dále. A tato situace zásadně komplikuje i možnosti predikce dalšího vývoje u nás. Nejprve tedy k vnějšímu prostředí. Po Covidovém šoku přišly postcovidové problémy charakteristické poruchami globálních hodnotově-obchodních řetězců. To spolu s prudkým zdražením energií (zejm. v Evropě), zesíleným ještě dopady války na Ukrajině, spustilo nebývale silnou inflační vlnu téměř v celém světě. Dnes už je zřejmé, že se nejednalo pouze o jednorázový šok. Svět se totiž v posledních zhruba 5-10 letech podstatně změnil. Zažíváme jakousi změnu globálního paradigmatu, kterou zjednodušeně můžeme charakterizovat několika klíčovými trendy. Někteří autoři hovoří o 5D. Demografics – tedy stárnutí populace, Deglobalizace – ústup od ničím neomezované spolupráce ekonomik napříč kontinenty a politickými režimy. Dekarbonizace – postupný odchod od používaní fosilních paliv jako hlavního zdroje energie. Digitalizace – asi není třeba blíže vysvětlovat. Dluhy – nebývale vysoká úroveň veřejných, ale i soukromých dluhů zejména ve vyspělých zemích. Asi bych k tomu ještě dodal rostoucí příjmové a majetkové rozdíly. Současné působení těchto složitých trendů vytváří onu velkou nejistotu, jak se vlastně bude svět vyvíjet do budoucna. K tomu u nás v Česku přistupují ještě další výzvy. Dospěli jsme k úrovni středně vyspělé země a stojíme před úkolem, jak se posunout na hodnotovém (myšleno ekonomicky) žebříčku dále. Toto se v moderní historii mnoha zemím nepovedlo. Je zřejmé, že se do značné míry vyčerpal růstový model české ekonomiky, který dobře fungoval zhruba 20 let. Byl založen na masivním přílivu zahraničních investic od poloviny 90. let a zejména na rozvoji exportně orientovaného zpracovatelského průmyslu. Nicméně tento model se dnes dostává pod rostoucí tlak nákladů na energie – ty jsou v EU nejdražší na světě a u nás trpí rovněž chronickým nedostatkem poptávané pracovní síly – dlouhodobě máme nejnižší nezaměstnanost v EU. K tomu si musíme přidat skutečnost, že český stát ve svém vlastním fungování, pokud jde o jeho efektivnost, rozhodně nepatří mezi elitu. To v době, kdy z mnoha důvodů role státu v ekonomice spíše narůstá, rovněž není pozitivní faktor.

Může se tak česká ekonomika dostat do dlouhé a vleklé krize? Jsou nějaká řešení? 

Nenazval bych to přímo krizí, ale riziko dlouhodobější stagnace bych rozhodně nepodceňoval. Na druhou stranu česká společnost i ekonomika již opakovaně v historii prokázaly svou odolnost, vitalitu a schopnost poradit si s mnoha překážkami.

Kdo může za vysokou inflaci? Více ČNB nebo vláda?

Inflace je mnohovrstevný společensko-ekonomický fenomén. Je projevem makroekonomické nerovnováhy. Ta obvykle vzniká postupně a tak trochu skrytě. Na jejím vzniku se de facto podílíme téměř všichni v různých našich rolích. Ať už jako zaměstnanci, kterým rostou dlouhodobě mzdy rychleji než jejich produktivita práce, anebo v roli příjemců sociálních transferů včetně důchodů, které platí stát a financuje je na dluh. Stejně také například v roli úředníka ve státní správě, který vydá potřebná razítka na stavbu nového rodinného nebo bytového domu v u nás obvyklém termínu (tedy několik let), což samozřejmě omezuje nabídku na trhu s bydlením a přispívá k té části inflace, která pochází z trhu nemovitostí. A mohli bychom jistě s těmito příklady ještě pokračovat. Podstatné ale je, že tyto trendy by měla s předstihem předvídat centrální banka a reagovat na ně v nastavení své měnové politiky. ČNB je tou institucí, která má jednoznačně v popisu práce pečovat o cenovou a finanční stabilitu. 

Jak dlouho podle vás bude inflace dále růst? Co vše může vysoká inflace ovlivnit? 

Inflace už de facto přestala růst, naposledy citelně rostla v lednu 2023 v souvislosti s cenami energií a potravin a od února cenová hladina již neroste, nebo jen nepatrně. Naposledy v dubnu dokonce meziměsíčně klesla. Takže to nejhorší máme již za sebou. Otázka je, jak bude vypadat další období zejména od roku 2024. K dopadům inflace. Inflace je de facto nikým neschválená daň, která neúprosně zdaňuje všechny držitele úspor a příjemce fixních nebo téměř fixních příjmů. Nejvíce poškozuje středně-příjmové vrstvy.   

Měla by podle vás ČNB zvednout úrokové sazby?

Měla v tom pokračovat ve II. polovině roku 2022. Dnes, pokud platí predikce ČNB, že v příštím roce již bude inflace v blízkosti inflačního cíle, to už nedává příliš smysl. 

Kde byste jako ministr financí v rozpočtu škrtal vy?

V naší situaci, kdy každý rok máme cca o 15 % vyšší výdaje než příjmy, nezbývá než škrtat téměř všude. Myslím, že v tomto ohledu konsolidační balíček vlády postupuje v podstatě správným směrem. Především bych se podíval na oblast podpor pro komerční sektor. Tady si myslím, že veřejný zájem bývá nejproblematičtější. Téměř se u nás nevyužívá možnosti návratné dočasné výpomoci. Ovšem obecně platí, že je potřeba zásadní revize agend státu a na základě redukce těchto činností pak realizovat úspory. 

Je podle vás čas na důchodovou reformu?

Je otázka, co si představujeme pod tímto pojmem. Na hlubokou změnu systému ve smyslu výrazného opuštění průběžného systému financování je v již velmi stárnoucí společnosti, jako je ta naše, určitě pozdě. Zbývají tedy parametrické úpravy stávajícího systému, a to vláda právě navrhuje.

Mluvíme stále o schodku státního rozpočtu. Nežije ale celá Evropa na dluh? A nejen Evropa? 

Ano to určitě platí, úroveň veřejných dluhů ve vyspělých zemích je dnes podobná jako po světových válkách. To je potenciálně velké riziko, ale mezi jednotlivými zeměmi jsou značné rozdíly. Řecko mělo veřejný dluh k HDP na konci minulého roku okolo 170 %, ale Dánsko, Švédsko a donedávna i Česko měly dluh pod 40 %. 

Od 1. února 2023 jste poradcem představenstva Allianz pojišťovny. Je to klidnější než vaše dřívější pozice?

To jistě ano, mám v Allianz poloviční úvazek a moje role není nijak exekutivní, a to mi plně vyhovuje. 

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Jiřím Rusnokem

Zdroj: Renáta Lucková