Už v polovině roku 1992 bylo v centrální bance mnoha lidem jasné, že je potřeba počítat s rozdělením Československa, a tedy i s rozdělením československé měny. Na politickém výsluní probíhaly národovecké, pomlčkové, federativní a další urputné diskuze, ve stinném ústranní nově vytvořené měnové instituce se však již rozbíhaly nezbytné přípravy na jejich konečné vyústění.
Nebylo to úplně jednoduché, o čemž svědčí například fakt, že byl do Státní tiskárny cenin zadán tisk kolků, což se nepodařilo utajit a na přímý zásah federální vlády musela být tato zakázka zrušena. Kolky se pak tiskly jinde, ale vše se podařilo bez problémů stihnout. Organizace a logistika této megaoperace byly popsány již vícekrát, o komunikační a mediální strategii se však moc nemluvilo. Po třiceti letech už se jistě dá i toto téma otevřít. Šlo o dvě důležité věci:
- Eliminovat fámy a pochybnosti, zejména pak oddělit rozdělení měny od nechvalně známé „měny“ z roku 1953, tedy od tzv. měnové reformy. I když se to zdálo nepravděpodobné, temná vzpomínka na 40 let starou reformu skutečně v roce 1992 ožívala a byl to závan opravdu nebezpečný. Zejména se připomínalo, že v předvečer měnové reformy vystoupil tehdejší prezident republiky (Antonín Zápotocký) a zcela jednoznačně ujistil veřejnost, že žádná měnová reforma nebude. Pak se ještě mnoho let říkalo, že prezidenti a vlády smějí lhát jen ve dvou otázkách – pokud jde o válku a pokud jde o měnu.
- Přesvědčit veřejnost, aby se těsně před rozdělením měny zbavila hotovosti. V roce 1992 byla situace zcela jiná než dnes. Platebních karet bylo jako šafránu, mnozí lidé neměli ani účty v bankách a mzdy se vyplácely převážně v hotovosti. Bankovky představovaly maximální jistotu – člověk držel své peníze v ruce a to bylo pro většinu lidí rozhodující.
Měnová odluka (výměna československých bankovek za české) proběhla ve dnech 4. – 7. února 1993 a úspěch této veliké, složité a citlivé operace byl do jisté míry závislý i na splnění těchto dvou komunikačních cílů. Faktem je, že se lidé o svou hotovost nebáli. Množství peněz v oběhu kleslo ze zhruba 100 mld. na méně než polovinu, lidé si uložili peníze na účty, případně si je poslali na svou vlastní adresu poštovní poukázkou. To umožnilo nalepit předem na stažené bankovky v dostatečném počtu kolky a během čtyř dnů pak všem zájemcům zbývající bankovky vyměnit v hodnotě 4.000 korun na osobu (pro děti do 15 let to bylo 1000 korun).
Státní banka československá (SBČS) převzala v roce 1990 roli centrální (emisní) banky, což bylo pro většinu veřejnosti něco naprosto neznámého. S měnovou politikou, úrokovými sazbami, inflací a s dalšími dnes zcela běžnými pojmy nikdo nepracoval – ani novináři a ani ti z nich, kteří se zabývali ekonomikou. Úplně pořádně nevěděli, o co běží a jak to všechno spolu souvisí a co vlastně ta emisní banka dělá. Snadno se dalo domyslet, že příprava měnové odluky bude špatně pochopena, vyvolá odpor a ten celou operaci zkomplikuje.
Příprava komunikace tedy začala především u novinářů, kterým bylo potřeba dodat základní informace. Vytvořil se užší okruh redaktorů a komentátorů z největších médií, kteří projevovali o tématiku zájem a s těmi se hovořilo o všech souvisejících tématech. Nebyla tu ambice, aby o všem hned něco publikovali, šlo prostě o to, aby pochopili úlohu peněz v tržní ekonomice, smysl a podstatu oběživa i podstatu toho, že je samostatná ekonomika spojená se samostatnou měnou. Koncem roku 1992 byly už informace o „případné“ měnové odluce velmi konkrétní a téma se zvolna přeneslo na stránky deníků, do rozhlasové a televizní publicistiky a zpravodajství.
V lednu 1993 už se pozornost viditelně soustředila na otázku termínu. V reálu fungovala pro samostatné republiky společná měna, ale bylo den ode dne jasnější, že její dny jsou sečteny. V polovině ledna bylo už jasné, že termín uskutečnění měnové odluky není možné tajit. Tehdy byl natočen rozhovor guvernéra SBČS (Josefa Tošovského) s redaktorkou České televize (Barborou Tachecí), ve kterém se sice termín nesdělil, ale byl velmi jasně naznačen: v lednu již nic neproběhne, na březen to odkládat nemá smysl a jasně bylo řečeno ještě něco: měnová odluka by neměla následovat po výplatách mezd a neměla by proběhnout ani těsně před nimi. Zato bude velmi praktické, pokud k výměně peněz dojde během víkendu. Tehdy se mzdy vyplácely kolem 15. dne v měsíci, takže bylo celkem jasné, že výměna peněz proběhne o víkendu 6. a 7. února.
Odlukový týden začal pak v pondělí 1. února projednáním příslušného zákona v Parlamentu. V úterý Parlament zákon schválil a hned ten večer vystoupili v obou zemích premiéři a oznámili celé rozhodnutí. V médiích byly k dispozici praktické informace, jak postupovat a zodpovídaly se různé specifické otázky lidí, kteří se ocitali v nepředpokládaných situacích. Proběhly dvě televizní diskuze v hlavních vysílacích časech, které měly vysokou sledovanost, a i když se jednalo o celkem složité téma, byly dobře přijaty. Ve čtvrtek byla zahájena výměna bankovek a nikde se neprojevila neinformovanost nebo nějaké pochybnosti. Novináři provázeli celý proces velmi věcně a s maximálním porozuměním. V pondělí 8. ledna skončil česko-slovenský clearing, společná měna zanikla, lidé si mohli vyzvednout své peníze z účtů již v kolkované, české podobě, stejně tak jim přišly jejich peníze poštou, výplaty byly již bez problémů prováděny v národních měnách a pozornost médií se přesunula k zajímavějším věcem.
Jistým pozitivním dědictvím odlukové „kampaně“ zůstal okruh kvalitních ekonomických novinářů a komentátorů. Ano, byli informováni předem, a to lépe než mnozí jiní. Byli ochotní naslouchat a svým způsobem se v těchto otázkách vzdělávat. Investovali čas a trpělivost a získali tím určitou profesionální výhodu. Spolupráce ČNB s ekonomickými novináři pokračovala a v dalších letech to vyvolalo obdobnou implikaci: tito lidé se pak velmi odborně zabývali (a někteří dodnes zabývají) měnovou politikou, směnitelností samostatné měny, pády některých komerčních bank, měnovou krizí v roce 1997 atd. Bylo dobré dávat těmto lidem kvalitní informace, sdílet s nimi ona těžko stravitelná témata centrálního bankovnictví a následně těžit z jejich schopnosti publikovat to sdělným, někdy až popularizujícím způsobem. Centrální banka se tak nejen vyhnula naivním a neodborným kritikám či polemikám, ale dosáhla tím i zřetelného posunu v povědomí veřejnosti. Pohyb úrokových sazeb, vývoj inflace, rozvoj kapitálového trhu, státní dluh, měnové kurzy a další pojmy se natrvalo usadily v širokém povědomí, a to z hlediska odbornosti většinou zcela korektně.
Finanční gramotnost veřejnosti je sice stále velmi aktuálním pojmem a je třeba ji dále prohlubovat, ale velký kus cesty jsme už v této věci za uplynulých 30 let určitě ušli.
Martin Švehla
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla