Rozhovor s Alexanderem Goldscheiderem, českým publicistou, skladatelem a hudebním producentem, žijícím v Anglii.
Alexander Goldscheider je český skladatel, klávesový mág, průkopník elektronického popu u nás, producent a publicista. Narodil se v Praze a začínal jako hudební kritik a DJ. Od roku 1981 žije v Anglii, kde spoluzaložil softwarovou a hardwarovou firmu Romantic Robot. Později ji přeměnil na hudební produkci a vydavatelství. Více a více se věnuje publicistice, po prvním díle memoárů „Cílené náhody“ pracuje na dvou dalších.
„Matematika mi slouží dnes a denně při práci s počítači, které potřebuji neustále ve všech sférách své činnosti. V obchodní činnosti je třeba dbát, aby byly všechny strany pokud možno spokojené, zejména v dlouhodobých vztazích,“ říká Alexander Goldscheider.
Do svých 31 let jste žil v tehdejším Československu a od dětství jste byl obklopen divadlem a kulturou. Jak na tu dobu vzpomínáte? Kdo či co vás nejvíce ovlivnilo?
V dětství bral vše člověk automaticky a já si až v dospělosti plně uvědomoval, jak záživné bylo pohybovat se mezi „máminým“ divadlem (E.F. Buriana) a „tátovými“ redakcemi (Svět v obrazech a Kino), reportážemi, rozhovory se slavnými. Jako jedináček jsem vyrůstal mezi dospělými, což mi v životě také pomohlo. V emigraci jsem také více ocenil, jak byl umělecký svět odtažitý od reality, oč byl poetičtější, nepovrchní. Spíše než zaměstnání to byla zábava, vzrušení, nespočet kouzel okamžiku, stále tak kreativní – tolik představení jsem viděl tolikrát a každé bylo pokaždé jiné. Ovlivnila mě oddanost umění, snaha o profesionalitu, jedinečnost, umět vyniknout, a přitom ne na úkor kolektivu. Fascinovala mě schopnost režisérů a dirigentů inspirovat celý soubor, umělecký a v divadle/filmu i technický. Přišlo mi, že umění vévodí nad běžným životem a postupem času jsem hltal veškeré, vedle divadla film, literaturu, výtvarné a nejvíce hudbu.
V 70.letech jste objevil svět syntezátorů v hudbě. Co pro vás tehdy znamenala nová technika?
Úplně nový svět. Jednak zvukový s naprosto novými barvami a ve spojení se sekvencéry současně poskytující možnost kombinovat strojovost s emocemi, což mě vzrušuje dodnes. Jedna z mých prvních elektronických písní byla Mluví k vám robot, v níž jsem futuristický a současně protestný text Michaela Žantovského zpíval přes vokodér, abych zněl jako robot, opět barvou i rytmem zpěvu. Podařilo se mi také prosadit a nahrát kompletní elektronické základy, tj doprovody pod zpěv, například Valerie Čižmárové, Hany Zagorové, Evy Pilarové, plus nahrávat své vlastní. Bylo to novátorské jak umělecky, tak technicky, včetně nových způsobů nahrávání.
Je o vás známo, že máte lásku k hudbě, jazykům a matematice. Jde to vůbec skloubit v jedné osobě? Co je spojuje?
Údajně jsou s to se navzájem podporovat v mozku. Láska k nim vyplynula ze snadnosti, s níž jsem se je učil a používal, na rozdíl od předmětů, kde si člověk jen musel pamatovat spousty dat, jako třeba dějepis. Matematika mi slouží dnes a denně při práci s počítači, které potřebuji neustále ve všech sférách své činnosti. Komicky měla systematická výuka matematiky v Československu jednu velkou výhodu. V Británii se nevyučují mechanické počty a většina obyvatelstva nedisponuje ničím víc než jednoduchou násobilkou. Když jsem vedl počítačovou společnost a nakupoval desetitisíce součástek, nedělalo mi problém ceny a slevy snadno a rychle spočíst z hlavy, což vždy vyvedlo druhou stranu z rovnováhy, a dokázal jsem tím domluvit vše mnohem výhodněji. Jak se jeden z dodavatelů později přiznal, měl časem před mou objednávkou všemožné varianty předem spočtené a vytištěné na papíře, aby nebyl zaskočený. Ale to už jsme byli stejně přátelé a vycházeli si maximálně vstříc. V obchodní činnosti je třeba dbát, aby byly všechny strany pokud možno spokojené, zejména v dlouhodobých vztazích.
Máte jasnou představu při skládání hudby?
Pokud jde o interpretaci, tak když jsem psával písničky, znal člověk rozsah, barvu hlasu a vůbec schopnosti těch zpěváků, pro něž psal. Téměř vždy mě přesto mile překvapili, když zazpívali vše lépe, než jsem si představoval. Až jsem napsal stominutové Requiem pro pět sólistů, velký sbory a orchestr a měl obavu, jak to asi vůbec bude znít. Domníval jsem se, že mám minimální pojem a budu rád, pokud to vůbec zazpívají. A najednou jsem zjistil že mám mnohem vyhraněnější představu, než jsem si kdy myslel, a interprety pak mnohem více trápil, abych jí dosáhl.
Pokud jde o samotné skládání, tak mě, obávám se, v mém věku muzikologické vzdělání spíš svazuje, než pomáhá. Myslím vždy na ucelenou formu, stavbu a mé dnešní písně, nebo spíš šansony, jsou příliš tradiční. Dobře vím, co a jak dělám, jenže také vím, že bych pro současné posluchačstvo měl dělat něco trochu jiného.
Věnoval jste se různým žánrům od popu k vážné hudbě. Který je vaše srdeční záležitostí?
Jsem bohužel zvyklý si naprosto vše, co složím, nahrát sám. V mládí to bylo úžasně rajcovní a novátorské, jen jsem byl závislý na frekvencích v nahrávacích studiích, která mě samozřejmě nepatřila, a tak musel pracovat šíleně rychle, a tím i mít své aranže poměrně jednoduché. V emigraci jsem si postavil na půdě našeho domu vlastní studio, a to pohodlí a dostupnost 24/7 vedly k neporovnatelně pomalejší práci a komplikovanějším aranžmá. Po sametové revoluci jsem si udělal provizorní studio na nahrávání sólového zpěvu i v Praze, které mi úžasně posloužilo. V prvním desetiletí bylo finančně schůdné najmout si velký filharmonický sbor a dokonce i symfonický orchestr ve velkých studiích. A tak jsem například složil a nahrál sborovou Stabat Mater,rozsáhlou Píseň písní a pár menších skladeb. To už je, alespoň pro mne, dávno nemožné, a tak v posledních dvaceti letech píšu a nahrávám především šansony, které si tak trochu z nouze zpívám povětšinou sám. Má obliba latiny vedla k zhudebnění řady biblických textů, ale zhudebnil jsem také četné hebrejské, básně Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Pavla Kopty, Pavla Vrby, Davida Hrbka a mnohé vlastní texty. Moje srdeční záležitost je cokoliv, co vzbuzuje emoce, nejprve mé vlastní a pak ideálně dalších.
Jak Britové přijímají kulturu a hudbu obzvlášť? Dá se to porovnat s Českou republikou?
Nejsem si jistý, zda jsem povolaný hodnotit, neboť přístup specificky k hudbě se ve Velké Británii až šokujícně mění a v Česku ho do té míry neznám. V Británii zažívá vážná hudba úpadek. Konzervativní vláda, která je u moci 13 let, sice vytrubuje, jak mocně podporuje kulturu včetně hudby, jak ta je důležitou součástí školní výchovy, ale už jen z rodinných zkušeností shledávám, že školní hudební výchova je minimální a učit hru na nástroje či zpěv lze jen soukromě, což si nemůže každý dovolit. Šokujícně také klesají finanční podpory profesionálním tělesům, orchestrům, operním domům, koncertním sálům, festivalům apod. Londýnský Southbank Centre, v druhé polovině minulého století hrdá výspa hudby, divadla, filmu i výtvarného umění, je dnes zašlý betonový komplex obklopený desítkami stánků s pouličním jídlem, které přitahují mnohem více pozornosti a návštěvnosti. Vláda slibovala výstavbu nové koncertní haly, už ani neslibuje. Pro mne jsou návštěvy koncertů, ne které chodím už jen tehdy, když hraje někdo z rodiny, uspokojením z rodinné hrdosti, jinak mě však skličují. Postoj vlády k umění mi přijde takřka středověký, ponechává ho ponejvíce dotacím mecenášů a neuvědomuje si, jak je pro humanitu podstatné.
S jakými zahraničními hudebními osobnostmi jste spolupracoval a na čem?
V podstatě pramálo. První dva roky v emigraci jsem nahrával své dvě LP desky v Red Bus Studios, kde tehdy nahrávaly hvězdy populární a filmové hudby, tu a tam jsem jim přispěl drobnostmi na syntezátorech, vyměňoval si zkušenosti i aparaturu třeba s Hansem Zimmerem, Demis Roussos mě přemlouval, abych s ním nahrával LP desku v Řecku, jenže já nemohl kvůli svému statutu uprchlíka opustit Velkou Británii. Můj styl práce je příliš individuální a samotářský, je to chyba, nejvíce zaviněná emigrací. V Česku jsem spolupracoval s tolika zpěváky, orchestry, dirigenty a chybí mi to. Co bych za to dal, mít k dispozici orchestry, jako jsem mívával…
V Británii jste v roce 1983 s Ondřejem Kořínkem založili počítačovou firmu Romantic Robot, která navrhovala a vyráběla periferie a software pro domácí počítače. Co vás k tomu vedlo?
Sled náhod. Můj kamarád v Praze mě poprosil, zda bych mu mohl po někom poslat tehdejší první britský mikropočítač ZX81. Já neměl o počítačích sebemenší ponětí, byl nečekaně velmi levný a malý, já ho jen chtěl zkusit, zda funguje, a během chvíle mu propadl a uvědomil si, že jsem u zrodu přeměny světa a také technologie, která by mi mohla pomoci v mé hudbě. Začal jsem se kybernetikou zabývat, pro začátek v knihách z knihovny, a o půl roku později si koupil už vyspělejší ZX Spectrum. Dychtivě jsem šel na první výstavu produktů, které pro něj začali různí fandové vyvíjet, slyšel tam češtinu a padl na počítačového specialistu, už usazeného emigranta z Prahy. Měl jsem představu o produktu, který by se ideálně ke Spectru hodil, pozval jsem Ondřeje Kořínka domů na večeři, zůstal u nás spát, ale kdyby jen jednu noc: žil s námi od té chvíle pár měsíců, během kterých jsme náš první produkt, program Trans-Express, vytvořili, vyrobili a úspěšně začali prodávat. Poté jsme zkonstruovali celou řadu dalších výrobků, software i hardware, naštěstí pokaždé úspěšných, až jsme po šesti letech začali být poněkud unaveni. V ten moment přišla sametová revoluce, Ondra si přál zkusit podnikat v Praze, společnost opustil, já ještě několik let pokračoval, ale nepřekonatelně mě to táhlo, až také přitáhlo, zpět k hudbě.
Po deseti letech navrhování a výroby softwaru a hardwaru se Romantic Robot přesunul do hudební produkce, vydavatelství a produkce CD. Jak jste využil propojení světa počítačů a hudby? Co vás na tom nejvíce fascinuje?
Už v druhé polovině 70. let jsem investoval jmění do revolučního západoberlínského sekvencéru Mr. Lab, který hrál na syntezátory kompletně za mne. V Praze jsem měl tým přátel, s nimiž jsme veškerou aparaturu, včetně 16stopého magnetofonu Českého rozhlasu, propojili, a byl to pro mne, vlastně nejen pro mne, zázrak. Sekvencer byl vlastně adaptovaný mikropočítač, tehdy i výrobně drahý, a v momentě, kdy se staly dostupné, začaly opět dvě německé firmy, Steinberg a C-Lab, vyvíjet mnohem komplexnější software na komponování i interpretaci hudby. Já pro C-Lab časem testoval a pomáhal vyvíjet zpracování velkých partitur pro jejich úžasný program Notator. To poté, když můj Romantic Robot vydal ještě předtím ve srovnání sice mnohem jednodušší, ale ve své době opět revoluční Music Typewriter pro Spectrum, program, který psal a tiskl noty. Notator, později přejmenovaný na Logic, používám dodnes jak na skladbu, tak nahrávky. Je to pro mne sen, který se stal skutečností, i když jeho možnosti/schopnosti mi stále přijdou neuvěřitelné. Podobně obdivuji program na výrobu videí ProShow Producer a vůbec spoustu další technologie, bez níž si svůj Romanticko Robotický život neumím představit.
Myslíte, že bude možné v budoucnu při skládání hudby používat umělou inteligenci?
Už se to běžně děje a v široké škále možností a praxe. Pojem umělá inteligence se mi jeví široký a nepřesný. Je stále založená na lidské a je otázkou, do jaké míry si přejeme, aby se z ní zcela vymanila a byla stoprocentně autonomní. Gary Kasparov byl naprosto zničený, když seznal, že šachový počítač už porazí i jeho, mistra světa, a AI tak vítězí nad člověkem. Tolik profesí už zjišťuje, jak jsou počítače s to je nahradit, to však nevede nutně k plné, pokud vůbec nějaké, spokojenosti. Pokud jde o hudbu, je možné za pár set korun zadat na internetu instrumentální skladbu, která je obratem složená a za dalších pár set i s autorskými právy, takže ač ji vytvořila AI, tantiémy si může ponechat ten, kdo za ně jednorázově zaplatil. Člověk může zadat styl, průběh, instrumentaci, časem jistě cokoliv. Jako muzikolog docením, jak skladatelé dokážou kombinovat invenci s řemeslnou prací s materiálem, tj. například motiv všemožné, takřka mechanicky, zpracovat: obrátit ho všemi směry, pozměnit melodicky, harmonicky, rytmicky, přidat kontrapunkt atd. To například dokáže AI v setině vteřiny, jsou to perfektně zadatelné algoritmy, kterými snadno disponuje a postupuje. Já nic podobného zatím používat nezkusil, připadal bych si nevyužitý, i když před skoro půl stoletím měl můj syntezátor Roland JP-4 vypínač, který už tehdy dělal při sepnutí podobné jednoduché variace dle svého uvážení, a jejich poměrná nepředvídatelnost mi zejména v rámci všeho ostatního exaktně naprogramovaného konvenovala.
