Recenze návrhu ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů

Autor: skupina poslanců (ČSSD, KSČM a ANO)

Datum předložení: 17. 9. 2020

Stanovisko vlády: neutrální

Hodnocení EM: 50%

Přijímání ústavních zákonů někdy bývá zaobaleno do vznešených frází o ochraně nejvyšších hodnot. Ve skutečnosti bývají cíle předkladatelů často úplně jiné, ba přímo opačné.

Když chci udělat nějakou legislativní lumpárnu a vím, že by to nejspíš neprošlo u Ústavního soudu, provedu to ústavním zákonem. Má vyšší sílu, jeho přezkum Ústavní soudem či přímo zrušení je komplikované a podle některých výkladů, zvláště těch zjednodušujících, přímo nemožné. Ústavní zákony na ochranu vody, se kterými se v loňském roce roztrhl doslova pytel, jsou vesměs právě tímto případem.

O zakotvení ochrany vod na ústavněprávní úrovni sněmovna diskutovala v červnu letošního roku při projednávání tří návrhů ústavních zákonů, jejichž recenzi jsme přinesli v létě loňského roku. Stručně si je připomeňme. S odvoláním na klimatické změny a jejich dopady na životní prostředí navrhují komunisté doplnit Ústavu o konstatování, že voda je ve vlastnictví České republiky, která chrání a zvelebuje toto bohatství a je povinna zajistit ochranu a šetrné využívání vody jako základní životní potřeby ve prospěch svých občanů. Způsob využívání a ochrany vody má stanovit samostatný zákon.

Druhý vodní návrh ústavní novely podali poslanci KDU-ČSL. Dosavadní ústavní pokyn, aby stát dbal na ochranu přírodního bohatství a šetrné využívání přírodních zdrojů, navrhují doplnit explicitním apelem na šetrné využívání vodních zdrojů a půdy. Ústavodárce v době přijetí Ústavy podle nich nemohl předvídat, že dojde k dramatickému úbytku podzemních a povrchových vod a masivnímu úbytku úrodné půdy a snížení její kvality. I oni tedy argumentují podstatnými změnami v životním prostředí, jež nastaly v posledních letech. Kromě deklaratorního doplnění Ústavy ale jejich návrh nic dalšího nepřináší.

Nejradikálnější v dopadech je třetí iniciativa, v níž se angažují především poslanci STAN s podporou jednoho Piráta. Jde o novelu Listiny základních práv a svobod, která má lidu nadělit právo na pitnou vodu, vodní zdroje dát do správy státu a hlavně stanovit, že zásobování pitnou vodou zajistí obce na neziskovém základě. Přijetí návrhu by znamenalo faktické znárodnění majetku nebo vypovězení nájemních smluv (uzavíraných se zahraničními společnostmi) na provozování vodárenské infrastruktury a tím i porušení smluv na ochranu investic se všemi důsledky, jako je odškodnění za zmaření investic.

Při společném projednávání všech tří návrhů ve sněmovně zaznívaly perly, jako že „opakovaná sucha v posledních letech jednoznačně prokázala, že voda je surovina, okolo které se bude točit světová politika“. Jiní se též nepokrytě postavili za vyvlastňovací povahu zákonů: „Vraťme vodu do naší správy, nikoli zahraničních korporací.“ Přijetí návrhů nakonec zabránil ministr zemědělství Toman, který přislíbil předložit vládní návrh s tím, že už dávno organizuje diskuse u kulatých stolů, kde spolu se zástupci dalších ministerstev a ústavních právníků možnosti ústavní ochrany vody probírají.

Návrh ústavního zákona o ochraně vody a vodních zdrojů je plodem této iniciativy. I když jej formálně vzato předložili poslanci, skutečné autorství patří ministerstvu zemědělství. Důvod je prostý, je to rychlejší a odpadá projednávání v Legislativní radě vlády, kde by padaly takové otázky jako: K čemu ústavní zákon o vodě, když ho nemáme o vzduchu ani slunečním osvitu? Voda je věc ničí, respektive statkem veřejným, a teprve v nějakém okamžiku se může stát vlastnictvím. Ochrana vody a vodních zdrojů je samozřejmě potřebná, k tomu ale máme zákon o vodách, který byl mimochodem v reakci na sucho nedávno novelizován.

O vratkosti důvodů potřebnosti ústavní ochrany vody svědčí i důvodová zpráva k návrhu z velké části popisující katastrofální sucho v době, kdy už na drtivé většině našeho území pominulo. I kdyby tomu tak ale nebylo, vyzdvižení vody jako jednoho z přírodních zdrojů, jehož významnou podmnožinou je stále obtížněji dostupná pitná voda, zdůraznění povinnosti ochrany vody nebo právo každého na přístup k pitné vodě na tom těžko něco změní. Klíčovým ustanovením návrhu tak je vymezení péče o vodní zdroje pro zásobování obyvatel pitnou vodou jako výsostného veřejného zájmu.

Označit něco zákonem, byť třeba ústavním, za veřejný zájem ale může být problém. Nalézání veřejného zájmu je totiž předmětem správního řízení, respektive následného soudního přezkumu, jak už mnohokrát konstatoval Ústavní soud. Co ale vůbec není na škodu, je ustanovení zákona, že veškerá nově budovaná infrastruktura vodovodů a kanalizací, sloužících veřejné potřebě, bude trvale vlastněna neprivátními subjekty. Žádné zpětné vyvlastnění, žádná retroaktivita k vyvlastňování majetku v soukromém vlastnictví.  V této otázce si návrh rozhodně zaslouží pochvalu a body navíc.

-swp,red-