Lubomír Lízal: Válka poukázala na nový pozitivní rozměr Eura – jako bezpečnější alternativa národní měny

Byl externím konzultantem Světové banky a členem Bankovní rady České národní banky. V minulosti se věnoval též akademické a vědecké činnosti, mj. byl ředitelem Ekonomického institutu Akademie věd ČR nebo CERGE Univerzity Karlovy. Byl i rektorem Anglo-American University v Praze. Působil také na zahraničních univerzitách v Nizozemí a USA.  V současnosti působí jako profesor a docent na ČVUT FEL na katedře ekonomiky, manažerství a humanitních věd, CIIRC, a na AAU.
Rozhovor s LUBOMÍREM LÍZALEM, ekonomem a docentem na ČVUT FEL.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že zatímco se svět snaží vypořádat s pandemií, vyrostly mezitím další hrozby a že s oživením začaly skoro všude rychle růst ceny a inflace prosakuje z mnoha stran. Jaké hrozby se objevily? Jak jim lze čelit a je možné se s nimi vypořádat?
Ve světle dnešních událostí na Ukrajině šlo vlastně o „drobnosti“. Ovšem konflikt problémy s dodavatelskými řetězci a energiemi jen znásobil. Nákladové tlaky v této oblasti porostou. Veřejné finance též nebudou mít čas se zkonsolidovat. Jak se s tím budeme moci vypořádat, bude záviset na tom, které základní nejistoty v konfliktu a dodávky surovin se materializují. Bohužel těch odlišných výchozích alternativ je tolik, že na to není jeden základní návod.
Za největší riziko považuji hrozící energetickou chudobu, a to nejen u nás, tento problém by zasáhl i bohatší země. Násobné ceny energií proti minulosti si nebude moci dovolit u nás platit ani střední třída.
Jak vidíte vy jako bývalý člen bankovní rady v ČNB současnou situaci s inflací? Dalo se předem tak rychle rostoucí inflaci zabránit či aspoň zmírnit její vývoj a dopady? Jaké vidíte řešení?
Když jsem na počátku pandemie čínské chřipky zmiňoval stagflaci, bral jsem to spíše jako teoreticky možný, ale málo pravděpodobný vývoj. Sice se daly očekávat nákladové inflační tlaky, ale na druhou stranu chyběla druhá nutná podmínka pro stagflaci, tedy scénář utlumené poptávky a vyšší nezaměstnanosti. Bohužel konflikt na Ukrajině zcela převrátil ekonomické výhledy. Ceny energií nemusí výrazně nepoklesnout ani ve střednědobém horizontu a recese v důsledku snížené poptávky kvůli válce není nic nerealistického. Záleží na tom, jestli konflikt se podaří rychle vyřešit a utlumit nebo přeroste v dlouhodobou zákopovou válku. Což dnes nikdo neumí odhadnout.
Známky rostoucí inflace byly vidět již v dubnu-květnu loňského roku, zejména v cenách průmyslových výrobců, takže cyklus měnového utahování mohl začít o něco dříve. Nicméně současné výhledy jsou natolik jiné a s naprosto jinými riziky, že se bavíme o zcela odlišných světech.
Musím přiznat, že mě lehce opouští ekonomický optimismus. Nikoliv proto, že by nebyla řešení, ale i ta dobrá a správná budou více bolet. Smutné je, že jsme si dost pošramotili veřejné finance, jen asi polovina takzvaně protiepidemických výdajů byl skutečně rozumná, druhá polovina byl bohužel neužitečný deficit startující poptávkovou složku domácí inflace. Prostě se nám hezky sešly jednotlivosti, které by byly samy o sobě problém, ale teď se nepříjemně sčítají. Což je vlastně můj optimismus, že se nebudou multiplikovat.
Pracoval jste jako ředitel CERGE Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd v akademické sféře. Jak na toto období vzpomínáte?