Jdou i vaše děti a vnoučata ve vašich hudebních šlépějích?
Nejstarší Ben je velmi úspěšný jako sólový hornista. Už v 16 letech vyhrál v kategorii žesťů britskou prestižní televizní soutěž BBC Young Musician of the Year, v celkovém finále byl třetí, a to mu otevřelo cestu doslova do celého světa. Od té doby už bylo pro něj osobně napsáno přes 50 skladeb. Možná ten mimořádný úspěch trochu odradil sedm dalších vnoučat. Zatím. Můj syn Kryštof byl houslistou a violistou v řadě předních britských orchestrů, bohužel v Královské opeře Covent Garden přišel o sluch a musel hudby zanechat. Bez přehánění tragédie, jeho i rodinná.
Máte nějaké své sny, co byste si chtěl ještě splnit?
Před více než čtvrt stoletím jsem vážně onemocněl a napsal si sám pro sebe už zmíněné stominutové Requiem. Když se ukázalo, že ta nejhorší možná diagnóza se nekonala, tak jsem ho i nahrál s Pražským filharmonickým sborem a s pěti výtečnými sólovými zpěváky, včetně tehdy mladičkého Vojtěcha Dyka. Technicky to byl zcela bláznivý projekt, neboť všichni zpívali na můj syntetický základ, k němuž jsem teprve poté zkoušel se Symfonickým orchestrem FOK dohrát základ, bohužel však neúspěšně. Ty vokální party jsou tak senzačně nazpívané, že nahrávka i se syntetickým doprovodem má své opodstatnění. Já jen ve své hlavě slyším pravý symfonický orchestr, a nahrávku jsem dodnes nevydal. Po to celé čtvrt století čekám buď na lepší orchestrální zvuky a sílu základ předělat s novými samplery sám ve svém studiu, nebo na kompletně novou nahrávku se skutečným orchestrem. Jedno či druhé zůstává přesně tím snem, co bych si ještě rád splnil.
Před třemi lety vyšel v Česku první díl vašich vzpomínek Cílené náhody. Máte plánovaná pokračování či anglickou verzi nebo je obojí také spíše ve sféře snů?
Samotného mě zaráží, že jsem prožil prvních třicet let v Česku a posledních třiačtyřicet v Británii, a přitom píšu stále neporovnatelně více česky. Na Facebooku jsem před lety začal uveřejňovat některé ze svých životních příběhů, které se postupem času setkaly s takovým ohlasem, že jsem byl nejen vyzván, abych jich napsal celou knihu, ale přes 600 čtenářů na ni vybralo přes 300.000 korun, aby jistě vyšla. Cílené náhody pojednávají o mých předcích, době jejich života, což zahrnuje carské Rusko, kde byli z matčiny strany můj pradědeček dirigentem carova orchestru a druhý dědeček z kavkazské kozácké rodiny zabývající se výrobou kaviárem – odtud pramenila esence jeho vzpomínek do doby Velké říjnové revoluce: „Ach to byly čáááásy, až po prdéééli v kaviáru“. Tátova rodina prošla zcela jiným osudem, hlavně spíše neprošla a zahynula v nejrůznějších lágrech, čemuž je také věnovaná část knihy, Mé vlastní osudy končí mým devatenáctým rokem, kdy jsem se po téměř roce života v New Yorku vrátil do Prahy – abych z ní za dvanáct let emigroval už s rodinou se dvěma dětmi do Velké Británie. Mám naplánovaná dvě pokračování, první o životě za normalizace, druhé v emigraci. V mezičase jsem ještě vydal koncepčně poměrně nezvyklou e-knihu, vlastně spíš e-zpěvník, Písně pro jiné i pro mne, kde je 35 z mých písní v nahrávkách, videích, notách, vzpomínkách a fotografiích. Momentálně ho rozšiřuji na 100+.
Škoda, že se nemohu přinejmenším rozdvojit, s přibývajícím věkem by se to hodilo více a více…
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Alexanderem Goldscheiderem
Autor: Renáta Lucková