Švehla: Superhrubá úvaha

Poslanci schválili daňový balíček zřejmě v nejhorší možné variantě. Pozornost se tedy nyní upírá k Senátu, který by mohl úpravy zablokovat a změnit.
Zrušení superhrubé mzdy, což je v celém daňovém balíčku zdaleka nejzajímavější bod, je ve své podstatě normálním snížením daně ze mzdy, která bude činit korektních, zřetelných a snadno spočítatelných patnáct procent z hrubé mzdy do 140 tisíc měsíčně a dvacet tři procent z mezd vyšších.
Připomeňme, že zavedení superhrubé mzdy byl do jisté míry trik Topolánkovy vlády v roce 2007, kdy prostě potřebovala zvýšit rozpočtové příjmy a na sazbu daně sahat nechtěla. Řešením, které vypadá jako by vyšlo z dílny některé PR agentury bylo zvýšení základu, ze kterého se daň počítá. Když jste si dali tu práci, dopočítali jste se holé pravdy: z hrubé mzdy platíme daň ve skutečnosti přes dvacet procent. Základ daně se zvyšoval, a ještě zaokrouhloval na stokoruny (samozřejmě směrem nahoru), což byl další matoucí prvek a snad nejsrozumitelnější je tento příklad: když nám zaměstnavatel zvýší hrubou mzdu o 1 000 korun, ve skutečnosti ho to stojí 1 338 korun, ale my z toho dostaneme čistého jen 670 korun. Pokud se tento systém zruší, bude na tom zaměstnavatel prakticky stejně, ale zaměstnanec dostane 850 korun, tedy o 160 korun čistého víc. Za rok jsou to skoro dva tisíce, při počtu zaměstnanců kolem 3,5 milionu je to 7 miliard, které stát tratí jen ze zvýšení platů o 1 000 korun! Průměrná mzda v roce 2008 byla na úrovni 22 840 korun, letos je to 34 270 korun. Stát si tedy za třináct let přišel na pěkné peníze, které mu teď budou chybět – a to každým rokem! Nelze se tak úplně divit, že žádná z předcházejících vlád za uplynulé desetiletí tento lukrativní trik nezrušila, byť o tom všechny mluvily. Tato vláda a tato Poslanecká sněmovna se k tomu nyní odhodlaly a vracejí systém zdanění vlastně do normálu. Srozumitelného a pravdivého, ovšem v období, kdy je státní rozpočet bezprecedentně zatížený.
Aby toho nebylo málo, do balíčku se podařilo propašovat i pirátský návrh na zvýšení tzv. odčitatelné položky, což by stálo dalších asi třicet pět miliard korun ročně a sami autoři od toho teď dávají ruce pryč. Senát tedy bude mít velký prostor a zdá se, že téměř všechny strany v něm zastoupené, budou mít o nějakou korekci zájem. Mohlo by se stát, že odčitatelná položka sehraje nakonec roli „bílého slona“, na kterého se soustředí největší pozornost, zkoriguje se a  superhrubá mzda z výplatních pásek skutečně příští rok zmizí. Čisté mzdy by v příštím roce zvedl tedy stát, firmy by to nic nestálo, ale stát bude muset někde jinde tyto peníze opatřit, a to poměrně rychle. Zadlužení se totiž rychle přibližuje k magické hranici (padesát pět procent HDP), na které zákon o rozpočtové odpovědnosti ordinuje určité korekce – sice dost vágní, ale za pár let to může nastat a při určitém uspořádání politických sil mohou být tyto korekce velmi nepříjemné.
Když je všem tak jasné, že zrušení superhrubé mzdy a zavedení pravdivé sazby patnáct procent znamená v této době katastrofu, zkusme se na to podívat i s trochou optimizmu: protagonisty tohoto kroku jsou ANO a ODS, dvě strany které se jinak neshodly téměř na ničem. Tady ale obě souhlasí, hlasují společně a každá z nich přitom něco riskuje: ANO se dostává do konfliktu se svým přímým koaličním partnerem ve vládě, tedy se sociálními demokraty a ani komunisté, kteří tuto vládu tolerují, nejsou nadšeni zachováním sazby patnáct procent. ODS se podporou právě této varianty dostává pod palbu kritiky od svých opozičních partnerů, s výjimkou pragmatické SPD, která zřejmě kouzlo či hrozbu tandemu ANO – ODS pochopila nejlépe.
Měřeno aktuálním volebním potenciálem by tyto dvě strany mohly v příštím roce dosáhnout v parlamentních volbách pohodlné většiny křesel v Poslanecké sněmovně, a ujmout se společně vlády. Zní to téměř utopicky, ale v politice se nikdy nemá říkat „nikdy“ a platí i další důležité pravidlo, totiž že: „politics makes strange bedfellows“ (jinými slovy: v politice nikdy nevíš, s kým se jednou spřátelíš).
Mluvíme-li o příštím volebním období, tedy k horizontu roku 2025, bude to doba nelehká. „Blbá nálada“ nás sice opustila, ale s vyšší nezaměstnaností a několika bankroty se může velmi rychle vrátit. Vláda s většinovou parlamentní podporou, zaměřená víc na podporu firem, jejich prosperity a podnikavosti, vláda schopná přibrzdit sociální štědrost, by zřejmě byla do takové doby dobrou volbou. V programu ODS jsou některé myšlenky, které jdou správným směrem a v řadách hnutí ANO mají určitě své přívržence. Navíc se k ODS hlásí celá řada schopných, slušných a zkušených lidí, kteří v opozici nemají šanci se prosadit. Zároveň v hnutí ANO se zdá být o tento typ lidí trochu nouze, ale dobrých nápadů do těžké doby je tu také hodně. Lze tedy říct, že tyto dvě strany jsou softwarově kompatibilní a zbývá jen dořešit, zda i hardware by byl schopen takového sjednocení. Hardware jsou v tomto případě ovšem lidé, kteří za uplynulých pár let vykopaly mnoho válečných seker a zadusili mnoho dýmek míru. Asi by to tedy na obou stranách vyžadovalo určité změny a oběti.
Ostatní politické strany nebudou takovému spojení nakloněny. ČSSD chtěla sice superhrubou mzdu také zrušit, ale sazbu daně zvýšit na devatenáct procent, což je asi rozumnější. Andrej Babiš prosadil původních patnáct procent, což je vstřícný krok k ODS. Předseda ANO tím riskoval i rozpad vládní koalice, což se ze sociální demokracie také ihned ozvalo. Není ale pravděpodobné, že by ČSSD chtěla hned teď vyklidit pole, takže asi zůstane jen u slov.
Bude-li se porozumění na lince ANO – ODS prohlubovat, budou ostatní politické strany zvažovat obranu: buď se pokusí k tomuto tandemu připojit, nebo se postaví proti. Potenciálními podporovateli jsou dnes SPD a KDU-ČSL, nejsilnějšími potenciálními oponenty jsou s rostoucími preferencemi Starostové a Piráti. Kdo se s kým a na čem nakonec dohodne, je zatím velmi nejisté. Zato nad slunce jasnější je fakt, že v příštích letech nebude tak dobře, jak bylo dosud, a že politika je – přes všechna opovržení a výhrady – jedinou lidskou činností, která s konečnou platností rozhodne o výsledku. Buď rozhodne dobře, nebo špatně. Šance na dobrý výsledek tu je, ale to by se ta politika musela dělat opravdu hodně pragmaticky, bez předsudků a s opravdu schopnými lidmi. Kdy jindy se k takovému ideálu přiblížit, než když je doba těžká.
Kdyby se tedy ze superhrubé mzdy a toho skandálního výpadku rozpočtových příjmů zrodila nová politická kultura, nebyla by to zas tak špatná investice. Možná se na ní někde pracuje.
Martin Švehla