Věda mě bavila, jenže v ekonomii se publikační cyklus strašně protáhl. Ve většině oborů platí, že za výsledky a jejich správnost odpovídá autor. V ekonomii se to nějak otočilo tak, že za to zodpovídá editor časopisu. Takže pokud mezi napsáním článku a finálním přijetím k publikaci uplynou tři čtyři roky řešením detailů, a jestliže navíc potřebujete několik roků dat k analýze, tak to moc nepřispívá k řešení aktuálních témat, a ani to nemotivuje výzkum odpovídající na současné výzvy.
Čemu se věnujete v současné době?
Propojení ekonomie a energetiky. Mne na tom baví to, že napřed musíte splnit fyzikální zákony a teprve pak nastupuje nějaká následná ekonomická úvaha o nabídce a poptávce nebo investičních motivacích.
Jako bývalý rektor Anglo-American University v Praze jste v roce 2018 řekl, že poskytování univerzitního vzdělání je činnost s vysokou přidanou hodnotou nejen pro samotné studenty, ale též pro českou ekonomiku jako takovou. Jaký přínos univerzitního a vysokoškolského vzdělání vidíte pro českou ekonomiku?
Ten přínos je dvojí. Pokud si zahraniční student studium platí a žije tady, tak z národohospodářského hlediska jde o čistý export služeb – navíc mnohem dlouhodobější a stabilnější i environmentálně méně zatěžující než tolik vzývaný turismus. Student nemá jen tři noci hotelu, což už je vnímáno jako „dobrý“ turismus, ale bydlí tu nejmíň tři čtyři roky. Utrácí jako běžný občan, ale jeho zdroje jsou vně ekonomiky a ve školném pak ještě nakupuje další nehmotnou službu, vzdělání. Prostě efekt studenta je proti turistovi stonásobný.
Druhý přínos je, že si často studenti zde najdou práci, tedy získáváme přirozenou cestou kvalifikovanou pracovní sílu. A i když po absolutoriu odjedou domů nebo jinam, mají zde nějaké vazby, které se mohou přetavit do mezinárodního obchodu.
Jenže poté přišla coronavirová pandemie, byly zavřeny všechny stupně škol včetně vysokých a univerzit a vzdělání bylo degradováno téměř jako něco nadbytečného. Jakou škodu to způsobilo ve vnímání a potřeb vzdělávání mladých lidí? Jaké to bude mít společenské a ekonomické dopady?
Kontaktní výuka je nezastupitelná i pro vysokoškoláky. Navíc platí, čím mladší žák, tím je důležitější. Naprosto nejhorší je to na prvním stupni základní školy. Jak má žák získat základní návyk, že se chodí do školy, naučit se interakci s vrstevníky, jsou úkoly a nemá koukat jen na televizi a do mobilu? Tahle negativa budeme schopni plně zmapovat a odhadnout jejich náklady až s velkým odstupem času, až budou na trhu práce.
V České republice se od nepaměti rodili významní vědci. Jak se daří dlouhodobě dostat na mezinárodní úroveň kvalita výzkumu a akademické práce? 
Nechci generalizovat, je to hodně oborově závislé. Ale obecně lze říci, že bez mezinárodních vazeb a spolupráce to dnes prakticky nejde.
Zmínil jste se také, že ekonomika je ve vleku zelených závazků a případně dalších politických rozhodnutí. Jaký je váš názor na Green Deal? Je dle vás česká ekonomika a česká přenosová soustava připravena na Green Deal?
Kdysi na počátku byl docela dobrý strategický cíl: snížit závislost EU na dovozu primární energie. To je naprosto legitimní a správný bezpečnostní cíl. Jenže pak se to celé nějak podivně přetočilo, když se to spojilo ne s cílem poklesu škodlivých emisí, ale rovnou preventivní ochrany klima a uhlíkové neutrality. Ve výsledku z toho vypadla jako skvělá cesta totální závislost na ruském plynu. Docela paradox, vzhledem k prvotní motivaci, nemyslíte?
Že jsou některé primární energetické vstupy zaměnitelné, přece neznamená, že změnou mixu automaticky plním dlouhodobý strategický bezpečnostní cíl. Válka v Ukrajině naštěstí včas ukázala tato rizika a Evropa snad přehodnotí zvolenou cestu, jak z hlediska časování tak využitých prostředků, ale zachová finální strategický cíl energetické nezávislosti a bezpečnosti. Dlouhodobě prostě Evropa nebude moci ignorovat jádro a krátkodobě, pokud dojde na nejčernější scénáře, budeme pár let topit uhlím a mazutem. Můžeme se bavit o nějakých nových technologiích, ale pokud na tom závisí bezpečnost, tak musím mít jako základní minimální scénář realistický postup s existujícími a ekonomicky rentabilními možnostmi, a až následně mohu uvažovat nad jinými kritérii.
Soustava fyzikálně připravená je (s výjimkou elektromobility), není ale připravená z hlediska tarifní struktury. Jak se bude zvyšovat objem neřiditelných zdrojů a připojování (polo)soběstačných odběratelů, změní se charakter provozu na sítích. Pro řadu odběratelů nebude síť regulérním odběrným místem, ale pojistkou, když jejich vlastní zdroje zrovna nebudou vyrábět a akumulace dojde.
Ekonomicky to znamená, že může relativně poklesnout objem přenášené energie, ale vzroste požadavek na špičkovou kapacitu připojení. Tedy pokles objemu s růstem fixních nákladů.
Pokud však skutečně dojde k razantnímu nástupu elektromobility, tak na to soustava není připravena ani technicky. Prostě se nevyhneme problému poslední míle, kdy největším problémem je ten drát nejblíže spotřebiteli. Navíc pokud dnes je cena elektrické energie dána cenou plynu, pak je asi jednodušší dávat plyn rovnou do aut, než rychle budovat nové distribuční sítě – a zvyšovat potřebu energie produkované plynovými elektrárnami.
Jak vidíte budoucnost Evropské Unie a eura?
Rozhodná reakce minulý týden mě pozitivně překvapila. Tak snad to vydrží a přestanou se řešit malichernosti typu maximální výkon vysavače (prakticky, vysavač dělá práci, a práce je výkon krát čas, to je ten fyzikální limit, který neokecáte, prostě vysavač při nižším příkonu poběží úměrně déle, aby objem potřené odvedené práce zůstal, proto je taková regulace výkonu nesmyslná už z podstaty věci), a prioritou zůstane bezpečnost.
Debata o výhodách nevýhodách Eura bude věčná, podstata výhod a nevýhod zůstává, válka však poukázala na nový pozitivní rozměr Eura – jako bezpečnější alternativa národní měny, pokud je země zasažena válkou. Jako uprchlík pak nemáte starost, že máte nesměnitelnou měnu, ukrajinští uprchlíci s hřivnami jsou na tom hůře než ti s dolary. Rezervní měny prostě mají tuto výhodu. Ale doufejme, že tohle nebude nikdy důvod pro rozhodování.
Má Česká republika a česká ekonomika dost výrazných ekonomických osobností?
Ta otázka má dvě rozdílné dimenze, vědeckou a veřejnou. Něco jiného je věda a pak správa věcí veřejných, nazvěme to politickou ekonomií. Na poli vědy si nevedeme špatně, ale to není ve veřejné diskusi zase vidět. Ta druhá oblast se zákonitě potýká s populismem a nedostatkem schopnosti správně zjednodušit a ve veřejné debatě používat znalosti. Bohužel na straně médií často převažuje senzace nad věcností a korektností argumentů. Vyváženost se pak často interpretuje jako nutnost prezentovat jakoukoliv opačnou hloupost, což ji legitimizuje a podporuje tvorbu fake news.
Uvažoval jste někdy také o podnikání?
Ano, ale myslím si, že moje schopnosti vyžadují spíš zapojení do větších struktur.
Co vás nejvíce potěší?
Když nakonec nebudu mít s tou stagflací pravdu.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Lubomírem Lízalem
Zdroj: Renáta Lucková