Josef Jiřičný: Díky pokrokům v diagnostice jsme dnes schopni detekovat i ty nejmenší tumory

Prof. Josef Jiřičný je světově uznávaný molekulární biolog, odborník v oblasti nádorové biologie, bývalý ředitel Institutu pro molekulární výzkum rakoviny v Curychu. V současnosti je také člen Mezinárodního poradního orgánu Rady pro vědu, výzkum a inovace. Jako profesor působil též na Spolkové vysoké škole technické v Curychu. 

Do zahraniční odešel v roce 1969.  Následně vystudoval chemii v Birminghamu a doktorát získal v Londýně. Vědě a výzkumu se věnoval v Londýně, Basileji, Římě a posléze zakotvil v Curychu. Ačkoliv byl původně chemik a biochemik, postupně se začal zabývat molekulární biologií DNA a výzkumem nádorové biologie.

„Ve srovnání s jinými zemi východní Evropy je Česká republika pořád pozadu. Vyjet jako doktorand nebo postdoktorand do zahraničí je obrovská šance. Poznat kultury a jazyky jiných zemí, učit se od špičkových vědců v nejlepších univerzitách světa a ještě být za to placen, to by nikdo neměl vynechat,“ říká Josef Jiřičný. 

Jste úspěšný biolog, našel jste proteiny které chrání proti rakovině. Jak dlouho to trvalo?

To je otázka jako „Jak dlouhý je kus šňůry?¨ Někdy má člověk štěstí, jindy se nic nepovede i když se léta pracuje 24/7 ve dne v noci. Já jsem měl štěstí; dostal jsem svou první skupinu v Basileji v roce 1983 a během prvních pěti let jsme našli dvě nové enzymatické aktivity, ale trvalo to ještě dalších 10 let než jsme přišli na to, z kterých proteinů jsou sestaveny. A link těchto proteinů k rakovině vyplynul z práce asi deseti skupin rozprášených přes celou zeměkouli, někteří pracovali s bakteriemi, jiní s kvasinkami a jiní (jako my) s lidskými buňkami. Ten eureka moment přišel ale až díky genetikům, kteří našli ohniska dědičné rakoviny tlustého střeva.

Proč jste začal zabývat nádorovou biologií?

Já jsem se chtěl stát doktorem, ale studium medicíny bylo pro emigranta v Anglii nedosažitelným cílem. Šel jsem na chemii, a hledal jsem cestu, jak se k medicíně přiblížit. Během mého druhého postdoktorátního studia jsem dostal příležitost syntetizovat malé kousky DNA, takzvané oligonukleotidy, které byly modifikované chemickými sloučeninami, o kterých se vědělo, že způsobují rakovinu. To vedlo ke kolaboracím s biology v Imperial Cancer Research Foundation v Londýně, s kterých pomocí a podporou jsem se graduálně přeorientoval na biochemii a molekulární biologii. Když jsem dostal příležitost vybudovat svou vlastní skupinu ve Friedrich Miescher Institutu v Basileji, rozhodl jsem se zůstat u tématu chemických modifikací DNA a jejich reparatury, což hraje v rakovině velice důležitou roli, a také poněvadž jsem tenkrát měl to pole skoro celé sám pro sebe. 

Váš výzkum je zaměřený na opravné mechanismy DNA, zejména v souvislosti s rakovinou. Je rakovina léčitelná?

Ano a ne. Díky pokrokům v diagnostice jsme dnes schopni detekovat i ty nejmenší tumory. Terapie v rané fázi je generálně úspěšná. Problém ale je, že tumory vnitřních orgánů často dělají pacientům problémy jen až v pokročilém stádiu, kde jsou heterogenní a možná už rozšíření do jiných orgánů ve formě metastází. V tomto stadiu je terapie spojená s rezistencí, komplikacemi díky toxicitě, a má malé šance na úspěch. Proto je extrémně důležité investovat v prevenci běžných rakovin, jako například rakoviny plic, tlustého střeva, kůže, prsu, prostaty, čípku a vaječníku.

