Zajímavé je, že se – alespoň v mé praxi – neobjevilo moc případů korupce. Když jsem ještě byl v advokacii, tak si vzpomínám, že jsme mívali různá školení a jednou nás, začínající, školil tehdy už renomovaný berounský advokát, jméno není důležité.
Jestli nám tenkrát bylo 25 tak jemu bylo 65, takže to byl velebný kmet a my jsme k němu vzhlíželi s úctou. Vykládal nám o různých tématech a také o případných úplatcích a od té doby si pamatuju to, co nám řekl: “úplatný je každý, ale každý má tu laťku nastavenou někde jinde”. Samozřejmě, už tenkrát se říkalo: jestli chceš vyřídit to nebo ono, musíš zaplatit. Jenomže nešlo o velké částky, týkalo se to nedostatkového zboží, služeb, různých melouchů, zdravotnictví, školství, státní správy a samostatnou kapitolou byly byty. Před soud se z toho ale dostalo minimum. Nepamatuji si, že bych sám někdy podplácení nebo přijímání úplatku soudil.
Sám jsem byl vystaven určitému pokušení jednou a dodneška nevím, jestli jsem se zachoval nejlépe. Tíží mě to, protože jsem byl svým způsobem nespravedlivý. Do vazby byl vzat vedoucí vyhlášené restaurace a já jsem rozhodoval o jeho vazbě ve druhé instanci. Byl bych v rámci senátu hlasoval abychom ho z vazby pustili, protože jsem si myslel, že tam vazební důvody nejsou. V té době za mnou přišel jeden známý, který řekl, že když ho z vazby pustíme, dostanu na tu dobu nepředstavitelných 30 tisíc korun. Udělat jsem to nechtěl, trestní oznámení na známého jsem také podat nechtěl, a tak to odnesl obviněný, který zůstal ve vazbě.
Když jsem později soudil v Praze, tak se o jednom z pražských advokátů říkalo, že na účet soudců bere úplatky. Jestli je bral nebo nebral to samozřejmě nevím, ale prý to prováděl tak, že si vzal peníze, které údajně chtěl dát soudci. Na chodbě městského soudu pak zaklepal na dveře soudce, klienta nechal na chodbě, k tomu soudci se šel na něco zeptat, jestli začnou včas nebo jak dlouho to bude trvat. Potom se vrátil k tomu klientovi a řekl mu, že to je s panem předsedou vyjednané. Když byl verdikt příznivý, měl klient pocit, že si jej koupil. Když byl nepříznivý, tak mu advokát ty peníze někdy prý i vrátil, případně mu řekl, že bez úplatku by to bylo ještě daleko horší. Nevím samozřejmě, jestli to bylo vymyšlené nebo jestli na tom něco bylo, každopádně to všechno byly jenom zlomky toho, co vyplouvá na povrch nyní.
Když to srovnám s ostatními oblastmi lidského konání, tak je korupce v soudnictví i přes některé případy z poslední doby stále poměrně mělká, dalo by se říci, že soudci jsou břídilové. Proč? Jsou tak morálně na výši, nebo jim v korupci brání systém? Já myslím, že jen ve vysoké morálce soudců to nebude. Významnou roli tady rozhodně sehrává i systém. Přezkum nadřízeným a dalším nadřízeným, a ještě dalším nadřízeným soudem v tom hraje nesporně kladnou roli. Kdo by platil a na druhé straně si nechal zaplatit za něco, co za chvíli už nemusí být pravda? A tak zatímco se z jiného prostředí dozvídáme o milionech a podezřeních na miliardy, u soudců jde nanejvýš, ale i to je špatné, o lahve s alkoholem. Myslím, že první skutečně odsouzený byl jeden soudce na Litoměřicku, který vzal úplatek a zato zdržel projednávání, čímž vznikla obviněnému určitá výhoda. Je to špatné a pro mě nepochopitelné. Dalších vážnějších případů je v poslední době skutečně jen několik. Všechny jsou mrzuté, ale na pochybnosti o systému to není, jsou to lidská selhání. Za samostatnou zmínku snad stojí případ soudce Berky, kterého soudili 15 let a teprve v roce 2019 nastoupil do vězení. Paradoxem je, že tato kauza začala tím, co by mělo být pro konkurzní soudce prioritou. Aby rozhodovali rychle. Soudce Berka rozhodoval rychle, ale asi až příliš rychle.
