Hlavním tématem prezidentské volby měly být drahé složenky. Pravda, měly význam. Opozičnímu kandidátovi to ovšem stačilo jen na dva miliony hlasů.
Což je na vítězství málo. Jistě roli hrálo i to, že Andrej Babiš je silně neoblíbený. Pokud by však opravdu nastala ekonomická katastrofa a sociální rozvrat, jistě by získal daleko více hlasů.
Takto si musel vypomáhat strašením válkou, což mu úplně nevyšlo. Nyní ale nejde o expremiéra. Otázka zní, co udělá premiér současný. Prezidentská volba je za námi, krize stále před námi.
Před volbami prezidenta byly karty rozdány přehledně. Podle dlouhodobých trendů odmítají Babiše tři pětiny lidí. Zvítězit mohl pouze v případě, že by došlo k nějakému velkému zlomu. Kdyby velká část obyvatel upadla do bídy, mohl získat daleko více protestních hlasů. I od těch, kteří buď nechodí volit, nebo ho sice nesnášejí, ale o něco méně, než Fialu. Nebo kdyby nastala válečná apokalypsa. Ani jedno nepřišlo, a i když předseda ANO na obě témata cílil, s tím prvním uspěl nedostatečně, s druhým prakticky vůbec.
Volba prezidenta dopadla podle papírových předpokladů. Aspoň jak se již dost jasně jevily někdy od listopadu (čímž je míněna prohra Andreje Babiše, nikoli vítězství Petra Pavla, jeho místo mohla v té době zaujmout Danuše Nerudová). Budoucnost je ovšem méně jasná. Tak, jako jsme v létě nevěděli, zda do půl roku nepřijde tvrdý sociální střet (který by určitě pomohl do sedla bývalému premiérovi), nemůžeme ani nyní říci, jak si vláda poradí s dalším vývojem. Zatím jí to relativně jde. Ale větší úkoly jsou stále ještě před ní.
V lednu stoupla důvěra lidí v ekonomiku na své maximum od srpna. Což jistě významně přispělo k porážce šéfa ANO. Situace, v níž se země nachází a z ní plynoucí rozpoložení obyvatel zatím vždy rozhodly prezidentskou volbu. Přestože hlava státu nemá na vládnutí a ekonomické záležitosti žádný vliv, do přímé volby si většina lidí promítá své naděje i obavy z budoucnosti. Osobnost kandidátů je sice důležitá, ale ne rozhodující. Nikdo nedokáže vyhrát “proti ekonomice”, či přesněji proti náladě společnosti.
V roce 2013 se stal prezidentem Miloš Zeman coby silný levicový kandidát oproti pravicové vládě, jíž většina občanů nedůvěřovala a měla špatný pocit z ekonomické i politické krize. O pět let později se naopak stal vládním kandidátem v čase vysokého ekonomického růstu a velkého optimismu. Nyní se Babiš nejspíš těšil na opakování situace z doby před deseti lety. Ale to se vzdor válce a drahým energiím nestalo. Což spolu s tím, že přeci jen je slabším politikem než Zeman, de facto rozhodlo zápas předem.
Boj o Hrad byl svým způsobem referendem o předsedovi ANO a o jeho budoucnosti. Ověřil si, že stále může vyhrávat sněmovní volby. Ale také, že nemá koaliční potenciál, který by mu stačil na získání většiny v parlamentu – alespoň pokud nenastane nějaká hodně těžká krize. Té se tak musí snažit vláda zabránit. Jinak se volby v roce 2025 stanou neúspěšným referendem pro ni. Minulý rok zabojovala a dopomohla tím Petru Pavlovi na Hrad. Neboť i k když se k němu v kampani nehlásila, jejich osud byl propojen.
Tato etapa je za námi. Odčerpávala nám energii a pozornost, které by se nyní měly soustředit na reálné problémy země. Čeká nás řešení inflace, zajištění energií, boj s hospodářskou stagnací, s rozvalem veřejných financí – a stále ještě pokračuje válka. Kromě toho příští tři roky poběží permanentní volební kampaň. Babiš sice jasně prohrál souboj o Hrad, jenže s tím počítal a jeho cílem bylo právě posílit si postavení lídra opozice. Možná si představoval těsnější výsledek, i tento ho však v bojovnosti spíše povzbudí, než zarazí.
Kdo by ještě v srpnu, kdy ceny energií vyletěly do závratných výšek a vláda neměla řešení, čekal tak výraznou Babišovi prohru? Respektive porážku kandidáta hnutí ANO, protože on sám v té době nebyl přesvědčen o tom, že se souboje účastní on sám. Dobře věděl o své neoblíbenosti. Vláda mu nabídla šanci tím, že nepostavila vlastního kandidáta a podpořila trojici jiných, čímž rozdělila hlasy a Babiš měl šanci vyhrát alespoň první kolo, což se mu málem zdařilo. Ale “velká čísla” pak už stála proti němu.
Situace na evropském trhu s plynem a elektřinou se ovšem poněkud zlepšila, vláda přinesla ne snad dokonalá, nicméně alespoň nějaká řešení a velmi dobře zvládla předsednictví EU. Do prezidentských voleb tak Češi mohli jít s pocitem hrdosti na vlastní zemi a s tím, že není až tak zle. Což vše pomáhalo kandidátovi vlády, nikoli opozice. Mohl se věnovat budování pozitivní image a nemusel bojovat s negativními náladami, které by převládly, pokud by kabinet v boji s krizí selhal.
Prezidentskou volbu rozhodovaly emoce. Ty hrály proti Babišovi. Jednak proto, že vážně není u většiny lidí populární, jednak pro, že se nezvedla vlna nenávisti proti vládě a ani jemu se ji nepodařilo vyvolat, i když se o to opravdu snažil. V roce 2025 však nálada obyvatel bude vycházet z tvrdých dat. Čímž se myslí nejen vývoj ekonomiky, ale především situace v jejich vlastních peněženkách. Vrátí se pravolevý střet a pravicová vláda obstojí pouze v případě, že lidem nebude hůře, ale lépe, než právě teď. Odpočet už běží…
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay