Do Evropské unie jsme vstoupili před dvaceti lety. S trochou nadsázky však můžeme říci, že jsme vstoupili do Německa. Obě země jsou silně hospodářsky provázané, česká ekonomika doslova dýchá s tou německou. Když prosperuje, bohatství se přelévá i k nám, když stagnuje, spíše dříve než později se to negativně projeví i u nás.
Berlín je rovněž posledních patnáct let tahounem „války proti uhlíku“, která tvrdě dopadá především na průmyslové země, jakou jsme my. Němci jsou naším osudem v EU, a to v dobrém i zlém.
Ještě než jsme byli přijati do společenství, vedli jsme boj za „otevírání trhů“. V první dekádě po sametové revoluci se s námi nezacházelo úplně fér. Moc jsme chtěli obchodovat, rozvíjet kapitalismus, ale zároveň jsme se nacházeli ve slabším postavení, a to o hodně. Museli jsme přistoupit na asociační dohody, které jednostranně daleko více otevíraly naši ekonomiku západním státům, než se ony otevřely nám. I tak to nakonec pro nás bylo výhodné, protože opačnou variantou byla ekonomické izolace.
Jakmile jsme mohli dělat byznys „naplno“, přišel raketový růst. Prvních pět let v Unii bylo skvělých. A to i pro „staré země“, včetně Německa. To mohlo těžit z kvalitních a relativně levných subdodávek pro své vyspělé finální výrobky. Ovšem perlou a tahounem spolupráce se stala Škoda Auto, kterou německý Volkswagen získal o dekádu dříve. Dnes naše zdaleka nejcennější značka. A také symbol osudové svázanosti s Německem. Slavné strojírenské firmy privatizované „českou cestou“ vesměs noví vlastníci přivedli k bankrotu.
Význam velkého souseda pro české hospodářství jednoznačně dokládá skutečnost, že na jeho území míří dvě pětiny exportu, který nás z velké části živí. A když skončila světová finanční a ekonomická krize, právě Německo se z ní vzpamatovalo mezi prvními a jeho růst táhl i Česko. Bohužel, prosperita z let 2014-20 je již minulostí a zatím se nezdá, že bychom se měli vzepnout k dalšímu podobnému výkonu. Jednak kvůli vlastním strukturálním problémům, ale také proto, že to „skřípe“ u sousedů.
Podle mnohých německá ekonomika jede z podstaty. Momentálně v prvním kvartále 2024 zažívá růst o 0,2 %, což je ještě méně než českých 0,4 %. Jak se to stalo? Přízrak stagnace opravdu nespadl z modrého nebe. Spíše přišel ze „zeleného pekla“. Je důsledkem klimatických experimentů, jimiž Němci už patnáct let otravují sami sebe i celou Evropskou unii. Než odstartovali svou energiewende, zažívali obdobný růst, jako Spojené státy. Ale Američané jim od prvních „energetických balíčků“ začali utíkat…
Statistiky mluví jasně a za špatnými čísly rozhodně není náhoda. Za patnáct let (2007-2022) narostla německá ekonomika o 19 %, americká o 76 %. Přičemž ta druhá startovala z vyššího základu, čili neplatí obvyklá výmluva, že Čína bohatne relativně rychleji, protože je pořád oproti nám hodně chudá. Pokud už tak hodně blahobytné USA zažívají čtyřikrát vyšší kumulovaný hospodářský růst než Německo, je něco hodně špatně. My zatím rosteme přeci jen rychleji, ale leccos naznačuje, že také „meleme z posledního“.
Platí obecně, že daleko méně regulovaná a sešněrovaná ekonomika USA je živější, než ta evropská. Ovšem místo toho, abychom se tento deficit snažili umazávat, tak v Unii čím dál více utahujeme šrouby. Klimatická politika je pohromou – a samozřejmě více drtí země s větším podílem průmyslu na hrubém domácím produktu. Spolu s Němci ho máme nevyšší, kolem jedné třetiny. Sebevražedné tempo snižování emisí přitom drasticky zvyšuje cenu elektřiny a dále prodražuje výrobu byrokracií a administrativními příkazy.
Zde se „kruh zmaru“ uzavírá. Vstupovali jsme do Evropské unie, když se ocitala na vrcholu. Silný společný vnitřní trh tvořil největší zónu volného obchodu s podílem na světovém HDP 30 %. Nyní už je to ale jen 15 %. Tenkrát Německo hrálo roli motoru rozvoje a my jsme i díky napojení na něj ze vstupu silně profitovali. Kapitalistická mašina jela naplno… Jenže právě Němci se stali předvojem v prosazování zelených nesmyslů, které vnutili všem ostatním a nakonec jimi pohřbívají i sami sebe – a také nás.
V roce 2007 se v Berlíně rozhodli, že prosadí, aby se EU stala světovým lídrem ve válce s uhlíkem a oni sami se stanou unijním premiantem. Počítali s tím, že energiewende je bude stát ohromné peníze, ovšem poté se „zahojí“ tím, že své pokročilé technologie obnovitelných zdrojů vnutí všem ostatním, jimž nezbude, než je koupit. Za tím účelem šel zrod Zeleného údělu (tehdy se mu tak ještě neříkalo) ruku v ruce s ostrakizací jádra. Což nedává logiku, když chcete rychle snížit emise, ale z hlediska německého byznysu ano.
Tento plán zkrachoval. Splnila se jen jeho první část. Německo „nalilo“ do zelené transformace půl bilionu euro. Ale jeho růst se zpomalil, největší výrobce větrných turbín Siemens spolkl nyní vládní pomoc 15 miliard euro, aby se zachránil před úpadkem a přes odpor Berlína dochází k renesanci jádra. A zoufalství dokresluje aféra vládních Zelených, kteří falšovali čísla, aby národ přesvědčili k souhlasu s vypnutím atomových elektráren. Ano, Němci kvůli válce s uhlíkem lhali. Evropě i sami sobě.
Pro nás má plán na „konečné řešení klimatické otázky“ dvojnásob trpkou pachuť. Ničí se nám nejvýznamnější hospodářský partner – a stahuje pod vodu také nás, kteří ho od počátku varovali, že je to celé blbě. Říká se, že Česko by vzhledem ke své propojenosti s Německem klidně mohlo být jeho 17. spolkovou zemí. Byly doby, kdy to mohlo znít jako ne úplně špatný nápad. Ty jsou však pryč, musíme jít jinou cestu k prosperitě. Přinejmenším dokud Němci naplno nepřiznají, že zase jednou udělali obrovskou historickou chybu.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