Je podle vás rakovina poruchou imunity?

Nejsem imunolog, ale moje odpověď na tuto otázku je negativní. Náš imunitní systém se vyvinul na obranu našeho těla proti externím patogenům, jako viry a bakterie. Ve stejném čase se ale naučil tolerovat organizmy, které v našem těle žijí jako symbionti, například bakterie v našem trávícím traktu, poněvadž ti tam jsou už od narození, zděděny od matky. Tumory nejsou externí organizmy. Vznikají transformací jedné z našich vlastních buněk, která se pomalu dělí, a tím dá průběhem několika let vznik nádoru. Tento pomalý proces většinou nepůsobí žádné problémy, a tak tumor roste takzvaně pod radarem. Některé nádory neujdou detekci imunitním systémem, ale jsou schopny aktivovat takzvaný „immune checkpoint“, který imunitní systém zablokuje. Díky protilátkám, které tento checkpoint inaktivují, je dnes možné tuto blokádu přerušit, což vedlo k novém přístupu k terapii například melanomu, nebo subtypům rakoviny plic a tlustého střeva.        

Buňky se dělí celý život. Co má vliv na to, že se tzv. zblázní?

Pokaždé, kdy se buňka dělí, musí nejprve vyrobit přesnou kopii své DNA. To znamená okopírovat asi padesát telefonních seznamů Prahy aniž by udělala jedinou chybu. To je samozřejmě těžké, a často se to nepodaří. Ale buňka má k pomoci velký repertoár mechanismů reparatury, který je schopen chyby, takzvané mutace, opravit. I když se chyba objeví, nemusí to mít konsekvence. Ale je-li chyba v genu, který hraje důležitou roli v kontrole proliferace, může dojít ke ztrátě té kontroly a buňka přestane poslouchat co jí sousední buňky diktují. To může vést k dalším problémům a konečně k transformaci buňky normální v buňku rakovinní.  

Jak je na tom světový výzkum ve vašem segmentu? 

Nedávno dostal tři Nobelovy ceny, tak asi ne špatně. Teď jsem v penzi a žezlo má v ruce nová generace, která myslí a pracuje jinak než jsme pracovali my, tak se rád nechám překvapit. 

Mnoho let působíte ve Švýcarsku. Jak je na tom v porovnání s námi tato země v oblasti vědy a výzkumu? 

Švýcarsko má populaci přibližně stejnou jako Česká republika, ale vědecký výkon je nesrovnatelně vyšší, což mě velice bolí u srdce. Ten rozdíl je podle mého názoru díky tomu, že ve Švýcarsku se na špičku dostanou jen ti nelepší kandidáti, vybraní z celosvětové elity. Český výzkum má tradici a talenty, ale chybí mu srovnatelná internacionalizace. Myslím, že se moc nemýlím když řeknu, že většina českých univerzitních vědců studovala, doktorovala a promovala na té samé univerzitě, kde teď vyučuje a dělá výzkum. V Akademii Věd to možná je lepší, ale v obou typech institucí chybí zahraniční vědci. Jiné země světa mají jiný přístup k výzkumu. V Anglosaských zemích se již na základní škole podporuje originalita a představivost, a nadaným žákům se dávají těžší projekty, které je nutí jít až k svým hranicím znalostí. Naučí se tím nezávisle myslet, a to si berou do jejich budoucí kariéry. Pracovat několik let ve společnosti takových vědců je životní lekce, která není v žádné učebnici. Jenom na závěr: ve Švýcarech by vědec bez zahraniční zkušenosti v jedné z nejprestižnějších světových univerzit neměl žádnou šanci na přírodovědnou profesůru.  

Jste také členem Mezinárodního poradního orgánu Rady pro vědu, výzkum a inovace. Co je vaším úkolem v této radě? 

RVVI nám dala, jako první úkol, udělat návrh na zvýšení eficience a snížení byrokracie dvou grantových agentur, GAČR a AZV. Moje funkce byla vést komisi, která měla pod lupou Agenturu pro zdravotnický výzkum.

Řekl jste, že čeští studenti mají obrovský potenciál, málo ale vyjíždějí do zahraničí. Je to dnes lepší?

Ve srovnání s jinými zemi východní Evropy je Česká republika pořád pozadu. Vyjet jako doktorand nebo postdoktorand do zahraničí je obrovská šance. Poznat kultury a jazyky jiných zemí, učit se od špičkových vědců v nejlepších univerzitách světa a ještě být za to placen, to by nikdo neměl vynechat. 

Odešel jste ze země v roce 1969. Změnilo se pro vás hodně?

Naneštěstí ne tak moc jak bych si přál. Systém se změnil, ale mentalita lidí ještě trochu stagnuje ve starém. Chybí důvěra v jiné, pořád existuje tendence se izolovat a místo toho aby byl člověk otevřen ke spolupráci, vidím závist místo gratulací když má někdo úspěch. Už je to mnoho let od poslední revoluce, a je na čase tento přístup k životu a k jiným změnit.

Je věda závislá na penězích?

Absolutně. V humanitách je možné formulovat nové hypotézy bez velkých výdajů, ale v přírodovědeckých disciplínách se bez solidní podpory nedá udělat nic. Instrumentace, infrastruktura a reagenty jsou velice drahé a mají krátké užitné periody. Světově kompetitivní výzkum vyžaduje instituce, které mají a vědí jak používat takzvanou cutting edge technology. To znamená kupovat nejnovější instrumenty v pětiletém rytmu, nebo se otevřít ke spolupráci s nejlepšími v poli, ale ti si ke spolupráci vybírají jen ty nejlepší. Je také důležité držet krok s mezinárodními platy. Špičkoví vědci nerostou na stromech a ti nejlepší dostávají nabídky z leva a z práva. Platy jsou pro vědce zřídka prioritou, ale když jde o to uživit rodinu, tak plat nabývá na důležitosti. Švýcarsko si je vědomo důležitosti vzdělání a výzkumu, a proto platí učitelům a vědcům velice dobře. To všechno je závislé jedno od druhého.  

Je možné ve vaší oblasti zavést aplikovaný výzkum?

Slyším mluvit o aplikovaném výzkumu dost často, ale mám dojem, že si pod tím výrazem každý představuje něco jiného. Kdybych tomu termínu měl porozumět tak, že moje skupina by měla hledat inhibitory určitých enzymů důležitých pro DNA reparaturu, tak by to možné bylo, ale také nezajímavé pro ty nejlepší výzkumníky. Opakovat ten samý test milionkrát s různými chemikáliemi není intelektuálně stimulující, a nikdo se nic nového nenaučí. To je projekt pro start-up firmu nebo průmysl. A převést ten objev až k pacientovi je nemožné bez velké farmaceutické firmy. Kdyby se pod tím termínem ale porozumělo hledat nové mechanismy resistence na chemoterapii, tak to samozřejmě možné je a také zajímavé. 

Kdo by se podle vás měl zabývat financováním vědy. Stát nebo soukromý sektor?

Základní výzkum musí být financován státem, EU, nebo nezávislými dobročinnými grantovými organizacemi. Jen tak může být nezávislý. Soukromý sektor se na financování také může podílet, ale je obvyklé, že vyžaduje právo prvního přístupu k výsledkům, což může vést ke konfliktu zájmů. Ale existuji průmyslové nadace, jako Roche Foundation nebo Novartis Foundation, které dávají granty například na platy postdoků, nebo instrumenty. Aplikovaný výzkum musí být financován privátním sektorem.

Jaké je vaše osobní krédo? 

Nebuduj zámky v oblacích a nevěř všemu co slyšíš nebo čteš.

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Josefem Jiřičným

Autor: Renáta Lucková