Ilona Švihlíková: Realitu současného světa lze pochopit jedině v propojení mezi politikou a ekonomikou

Rozhovor s ILONOU ŠVIHLÍKOVOU, přední českou ekonomkou. 

Jejím hlavním oborem jsou mezinárodní ekonomické vztahy, různé aspekty globalizace, měnové otázky, energetická bezpečnost a obecně souvislosti mezi ekonomikou a politikou. 

„Politika a ekonomika jsou úzce spjaty. Politická rozhodnutí formují prostředí pro ekonomické vztahy, a naopak ekonomická moc bezprecedentně ovlivňuje politická rozhodnutí. Realitu současného světa lze pochopit jedině v propojení mezi politikou a ekonomikou. Pádivá nákladová inflace není řešitelná z pozice centrální banky.“, říká ekonomka Ilona Švihlíková. 

Vystudovala jste Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod. Jak vidíte náš zahraniční obchod?

Je to obchod, který odráží strukturu ekonomiky ČR. Přidaná hodnota není velká, ve většině případů jsme daleko od finálního zákazníka. Máme dosti malou diverzifikaci exportu, jsme, (a odráží i to i vliv nadnárodních firem na českém území), hodně závislí na zemích EU, na prvním místě na Německu. 

Máte doktorát z politologie a docenturu v oblasti mezinárodních vztahů/mezinárodní ekonomie. Cotedy spojuje politiku a ekonomii?

Politika a ekonomika jsou úzce spjaty. Politická rozhodnutí formují prostředí pro ekonomické vztahy, a naopak ekonomická moc bezprecedentně ovlivňuje politická rozhodnutí. Realitu současného světa lze pochopit jedině v propojení mezi politikou a ekonomikou. 

Ekonomická věda je samozřejmě svou podstatou ekonomická. Ekonomické teorie nevznikají v nějakém vzduchoprázdnu, ale formují se v daném politickém prostředí a čase, odráží zájmy určitých skupin, nebo zemí. 

Proč velké firmy přesouvají výrobu zboží či produkci potravin do ciziny a my je musíme dovážet? 

Rozdělení světové dělby práce je pod taktovkou nadnárodních firem a je typickým znakem globalizace. Hlavní motiv, proč se výroba přesouvá od 80. let z vyspělejších zemí do zemí rozvojových a rozvíjejících se, je efektivita – nižší mzdy, dětská práce, absence sociálního zákonodárství atd. Je to důvod, který v řadě zemí vedl k deindustrializaci s katastrofálními dopady pro sociální stabilitu, typicky USA nebo Velká Británie. Naopak, Čína si díky tomu vybudovala pozici továrny světa, na jejím území se nachází třetina světových kapacit zpracovatelského průmyslu. 

Pro postavení Česka v globalizovaném světě někdy používáte slovo kolonie. Můžete rozdělení ekonomik vysvětlit?

V éře globalizace dominovaly země, na jejichž území se nacházely matky nadnárodních firem. Tyto matky se dominantně nacházejí ve vyspělých zemích, tzv. Západu. Mateřské firmy si vytvářejí síť dcer, které zajišťují různé aktivity, v případě ČR je to montáž se střední nižší přidanou hodnotou, v některých případech je přidaná hodnota minimální, např. u skladů. Různé země se zapojují do světové dělby práce, kterou řídí nadnárodní firmy, různým způsobem. Přidaná hodnota jejich výroba určuje životní úroveň v zemi. Pak jsou země, které se nechtějí včlenit, ale chtějí mít vlastní nadnárodní firmy a vlastní výrobu pod svou kontrolou. Na to je potřeba mít chytrou hospodářskou politiku a dobře funkční stát. To je případ Číny, k dalším úspěšným případům patří Singapur, Japonsko, nebo Jižní Korea. 

Kolonie je závislá ekonomika, která je pod zahraniční vlastnickou kontrolou, není schopna prosadit autonomní hospodářskou politiku. Totiž ekonomická závislost vytváří politickou závislost. O osudu kolonie nerozhodují její občané ve volbách, ale cizí nevolené zájmy. 

Jak by se česká ekonomika mohla vymanit z role „globální kolonie“?

Tak to je hodně široký dotaz. Určité základní body mám uvedeny ve své knize  ´Jak jsme se stali kolonií´. Řekněme obecně, že prvním krokem je formulace národního zájmu – už nechceme být kolonií. Už jen tento první krok u nás chybí, protože mnoho politických aktérů vsadilo celou svou kariéru na to, že budou věrně sloužit zahraničním zájmům. Pak je to formulace hospodářské politiky, která předpokládá silný a funkční stát, který dokáže prosadit klíčové prvky ekonomické suverenity – tj. státní kontrolu nad strategickými podniky, potravinovou soběstačnost, podporu pro domácí, nikoliv zahraniční firmy, nápravu deformaci (v českém prostředí tacitní kartely, zneužívání transferových cen, extrémní marže řetězců kontrolovaných ze zahraničí atd.). 

Věnujete se problematice globalizace a celkově otázkám politické ekonomie.  K vašemu nejvýznamnějším knižním publikacím patří: Globalizace a krize (2010), Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci (2014) a Jak jsme se stali kolonií (2015). Jste proti globalizaci? Proč?

Globalizace je, nebo spíš byla, určitá historická etapa vývoje kapitalismu. Co se globalizace týká, jsem především realista. Dlouho platily ideologické výlevy, jak globalizace všem prospívá. Na vývoji v zemích vyspělých, např. zvolení Trumpa v USA, nemluvě o rozvojových, je patrné, že globalizace prospívá hlavně těm nejbohatším. Je to de facto imperialismus v moderním hávu. Domnívám se, že demokracie potřebuje svrchovanost, a to znamená také ekonomickou suverenitu. Pokud se o klíčových ekonomických záležitostech země rozhoduje na jiných kontinentech, nebo v institucích nevolených zástupců, pak o demokratickém rozvoji nemůže být ani řeči. 

Elektřiny máme dost a vyrábíme ji levně. Ale do ekonomiky ji pouštíme neskutečně drahou. Co s tím?

Odejít z Lipské burzy. Nebrání v tom žádné právní předpisy, jen zbabělost české vlády. 

Naopak zemního plynu není dost, a tím pádem je tu nárůst ceny. Existují jiné možnosti?

Zemní plyn je větší oříšek. Upřesnila bych: zemního plynu globálně není málo, ale málo ho je v podobě LNG, tedy zkapalnělého zemního plynu a doprovodné infrastruktury. Pokud se odpojíte od Ruské federace, pak musíte najít jiné dodavatele. Ti si nutně nechají zaplatit rozvoj nové těžby, a samozřejmě budou chtít dlouhodobý kontrakt na dvacet a více let. Zemní plyn bude v EU podstatně dražší než jinde, což celou EU dostane do méně konkurenceschopné pozice ve srovnání s jinými ekonomickými centry.

Jaký je podle vás správný energetický mix?

Měl by respektovat podmínky dané země. Úvahy některých představitelů EU, že je možné mít jeden mix pro všechny, je zcestná. V ČR nejsou ideální podmínky pro rozvoj obnovitelných zdrojů, i když jejich význam v čase poroste. Kombinace jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů by se mi zdála rozumná, ale nechci energetikům fušovat do řemesla. 

Co podle vás způsobuje současnou velkou inflaci? Jaké jsou její dopady? 

Je to nákladová inflace, dominantně daná vysokými cenami komodit, od paliv, po zemědělské plodiny, průmyslové kovy. Jedná se tedy o dovezenou inflaci. Pádivá inflace dovezená ze zahraničí je zcela jiná makroekonomická situace, než jakou jsme za posledních třicet let měli. Omezuje kupní sílu, propadají se reálné mzdy. Řada domácností může být existenčně ohrožena, což platí i pro firmy. V ekonomice panuje velká nejistota, která brzdí investice. Pro vládu přináší inflační příjmy do rozpočtu, ale destabilizuje celou ekonomiku a ničí úspory obyvatel. 

Jak na velkou inflaci? 

Pádivá nákladová inflace není řešitelná z pozice centrální banky. Vysoké úrokové sazby ekonomiku „setnou“, tedy k poklesu cen by došlo jen v kombinaci se silnou recesí ekonomiky. Je potřeba, aby jednala vláda. Má k dispozici nástroje cenové regulace (zákon o cenách), kterým by mohla situaci stabilizovat a ochránit domácnosti i firmy před katastrofálními dopady cen energií. V mezidobí by měla řešit skutečné příčiny vysokých cen – na prvním místě elektřiny. Jako čistý vývozce elektřiny je absurdní, abychom byli ohroženi energetickou chudobou. 

Kdy se podle vás dostaneme do normálu? A jak bude vypadat? 

To je ta otázka, co je to normál? V každé etapě vypadá ten „normál“ jinak, nemluvě o rčení, že člověk si zvykne i na šibenici. Pandemie náš svět velice proměnila, současná pádivá inflace a konflikt na Ukrajině ho promění též. Obávám se, že směřuje k blokovému uspořádání světa. Ekonomicky a sociální bude EU silně poškozena, a řada odvětví se může stát globálně naprosto nekonkurenceschopnými.

Jak vidíte budoucnost České republiky? 

Bledě, dokud v jejím čele budou stát lidé, kterým na vlastních obyvatelích nijak nezáleží, v klidu se dívají na krachy českých firem, a kteří berou třetí světovou válku jako žádoucí variantu budoucnosti. 

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Renáta Lucková