I těch několik případů samozřejmě vzbuzuje obecnou nedůvěru, zvláště v poslední době, kdy se morálka mění a udávání se stává běžnou součástí života. Minulý režim měl na udavačství celý systém a o morálce té doby nemá cenu mluvit. Po roce 1989 se však z korupce stal viditelný problém. V letech 2012–13 proběhla před Obvodním soudem pro Prahu 5 kauza Víta Bárty, Jaroslava Škárky a spol. V té době se jednalo o vládní stranu Věci veřejné a podstata byla v tom, že Škárka udal Bártu a obvinil ho, že mu dal úplatek. Škárka úplatek přijal, Bárta tvrdil, že se jednalo o půjčku, ale před soudem stáli oba a soudce je také oba odsoudil. Musím říct, že mi jako pouhému divákovi vadil zejména ten povyk, který spustil pan soudce, a také, že se zabýval věcmi, které s případem nesouvisely. Zdůrazňuji, že je to jen můj názor, on si o tom třeba myslí něco jiného. Ještě víc mi vadilo, že ač to sám ještě neměl pravomocně skončené, vystupoval v médiích, dával rozhovory, ve kterých sice skoro nic neříkal, ale podle mě by to v průběhu procesu vůbec dělat neměl. Byl, pravda opatrnější než jeho přísedící, kterou musel za nějaký rozhovor s médii dokonce odvolat, ale ona měla vzor v něm! Ve svém předsedovi senátu! Zmiňuji se o tom proto, protože právě v tomto případě se v soudní síni odehrávaly věci, které byly za mého působení v tom tzv. předrevolučním období nemyslitelné. Škárka si totiž Bártu nahrál a nahrávku pak předložil u soudu jako důkaz. Za to, že si někdo někoho nahrává, by se tenkrát ten nahrávající styděl. Dnes je to běžná praxe. Známý známého nahrává a pak to předkládá médiím a soudu jako důkaz o prohnilosti a špatnosti svého nejlepšího přítele. Jsem rád, že u toho už nemusím být.
Pozoruhodná je ovšem další věc. V zásadě šlo o trestní kauzu, kterou by ten soudce za normálních okolností soudil jeden den. Dopoledne by provedl důkazy, odpoledne by se přednesly závěrečné řeči a krátce nato by se vynesl rozsudek. Už to, že si na to soudce dal týden, který ještě prodloužil téměř o další týden, samo o sobě signalizuje, že si zadělával na mediální popularitu a ta ho také neminula. V průběhu řízení tomu navíc nahrával různými tiskovými konferencemi a vystupováním v médiích. Já si myslím, že soudce s takovými ambicemi ztrácí soudnost a měl by přestat být soudcem. Tohoto soudce doslova znectil odvolací soud a z jeho odsuzujícího rozsudku nenechal v platnosti nic. Oba aktéry očistil jednoduchou úvahou: peníze sice byly předány, ale neprokázalo se, že by tím byl ovlivněn veřejný zájem a že by se tedy jednalo o korupci. Mediálně ale zůstal tento soudce hrdinou. Média, která ho před rokem nekriticky vynášela, přešla mlčením fakt, že kompetentní orgán jeho práci totálně zkritizoval. Prošlo mu i to, že nejprve ty dva politiky odsoudil, pak je dalším rozsudkem osvobodil a pak proti svému vlastnímu rozhodnutí podal ještě podnět ke stížnosti pro porušení zákona. To je přece něco nevídaného, neslýchaného, ale jak je vidět, možného. Pro mě je to učebnicový příklad toho, jak daleko a kam až může zajít soudce, když chce o sobě nějakým způsobem dát slyšet. A to se tady tomu soudci Šottovi podařilo dokonale.
Možná se z mého vyprávění zdá, že to dříve byla taková idylická doba, že trestná činnost byla bagatelní a souzení vlídné. I když bych tento dojem mohl vysvětlit úslovím „zkrásněla ve vzpomínkách“, je potřeba vidět věci zcela jasně: Totalitní režim si s kriminalitou poradí snadno. Říká se, že totalita omezí základní demokratická práva, ale ona omezí všechna práva. Nebyla sice dána pracovní povinnost, ale fakticky museli pracovat všichni, jinak z nich byli příživníci. Policista zkontroloval ráno nějakého člověka v Pardubicích pro nic za nic a zjistil z občanky, že ten člověk je z Budějovic a položil mu otázku, co dělá dnes v 9 ráno v Pardubicích. A ten člověk se stal automaticky podezřelým, protože tam byl buď krást, nebo někoho znásilnit, nebo dělat něco jiného, v každém případě nekalého. Sepjetí občana s určitou lokalitou kvůli zaměstnání bylo výrazným omezením možnosti páchat trestnou činnost. Když se někdo objevil někde, kde neměl zaměstnání ani bydliště, nebylo to normální a totalitní režim si s tím uměl poradit. Soudci měli sice trochu nadprůměrné platy, ale nic moc. Kdyby si soudce koupil auto v Tuzexu, tak na to nemohl legálně mít a byl podezřelý. A tak to bylo se všemi. Vědělo se o zelinářích a uzenářích, že jsou sice bohatí, ale že to museli někde nakrást. Hlídalo se, kde kradou a čas od času byl nějaký zelinář, uzenář, taxikář nebo číšník, když to přehnal, i souzen. Ale jenom čas od času, protože jinak se to ohlídalo. Dělaly se i takové triky, že se „kupovala“ výhra v Sazce. Dnes bychom řekli, že se praly špinavé peníze, ale takových případů také asi moc nebylo. S pádem totality tyto poměry skončily, takže dnes už to tak přehledné není.
Pokračování další pondělí 15. 3. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou